Londýňan přikývl.
„Vzkaz je psán na obyčejném krémově zbarveném dopisním papíru bez vodotisku. Papír někdo přeřízl krátkými nůžkami napůl. Pak ho natřikrát přeložil a zapečetil fialovým pečetním voskem: pracoval ve spěchu a vosk přitiskl nějakým plochým oválným předmětem. Adresa zní: ‚Pan Garcia, vila Vistárie.‘ Stojí tam psáno:
‚Naše vlastní barvy, zelená a bílá. Zelená otevřeno, bílá zavřeno. Hlavní schodiště, první chodba, sedmé vpravo, zelené sukno. Mnoho štěstí. D.‘
Psala to ženská ruka ostře seříznutým perem, ale na adresu použila jiného pera, anebo je to vůbec jiný rukopis. Písmo je silnější, tahy odvážnější, jak vidíte.“
„Velice zajímavý lístek,“ řekl Holmes, když si jej prohlédl. „Když jste jej studoval, pane Baynesi, věnoval jste obdivuhodnou pozornost detailům. Snad by ještě bylo možno dodat pár podružností. Oválným pečetidlem byl nepochybně obyčejný manžetový knoflíček – kde jinde najdete takový tvar? Ty nůžky byly zahnuté manikurovací nůžtičky. Jakkoli jsou oba zářezy krátké, vidíte pokaždé stejnou lehkou křivku.“
Venkovský detektiv se zasmál.
„Myslel jsem, že jsem z toho vymačkal všechnu šťávu, ale vidím, že jí tam pár kapek přece jen zbylo,“ řekl. „Musím doznat, že jsem z toho lístku nevyvodil nic, než že se něco chystalo a že za tím vším vězela, jako obvykle, žena.“
Pan Scott Eccles během rozhovoru netrpělivě poposedával na židli.
„Jsem rád, že jste našli ten vzkaz, jelikož to potvrzuje mou výpověď,“ řekl. „Ale dovolte, abych vám připomněl, že jsem se ještě nedozvěděl, co se přihodilo panu Garciovi, ani kam se podělo jeho služebnictvo.“
„Pokud jde o Garciu,“ řekl Gregson, „na to vám mohu bez obtíží odpovědět. Dnes ráno byl nalezen mrtev na oxshottských lukách, asi míli od svého domu. Někdo mu rozbil hlavu na kaši prudkými údery pytlíku s pískem nebo nějakého jiného podobného předmětu, který spíše drtí, než působí tržné rány. Je to opuštěné místo, na čtvrt míle není na dohled žádné stavení. Útočník ho zřejmě nejprve udeřil zezadu, ale bušil do něho ještě dlouho poté, kdy byl mrtev. Byl to velice rozhořčený útok. Nenašli jsme nikde žádné stopy ani jiné údaje o zločincích.“
„Byl oloupen?“
„Ne, nikdo se ho nepokusil oloupit.“
„To je velice smutné – velice smutné a hrozné,“ řekl pan Scott Eccles dotčeně, „ale vůči mně je to skutečně mimořádně bezohledné. Neměl jsem ani tušení, že se můj hostitel vydá na noční výpravu, kde ho potká tak truchlivý osud. Jak k tomu přijdu já, že jsem teď do takového případu zapletený?“
„To je jednoduché, pane,“ řekl inspektor Baynes. „Jediný doklad, který jsme u zesnulého našli, byl dopis od vás, kde mu píšete, že ho v předvečer jeho smrti hodláte navštívit. Jen z obálky tohoto dopisu jsme se dozvěděli jméno a adresu mrtvého. Přišli jsme do jeho domu dnes ráno po deváté a nezastihli jsme tam ani vás, ani kohokoli jiného. Zatelegrafoval jsem panu Gregsonovi, aby vás v Londýně vyhledal, zatímco sám jsem pátral ve vile Vistárii. Pak jsem přijel do města, setkal jsem se s panem Gregsonem, a jsme tu.“
„Domnívám se,“ řekl Gregson a povstal, „že by snad bylo nejmoudřejší, abychom nyní učinili zadost úřednímu postupu. Pojďte s námi na stanici, pane Ecclesi, kde vaši výpověď zaprotokolujeme.“
„Prosím, půjdu s vámi hned. Ale vašich služeb se nevzdávám, pane Holmesi. Přeji si, abyste nešetřil penězi ani úsilím při pátrání po pravdě.“
Přítel se obrátil k vesnickému inspektorovi.
„Doufám, že nebudete mít námitek, abych s vámi spolupracoval, pane Baynesi?“
„Bude mi ctí, vážený pane.“
„Zdá se mi, že jste si ve všem počínal velmi obratně a účinně. Smím se vás zeptat, zda jste mohl nějak posoudit, v kolik hodin byl ten muž usmrcen?“
„Ležel tam od jedné hodiny. V té době začalo pršet a on byl jistě zabit, než se rozpršelo.“
„Ale to je naprosto vyloučeno, pane Baynesi,“ zvolal náš klient. „Pan Garcia měl velmi osobitý hlas. Mohl bych přísahat, že na mne v mém pokoji promluvil právě tou dobou on a nikdo jiný.“
„Je to pozoruhodné, ale nikoli nemožné,“ řekl Holmes s úsměvem.
„Dospěl jste k nějaké domněnce?“ zeptal se Gregson. „Na první pohled to není příliš složitý případ, ač vykazuje jisté nezvyklé, zajímavé aspekty. Musel bych znát další fakta, než bych se odvážil vyjádřit s určitostí konečný názor. Mimochodem, pane Baynesi, našel jste ještě něco pozoruhodného krom toho lístku, když jste pátral ve vile?“
Detektiv pohlédl na mého přítele zvláštním způsobem.
„Bylo tam pár velice pozoruhodných věcí,“ řekl. „Neměl byste chuť rozjet se tam a povědět mi, co o nich soudíte, až budu hotov tady na policii?“
„Jsem vám zcela k službám,“ řekl Sherlock Holmes a zazvonil. „Doprovoďte pány ke dveřím, paní Hudsonová, a pošlete laskavě chlapce s telegramem. Ať zaplatí pět šilinků na odpověď.“
Po odchodu návštěvníků jsme chvíli seděli mlčky. Holmes soustředěně kouřil; obočí mu skleslo až k bystrým očím a hlavu vysunul dychtivě kupředu, jak to často dělával.
„Nu, Watsone,“ otočil se náhle ke mně. „Co o tom soudíte?“
„Nechápu smysl té léčky, kterou nastražili na pana Ecclese.“
„A co ten zločin?“
„Vzhledem k tomu, že zmizeli společníci toho člověka, řekl bych, že byli do vraždy nějak zapleteni a že prchli před spravedlností.“
„Jistě lze takto usuzovat. Přihlédne-li člověk k okolnostem, musí mu však připadat podivné, jak jistě uznáte, že oba sluhové, když už se proti němu spikli, na něho zaútočili právě tu noc, kdy měl návštěvu. Měli ho samotného ve své moci kterýkoli jiný den.“
„Proč tedy uprchli?“
„Správně. Proč uprchli? To je jedna důležitá skutečnost. Další je pozoruhodná příhoda našeho klienta Scotta Ecclese. Domníváte se, milý Watsone, že lidský důmysl dokáže najít vysvětlení, které by zahrnovalo obě tyto důležité skutečnosti? Jestliže by pak takové vysvětlení nevylučovalo ani onen tajuplný lístek, tak prazvláštně stylizovaný, stálo by za to, přijmout je jako dočasnou hypotézu. Kdyby se všechny nové skutečnosti, jež se dozvíme, hodily do jejího schématu, možná že by se postupně ta hypotéza změnila v odhalenou pravdu.“
„Ale jak zní ta vaše hypotéza?“
Holmes se s přimhouřenýma očima opřel v křesle dozadu.
„Musíte uznat, milý Watsone, že v žádném případě nešlo o žert. Schylovalo se k závažným událostem, jak se v dalším průběhu večera ukázalo, a Scott Eccles byl vylákán do vily Vistárie v souvislosti s nimi.“
„V jaké souvislosti?“
„Proberme si to bod za bodem. To podivné náhlé přátelství mezi mladým Španělem a Scottem Ecclesem musí člověku přece připadat trochu nepřirozené. Iniciativa vycházela ze strany toho mladíka. On ho přece přijel navštívit na druhý konec Londýna hned druhý den nato, co se seznámili, a stýkal se s ním, až ho dostal do Esheru. Co jen mohl od Ecclese chtít? Co mu Eccles mohl poskytnout? Není to příjemný společník. Není zvlášť inteligentní – sotva typ člověka, který by se mohl zamlouvat bystrému jižanovi. Proč si tedy Garcia ze všech lidí, s nimiž se seznámil, vybral právě jeho jako osobu pro své cíle nejvhodnější? Má nějakou pozoruhodnou vlastnost? Soudím, že má. Je zosobněná konvenční britská úctyhodnost, přesně typ člověka, který jako svědek udělá na druhého Brita nejlepší dojem. Viděl jste sám, jak ani jednoho z těch dvou inspektorů nenapadlo zapochybovat o jeho výpovědi, ač byla tak neobvyklá.“