„A co pan bratr?“
„Neříkal nic, ale kdysi mne přistihl se svými klíči a myslím, že mne podezíral. Viděl jsem mu to na očích. Jak víte, už se z toho otřesu nevzpamatoval.“
V místnosti zavládlo mlčení. První je přerušil Mycroft Holmes.
„Nemůžete svou vinu aspoň trochu napravit? Ulevilo by se vám na duši a možná že by to zmírnilo trest, který vás čeká.“
„Co bych mohl napravit?“
„Kde je Oberstein s těmi dokumenty?“
„Nevím.“
„Nedal vám žádnou adresu?“
„Řekl, že dopisy adresované do hotelu du Louvre v Paříži mu s jistým zpožděním dojdou.“
„Pak je náprava ve vaší moci,“ řekl Sherlock Holmes.
„Udělám všechno, co je v mých silách. Nedlužím tomu chlapovi žádné ohledy. Uvrhl mne do bídné zkázy.“
„Zde máte papír a pero. Sedněte si k psacímu stolu a pište, co vám budu diktovat. Napište na obálku danou adresu. Dobře. A nyní vlastní dopis:
Vážený pane!
Bezpochyby jste již postřehl, že při naší transakci byl opomenut jeden důležitý detail. Mám kopii, která celek doplní. Na její obstarání jsem vynaložil mimořádné úsilí a musím Vás proto požádat o další zálohu ve výši pěti set liber. Nehodlám zásilku svěřit poště, a rovněž nepřijmu nic než zlato nebo bankovky. Zajel bych za Vámi do ciziny, ale mohlo by to vyvolat různé úvahy, kdybych v této době opustil vlast. Budu Vás proto očekávat v kuřáckém salónku hotelu Charing Cross příští sobotu kolem dvanácté. Znovu opakuji, že přijmu pouze anglické bankovky nebo zlato.
To zcela postačí. Velice by mne překvapilo, kdyby to onoho pána nepřilákalo.“
A měl pravdu. Historie nám praví – tajná historie národa, která bývá často mnohem přízemnější a zajímavější než její podoba určená veřejnosti – že Oberstein dychtiv dovršit svůj životní úspěch, sedl na vějičku a jedna britská věznice před ním zabezpečila svět na patnáct let. V jeho zavazadlech se našly nedocenitelné Bruce – Partingtonovy dokumenty, které vydražoval ve všech evropských námořních ústředích.
Plukovník Walter zemřel koncem druhého roku ve vězení, kde si odpykával trest. Holmes se vrátil osvěžen ke své monografii o polyfonních motetech Orlanda di Lasso, která mezitím vyšla jako soukromý tisk a podle názorů odborníků je posledním slovem v tomto oboru. Pár neděl nato jsem se náhodou dozvěděl, že přítel strávil den ve Windsoru, odkud se vrátil s překrásnou smaragdovou jehlicí do kravaty. Když jsem se ho ptal, zda si ji koupil, odvětil, že je to dárek jisté urozené dámy, z jejíhož pověření měl kdysi tu čest zařídit nějakou maličkost. Víc mi neřekl, ale já se domnívám, že bych mohl uhádnout jméno té vznešené osobnosti, a nepochybuji o tom, že smaragdová jehlice bude příteli navždy připomínat dobrodružství s Bruce – Partingtonovými dokumenty.
Umírající detektiv
Paní Hudsonová, bytná a hospodyně Sherlocka Holmese, byla osoba těžce zkoušená. Nejenže byt v prvním patře jejího domu vyhledávala v různé denní i noční hodiny podivná a někdy i nežádoucí individua, ale sám její pozoruhodný nájemník vedl život tak výstřední a nepravidelný, že to vyžadovalo svatou trpělivost z její strany. Vzhledem k tomu, že kolem sebe zanechával neuvěřitelný nepořádek, že se oddával hudbě, kdy ho napadlo, že občas praktikoval střelbu z pistole v bytě, že prováděl divné a zhusta pronikavým zápachem provázené vědecké pokusy a že ho jako by obklopovala atmosféra násilí a nebezpečí, to byl snad nejhorší nájemník v Londýně. Na druhou stranu ovšem platil královsky. Nepochybuji o tom, že by si byl mohl koupit celý dům za částku, již zaplatil na nájemném za ta léta, kdy jsem s ním bydlel.
Paní bytná k němu chovala hluboký respekt a nikdy se mu neopovažovala v něčem zabraňovat, ať jeho počínání volalo do nebe sebevíc. Navíc měla Holmese upřímně ráda, jelikož se vůči ženám choval vždy pozoruhodně jemně a zdvořile. Ženy v něm vzbuzovaly nedůvěru a antipatii, byl jim však vždy galantním protivníkem. Protože jsem věděl, jak opravdově si ho paní Hudsonová váží, vyslechl jsem ji pozorně, když za mnou někdy v druhém roce mého manželství přiběhla do bytu a jala se mi líčit, v jak zuboženém stavu se přítel ocitl.
„Umírá, pane doktore,“ řekla. „Už tři dny je to s ním čím dál tím horší a já pochybuji, že se dočká zítřka. Nedovolil, abych zavolala lékaře. Když jsem dnes ráno viděla, jak mu kosti vystupují v obličeji a jak na mne upírá ty velké jasné oči, nemohla jsem to už snést. ‚S vaším dovolením anebo bez dovolení utíkám rovnou pro doktora, pane Holmesi,‘ povídám. ‚Přiveďte tedy Watsona,‘ on na to. Na vašem místě bych neztrácela ani minutu, pane doktore, jinak ho třeba ani nezastanete naživu.“
Zděsil jsem se, neboť jsem do té chvíle ani netušil, že by byl nemocen. Nemusím snad ani říkat, že jsem pádil pro kabát a klobouk. Cestou zpět jsem se v drožce vyptával na podrobnosti.
„Mnoho vám toho nepovím, pane doktore. Pracoval na nějakém případu v Rotherhithe, v jakési uličce u řeky, a tam chytil tu nemoc. Ulehl ve středu odpoledne a od té chvíle se nepohnul. Za tři dny nevzal do úst ani sousto a nevypil ani kapku.“
„Proboha! Proč jste nepřivolala lékaře hned?“
„Nechtěl to dovolit. Víte, jak umí poroučet. Neodvažovala jsem se ho neuposlechnout. Má chudák namále, však uvidíte sám.“
Byl to skutečně žalostný pohled. V příšeří mlhavého listopadového dne vypadal pokoj nemocného dost pochmurně, ale mně se srdce sevřelo až při pohledu na vychrtlý, zubožený obličej, který na mne zíral z postele. Jeho oči svítily jako v horečce, na obou tvářích vyvstával temný ruměnec, rty měl okoralé, hubené ruce na pokrývce se křečovitě svíraly, chraplavý hlas se zajíkal. Ležel jako bez života, když jsem vešel, ale při pohledu na mne mu v očích zajiskřilo poznání.
„To nám nadešly špatné časy, Watsone,“ řekl slabým hlasem, v němž však přesto zaznívalo něco z jeho staré bezstarostnosti.
„Drahý kamaráde!“ zvolal jsem a vykročil k němu.
„Zpět! Odstupte!“ zvolal rozhodným, pánovitým tónem, který jsem si z dřívějška zvykl spojovat jen s kritickými situacemi. „Přiblížíte-li se ke mně, Watsone, vykáži vás z domu.“