„To je mi líto,“ řekl. „Znám pana Holmese pouze z obchodních jednání, která jsme kdysi spolu vedli, ale vážím si nesmírně jeho schopností i jeho charakteru. On se amatérsky zabývá zločinem, já nemocemi. On stíhá zlosyny, já mikroby. Toto jsou moje věznice,“ pokračoval a ukázal přitom na vyrovnané zkumavky a nádobky, které stály na stolku opodál. „V zajetí těchto rosolovitých kultur si někteří z nejnebezpečnějších škůdců lidstva odpykávají svůj trest.“
„Pan Holmes vás prosí o návštěvu právě vzhledem k vašim odborným znalostem. Má o vás vysoké mínění a domnívá se, že jste jediný člověk v Londýně, který mu může pomoci.“
Mužíček sebou trhl a čtverácká sametová čapka se svezla na podlahu.
„Jak to?“ zeptal se. „Proč se pan Holmes domnívá, že bych mu mohl pomoci v nesnázích?“
„Myslí si to vzhledem k vašemu vědeckému zájmu o orientální nemoce.“
„A z čeho usuzuje, že trpí nějakou orientální nemocí?“
„Protože se během nějakého pracovního vyšetřování pohyboval mezi čínskými námořníky v docích.“
Pan Culverton Smith se mile usmál a shýbl se k podlaze pro kuřáckou čapku.
„Takhle to tedy bylo?“ řekl. „Jistě nejde o tak vážnou chorobu, jak se domníváte. Kdy onemocněl?“
„Asi před třemi dny.“
„Mluví z cesty?“
„Občas.“
„Hm, hm, to vypadá vážně. Bylo by nelidské nevyhovět jeho přání. Je mi velice proti mysli, že se mám vytrhnout z práce, doktore Watsone, ale tohle je samozřejmě výjimečný případ. Půjdu s vámi bezodkladně.“
Vzpomněl jsem si na Holmesovy pokyny.
„Musím si něco zařídit jinde,“ řekl jsem.
„Prosím, pojedu tam sám. Adresu pana Holmese mám někde zapsanou. Můžete se spolehnout, že tam budu nejdéle do půl hodiny.“
Překračoval jsem práh Holmesovy ložnice s těžkým srdcem. Nemohl jsem vědět, zda během mé nepřítomnosti nedošlo třeba k nejhoršímu. Nesmírně se mi ulevilo, když jsem zjistil, že se jeho stav mezitím značně zlepšil. Vypadal stejně úděsně jako předtím, avšak po deliriu nezůstalo ani stopy a promluvil hlasem sice slabým, to je pravda, avšak ještě jasněji a výstižněji než obvykle.
„Tak co, Watsone, mluvil jste s ním?“
„Ano, přijde.“
„Bravo, Watsone, bravo! Vy jste nejlepší prostředník na světě.“
„Chtěl se hned vydat se mnou.“
„To by se nám nehodilo, Watsone. Proto jsme tomu museli zabránit. Ptal se, co mi schází?“
„Pověděl jsem mu o Číňanech v East Endu.“
„Správně! Nu, Watsone, udělal jste jako věrný přítel vše, co bylo ve vašich silách. Nyní musíte zmizet ze scény.“
„Musím tu zůstat a vyslechnout jeho mínění, Holmesi.“
„Ovšemže. Mám však zato, že mi své mínění vyjeví mnohem otevřeněji a pro mne prospěšněji, když bude přesvědčen, že jsme sami. Za čelem postele je právě tak dost místa, Watsone.“
„Proboha, Holmesi!“
„Obávám se, že jiná možnost není. V tomto pokoji se nelze nikde schovat, což je dobře, neboť to snižuje pravděpodobnost, že by pojal podezření. Ale za postel byste se snad vešel.“ Posadil se na posteli a na vyhublém obličeji se zračila přísná cílevědomost. „Slyším kola, Watsone. Dělejte, člověče, jestli vám na mně záleží. A nehýbejte se, ať se děje co děje. Slyšíte? – ať se děje cokoli. Nemluvte! Ani se nepohněte! Jen pozorně naslouchejte.“ Nato v mžiku nečekaný zdroj síly vyprchal a jeho rozhodné, cílevědomé věty přešly v tiché, nezřetelné huhlání člověka, jenž duchem bloudí kdovíkde.
Ze skrýše, kde jsem se tak nečekaně ocitl, jsem slyšel, jak kdosi stoupá po schodech a jak se otvírají a zavírají dveře do ložnice. Načež k mému úžasu zavládlo dlouhé ticho, přerušované namáhavým oddechováním a sípáním nemocného. Vytušil jsem, že návštěvník stojí u postele a shlíží na trpícího. Konečně Smith to podivné ticho přerušil.
„Holmesi! Holmesi!“ volal naléhavým hlasem, jako by ho budil ze spánku. „Slyšíte mne, Holmesi?“
Zašustilo to, jako by nemocnému prudce zacloumal ramenem.
„To jste vy, pane Smithe?“ zašeptal Holmes. „Sotva jsem se odvážil doufat, že byste přišel.“
Ten člověk se zasmál.
„To si umím představit,“ řekl. „A vidíte, přesto jsem zde. Vy do mne kamenem, já do vás chlebem, Holmesi.“
„To je od vás velmi laskavé – velmi ušlechtilé. Vážím si vašich neobyčejných znalostí a dovedu je ocenit.“
Návštěvník se uštěpačně zasmál.
„To věřím. Naštěstí jste jediný člověk v Londýně, který to dovede. Víte, co vás postihlo?“
„Totéž,“ řekl Holmes.
„Rozpoznal jste tedy symptomy?“
„Až příliš jasně.“
„Hm, nedivil bych se tomu, Holmesi. Vůbec bych se tomu nedivil. V tom případě máte ovšem špatné vyhlídky. Chudák Viktor vypustil duši čtvrtého dne – a to byl silný, statný mladý člověk. Měl jste ovšem pravdu, bylo to velice podivné, že se v samém srdci Londýna nakazil takovou neslýchanou orientální chorobou, a navíc chorobou, které jsem věnoval tolik odborné pozornosti. Prazvláštní shoda okolností, Holmesi. Vidím v tom důkaz vašeho bystrozraku, že to neušlo vaší pozornosti, ale zároveň jste se ukázal jako grobián, když jste naznačoval, že takové důsledky měly svou příčinu.“
„Vím, že jste v tom měl prsty.“
„Tak vy to víte? Jenže to nemůžete nijak dokázat. Ale jak si to představujete, nejdřív o mně šíříte takovéhle pomluvy, a když se pak ocitnete v úzkých, dolézáte za mnou s prosíkem, abych vám pomohl. Jakou hru to chcete hrát?“
Slyšel jsem sípavý, namáhavý dech pacientův. „Dejte mi vodu!“ vydechl.
„Konec se rychle blíží, kamarádíčku, ale nechci, abyste vypustil duši, dokud si spolu nepopovídáme. Proto vám dám napít. Ale nerozbryndejte ji! Takhle je to lepší. Rozumíte, co vám povídám?“
Holmes zaúpěl.
„Udělejte pro mne všechno, co můžete. Odpusťme si, co jsme si,“ zašeptal. „Vymažu si ten případ z paměti – přísahám. Jen mne uzdravte a já na všechno zapomenu.“
„Nač chcete zapomenout?“
„Nu, na okolnosti, za nichž zemřel Viktor Savage. Vždyť jste před chvilkou prakticky připustil, že jste to udělal. Já na to zapomenu.“
„Můžete na to zapomenout, anebo ne, jak je libo. Nepředpokládám, že budete svědčit před soudním tribunálem; ještě tak před soudnou stolicí boží, to je pravděpodobnější. Nesejde na tom, jestli víte, jak zemřel můj synovec. Nemluvíme o něm. Mluvíme o vás.“
„Ano, ano.“
„Ten člověk, co pro mne přijel – nevzpomínám si už, jak se jmenoval – říkal, že jste se nakazil v East Endu od námořníků.“
„Jinak si to neumím vysvětlit.“
„A to jste tak hrdý na svůj bystrý rozum! Považujete se za kdovíjak chytrého. Tentokrát ale narazila kosa na kámen. Vraťte se v duchu zpět, Holmesi. Nenapadá vás ještě jiná možnost, jak jste mohl onemocnět?“
„Nemohu přemýšlet. Smysly mi vypovídají službu. Proboha, pomozte mi!“
„Ano, pomohu vám. Pomohu vám pochopit, kde jste se to ocitl a proč. Chtěl bych, abyste to před smrtí věděl.“
„Dejte mi něco pro zmírnění bolestí.“
„Máte bolesti? Ano, kuliové kničívali ke konci jak podsvinčata. Chytne to jednoho jako křeč, pokud je mi známo.“
„Ano, ano, je to křeč.“
„Každopádně ale slyšíte, co povídám. Dobře poslouchejte! Nevzpomínáte si, že byste byl zažil něco neobvyklého krátce předtím, než se začaly projevovat první příznaky?“