„Ale proč?“
„Protože si to přeji. To vám nestačí?“
Ano, paní Hudsonová má pravdu. Poroučí svému okolí víc než kdy jindy. Bylo mi ho však líto, když jsem viděl, jak ho to vyčerpává.
„Chtěl jsem vám jen nabídnout pomoc,“ vysvětloval jsem.
„Správně! A nejvíc mi pomůžete, když mne uposlechnete.“
„Samozřejmě, Holmesi.“
Příkrost povolila.
„Nezlobíte se?“ zeptal se a zalapal po dechu.
Chudák, jak jsem se na něho mohl zlobit, když ležel přede mnou tak zubožený?
„Je to ve vašem vlastním zájmu, Watsone,“ zachroptěl.
„V mém zájmu?“
„Vím, co mi je. Je to nemoc chudých rozšířená na Sumatře – Holanďané ji znají lépe než my, ač si s ní dodnes nevědí rady. Pouze to je jisté, že je nevyhnutelně smrtelná a velice nakažlivá.“
Pronášel to s horečnatým důrazem a dlouhé prsty se mu svíraly a chvěly, když mne gestem zaháněl pryč.
„Nakažlivá dotekem, Watsone – tak je to, dotekem. Držte se v povzdálí a nic se nestane.“
„Proboha, Holmesi! Domníváte se, že by mne to pomyšlení třeba jen na chvíli odradilo? Nebral bych na to zřetel, ani kdyby tu přede mnou ležel cizí člověk. Jak by mi tedy mohlo zabránit splnit povinnost vůči tak dávnému příteli?“
Znovu jsem vykročil, ale zarazil mne pohledem plným rozhořčeného hněvu.
„Zůstanete-li stát na místě, budu s vámi mluvit. Neuposlechnete-li, musíte se vzdálit.“
Vážím si mimořádných Holmesových vlastností do té míry, že jsem se vždycky podřizoval jeho přáním, i když jsem je vůbec nechápal. Nyní se však ve mně vzbouřilo mé lékařské povědomí. Ať si mne komanduje jinde, ale u lůžka nemocného jsem pánem já. „Holmesi,“ řekl jsem, „nejste při smyslech. Nemocný člověk je jako dítě a já s vámi musím podle toho zacházet. Ať se vám to zamlouvá nebo ne, vyšetřím vás a podle vašich příznaků vás budu léčit.“
Zadíval se na mne zlomyslně.
„Když už se mám léčit, ať se mi to zamlouvá nebo ne, chci, aby o mne pečoval lékař, k němuž bych měl důvěru,“ řekl.
„Ke mně ji tedy nemáte?“
„Mám skálopevnou důvěru ve vaše přátelství, Watsone, ale fakta zůstanou fakty, a vy jste přece jen praktický lékař s omezenými zkušenostmi, malou praxí a nevalnou kvalifikací. Mrzí mne, že vám musím něco takového říci, ale donutil jste mne k tomu sám.“
Cítil jsem se hluboce dotčen.
„Taková slova jsou vás nedůstojná, Holmesi. Přičítám je vašemu nervovému stavu. Jestliže ke mně nemáte důvěru, nechci se vám vnucovat. Dovolte však, abych přivedl sira Jaspera Meeka nebo Penrose Fishera nebo kteréhokoli jiného z věhlasných londýnských lékařů. Někdo vás musí ošetřit a od toho neustoupím. Jestli si myslíte, že tu budu stát a se založenýma rukama přihlížet, jak umíráte, aniž vám pomohu anebo přivedu na pomoc někoho jiného, tak se ve mně mýlíte.“
„Myslíte to dobře, Watsone,“ řekl nemocný a jako by zpola vzlykl a zpola zaúpěl. „Mám vám dokázat vaši vlastní nevědomost? Co víte, prosím vás, o tapanulské horečce? Nebo o černé čínské nákaze?“
„V životě jsem ani o jednom ani o druhém neslyšel.“
„V Orientu je mnoho neprobádaných chorob, mnoho podivných patologických změn, Watsone.“ Po každé větě se odmlčel, aby nabral ochabující síly. „Tolik jsem pochopil při nedávném bádání, které jsem prováděl z důvodů lékařsko-kriminalistických. Právě při zmíněném bádání jsem se nakazil touto nemocí. Nemůžete pro mne udělat zhola nic.“
„Dost možná. Náhodou ale vím, že doktor Ainstree, největší světová kapacita na tropické nemoci, dlí v současné době v Londýně. Můžete si namítat, co chcete, já pro něho okamžitě běžím.“ A obrátil jsem se rázně ke dveřím.
V životě jsem nezažil takové leknutí! Umírající vyskočil jako tygr a ve vteřině mi zastoupil cestu. Slyšel jsem, jak cvakl otáčený klíč v zámku. Hned nato doklopýtal k posteli zcela vyčerpán a bez dechu, jak se vzepjal veškerou silou k takovému výkonu.
„Násilím mi ten klíč nevyrvete, Watsone, takže jsem vás přelstil, příteli. Tady jste a tady zůstanete, dokud se mi zlíbí. Ale já vás poslechnu.“ (Vyrážel ze sebe namáhavě jednotlivé větičky a v odmlkách mezi nimi zápasil s nadlidským úsilím o dech.) „Chcete mi posloužit. To já samozřejmě dobře vím. Bude po vašem, ale dopřejte mi trochu času, abych se vzchopil. Ne hned, Watsone, ne hned. Teď jsou čtyři hodiny. V šest můžete jít.“
„Mluvíte z cesty, Holmesi.“
„Pouhé dvě hodinky. Slibuji vám, že v šest půjdete. Smíříte se s tím odkladem?“
„Vidím, že nemám na vybranou.“
„To nemáte. Děkuji vám, Watsone, nepotřebuji upravit lůžko. Zachovávejte prosím odstup. Položím si teď ještě jednu podmínku, Watsone. Můžete jít pro pomoc, ale ne k tomu člověku, o němž jste se zmínil, ale k někomu, koho si vyberu sám.“
„Jak si přejete.“
„Tohle jsou první tři rozumná slova, která jste od svého příchodu pronesl, Watsone. Tamhle najdete nějaké knihy. Jsem poněkud vyčerpán: jaký pocit mívá asi vybitá baterie? V šest hodin si opět promluvíme.“
Osud však tomu chtěl, že jsme si promluvili mnohem dřív, a to za okolností, které mi připravily téměř stejné leknutí, jako když předtím skočil ke dveřím. Chvíli jsem stál a pozoroval ztichlého pacienta na posteli. Přitáhl si pokrývku až na obličej a zdálo se, že usnul. Jelikož jsem se nedokázal soustředit na čtení, přecházel jsem zvolna po místnosti a prohlížel jsem si podobizny proslulých zločinců, které zdobily všechny stěny. Nakonec jsem se na své bezcílné obchůzce zastavil před krbovou římsou. Povalovaly se na ní dýmky, váčky na tabák, injekční stříkačky, perořízky, nábojnice a jiné předměty, mezi nimi i černobílá krabička ze slonové kosti se zasunovacím víkem. Byla to hezounká věcička a já po ní vztáhl ruku, abych si ji prohlédl, když tu –
Vyrazil strašlivý výkřik – výkřik, který mohl být slyšet až na ulici. Polil mne studený pot a vlasy se mi zježily při tom hrůzném zvuku. Otočil jsem se a oči mi padly na jeho zrůzněnou tvář a vyděšené oči. Stál jsem jako přimrazen, krabičku v ruce.
„Položte to! Okamžitě to položte, Watsone – okamžitě, povídám!“ Hlava mu klesla na polštář a hlasitě vydechl úlevou, když jsem vrátil krabičku na římsu. „Nemám rád, když se přehrabujete v mých věcech, Watsone. Víte, že to nesnáším. Rozčilujete mne, že to dál nejde. Jste lékař, a přitom byste pacienta dohnal do blázince. Sedněte si, člověče, a dopřejte mi chvíli klid!“
Tento incident ve mně zanechal nepříjemnou pachuť. Bezdůvodné prudké vzrušení a po něm následující hrubé osočení, tak nezvyklé u člověka vždy ohleduplného a zdvořilého, mi dávalo tušit, jak hluboce byly zasaženy jeho duševní schopnosti. Nejžalostnější pohled skýtá zkáza, která postihne ušlechtilého ducha. Seděl jsem zaraženě, a ani jsem nehlesl, dokud neuplynula určená doba. Musel sledovat hodiny stejně pozorně jako já, jelikož úderem šesté promluvil se stejnou horečnatou naléhavostí jako předtím.
„Watsone,“ řekl, „máte po kapsách nějaké mince?“
„Ano.“
„I stříbrné?“
„Mám jich dost.“
„Kolik je mezi nimi půlkorun?“
„Pět.“
„Příliš málo! Příliš málo! To je velká smůla, Watsone! Co se dá dělat, uložte si tedy ty, co máte, do kapsičky u vesty. A ostatní peníze do levé kapsy u kalhot. Děkuji. Takto budete lépe vyvážen.“