Blábolil jako choromyslný. Celý se zachvěl a vydal ze sebe zvuk, který připomínal zakašlání i vzlyk.
„Zapalte teď plynovou lampu, ale dávejte velký pozor, aby zůstala stažená a nerozhořela se. Zapřísahám vás, udělejte to co nejopatrněji. Děkuji vám, Watsone, takhle je to výborné. Ne, není třeba, abyste stahoval roletu. Teď mi laskavě podejte sem na stolek nějaké dopisy a listiny, abych je měl při ruce. Děkuji vám. A ještě některé ty věci z římsy. Výborně, Watsone. Leží tam klíštky na cukr. Uchopte s jejich pomocí tu krabičku ze slonové kosti. Položte ji na ty papíry. Dobře! A teď můžete jít a přivést pana Culvertona Smithe, který bydlí na Lower Burke Street č. 13.“
Po pravdě řečeno, nechtělo se mi už bezodkladně běžet pro doktora, neboť ubohý Holmes tak očividně třeštil, že se mi nezdálo moudré ho opustit. On se však nyní dožadoval návštěvy jmenované osoby stejně vehementně, jako ji předtím odmítal.
„V životě jsem to jméno neslyšel,“ povídám.
„To je docela dobře možné, milý Watsone. Patrně vás překvapí, že ten, kdo je ze všech lidi na světě s touto chorobou nejpodrobněji obeznámen, není lékař, ale plantážník. Pan Culverton Smith, známý usedlík ze Sumatry, dlí v současné době v Londýně. Jeho plantáže leží v takové odloučenosti, že se všichni musí obejít bez lékařské péče, a když tam jednou vypukla epidemie této choroby, musel si ji prostudovat, což přineslo některé dalekosáhlé důsledky. Je to člověk velice metodický, a proto jsem nechtěl dovolit, abyste vyjel před šestou, jelikož dobře vím, že byste ho nezastal v jeho pracovně. Kdybyste ho dokázal přemluvit, aby sem přijel a podělil se s námi o své jedinečné zkušenosti s touto nemocí, jejímž studiem se náruživě zabýval jako svým koníčkem, jistě by mi uměl pomoci.“
Opakuji Holmesovu promluvu jako souvislý celek a nebudu se pokoušet napodobovat sled vět, přerušovaný tím, že lapal po dechu, ani líčit, jak svíral ruce, což svědčilo o bolestech, jimiž trpěl. Za těch pár hodin, které jsem u něho strávil, vypadal čím dál tím hůř. Horečnaté skvrny na tvářích ještě vystouply, zapadlé oči s ještě temnějšími kruhy se nepřirozeně leskly, chladný pot mu svítil na čele. Promlouval však ke mně stále stejně sebejistě a odvážně. Bude pánem situace do posledního dechu.
„Vylíčíte mu přesně, v jakém stavu jste mne tu zanechal,“ řekl. „Snažte se, aby získal přesně týž dojem, který jste si v duchu vytvořil vy – člověk na smrtelné posteli, nesouvisle blekotající. Já si doopravdy nedovedu představit, jak to přijde, že celý oceán není neprostupná masa ústřic, když se tahle stvoření umějí tak množit. Ouha, teď se mi pletou myšlenky. Zvláštní, jak mozek ovládá mozek! Co jsem to říkal, Watsone?“
„Dával jste mi pokyny, co mám vyřídit panu Culvertonu Smithovi.“
„Aha, už si vzpomínám. Závisí na tom můj život. Naléhejte na něho, Watsone. Mezi námi nevládnou zvlášť dobré vztahy, Watsone. Smithův synovec – pojal jsem podezření, že se stal obětí nečisté hry. Ten chlapec zemřel strašlivou smrtí. Má mi to za zlé. Vy ho nějak udobříte, Watsone. Prostě ho, zapřísahejte, dostaňte ho sem buď jak buď. On jediný mne může zachránit – on jediný!“
„Přivezu ho, kdybych ho měl do drožky donést.“
„Nic takového neuděláte. Přemluvíte ho, aby přišel. A pak se vrátíte dříve. Vymyslete si nějakou výmluvu, proč ho nedoprovodíte. Nezapomeňte, Watsone! Nezklamete mne. Ještě nikdy jste mne nezklamal. Musí přece mít přirozeného nepřítele, který nedopustí, aby se příliš rozmnožily. Vy a já jsme svoje vykonali, Watsone. Cožpak mají svět ovládnout ústřice? Hrůza hrůzoucí! Vylíčíte mu věrně své pocity.“
Odcházel jsem v hlubokém pohnutí, že ten člověk s jedinečným intelektem žvatlá jako děcko. Podal mi klíč a já měl naštěstí tu duchapřítomnost, že jsem jej odnesl, aby se v ložnici nezamkl. Paní Hudsonová, celá rozčilená, štkala na chodbě. Při odchodu z bytu jsem slyšel, jak Holmes za mnou vysokým tenkým hlasem prozpěvuje jakousi litánii. Když jsem dole hvízdal na drožku, vynořil se kdosi z mlhy.
„Jak se daří panu Holmesovi?“ zeptal se.
Byl to náš starý známý, inspektor Morton ze Scotland Yardu, tentokrát v civilním tvídu.
„Je vážně nemocen,“ odvětil jsem.
Pohlédl na mne velice zvláštním pohledem. Kdyby to nebylo tak nelidské, byl bych si myslel, že mi záblesk světla z okénka nade dveřmi ukázal na jeho tváři vítězoslavný výraz.
„Zaslechl jsem nějaké takové zvěsti,“ řekl.
Zastavila mi drožka, a tak jsem ho opustil.
Lower Burke Street tvoří řada výstavných domů na pomezi Notting Hillu a Kensingtonu. Ten, před nímž zastavila moje drožka, měl starodávné železné zábradlíčko, masivní dvojkřídlé dveře a lesknoucí se měděné kování, a tím vším vyvolával dojem omezené, strohé úctyhodnosti. Tomu odpovídal i upjatý lokaj, který se objevil orámován růžovou svatozáří z barevného elektrického světla za zády.
„Ano, pan Culverton Smith je doma. Doktor Watson! Račte dál, prosím, donesu pánovi vaši navštívenku.“
Mé jméno ani skromný titul neudělaly zřejmě na pana Culvertona Smitha dostatečný dojem. Pootevřenými dveřmi jsem zaslechl vysoký, pronikavý, umíněný hlas.
„Co je to za člověka? Proč přichází? Proboha, Staplesi, kolikrát vám to mám říkat, že mne při bádání nesmí nikdo rušit?“
Lokaj mu cosi vysvětloval konejšivým hlasem.
„Stejně ho nepřijmu, Staplesi. Nemohu se dát takhle vytrhovat z práce. Nejsem doma. Řekněte mu to. Vyřiďte mu, aby přišel ráno, jestli se mnou musí nevyhnutelně mluvit.“
Znovu zaznělo nezřetelné chlácholení.
„Jen mu to takhle vyřiďte. Ať přijde ráno, nebo ať si tam zůstane. Moje práce musí nerušeně pokračovat.“
Představil jsem si, jak se nemocný Holmes neklidně převaluje na lůžku a snad počítá minuty, než přivedu pomoc. Teď nebylo čas zachovávat společenské zvyklosti. Musel jsem jednat bezodkladně, vždyť na tom závisel přítelův život. Než mi mohl lokaj s omluvou vyřídit vzkaz, odstrčil jsem ho a už jsem byl v pracovně.
Z křesla u krbu povstal nějaký člověk a hněvivě se na mne rozkřikl. Spatřil jsem veliký zažloutlý obličej s hrubou mastnou pletí, mocnou dvojitou bradu a podmračené, výhružné šedé oči, které na mne zajiskřily zpod košatého ryšavého obočí. Na růžové oblině protáhlé, vysoké holé lebky seděla koketně na stranu posazená malá sametová kuřácká čepička. Lebka měla obrovský objem, ale když jsem shlédl níž, překvapilo mne, že patří člověku drobné a křehké postavy, se zády a rameny znetvořenými jako po křivici.
„Co to má znamenat?“ zvolal vysokým pronikavým hlasem. „Proč mne rušíte? Cožpak jsem vám nevzkázal, že vás přijmu zítra ráno?“
„Omlouvám se,“ řekl jsem, „ale jde o záležitost, která nesnese odkladu. Pan Sherlock Holmes –“
Jméno mého přítele na mužíčka mimořádně zapůsobilo. Hněvivý pohled v mžiku zmizel. Zatvářil se pozorně a napjatě.
„Vás posílá Holmes?“ zeptal se.
„Právě od něho přicházím.“
„A co je s Holmesem? Jak se mu daří?“
„Těžce se roznemohl. Proto jdu za vámi.“
Mužík mi nabídl židli a sám také usedl. Přitom jsem shodou okolností zahlédl jeho tvář v zrcadle nad krbovou římsou. Byl bych mohl přísahat, že se na ni kmitl odporný zlomyslný úsměv. Usoudil jsem však v duchu, že jsem ho zřejmě přistihl při nervové křeči, neboť za okamžik se ke mně obrátil a zračil se na něm výraz upřímné starostlivosti.