„Ne, na nic si nevzpomínám.“
„Jen přemýšlejte.“
„Nemohu přemýšlet, je mi špatně.“
„Já vám napovím. Nepřišlo něco poštou?“
„Poštou?“
„Co takhle nějaká krabička?“
„Jdou na mne mdloby – umírám!“
„Poslouchejte mne, Holmesi!“ Dolehly ke mně zvuky, jako by třásl umírajícím, a měl jsem co dělat, abych se udržel a zůstal klidně v úkrytu. „Vyslechněte mne. Musíte mne vyslechnout. Vzpomínáte si na takovou krabičku – krabičku ze slonové kosti? Přišla ve středu. Otevřel jste ji – vzpomínáte?“
„Ano, ano, otevřel jsem ji. Uvnitř bylo takové ostré pero. Měl to být asi žert –“
„Nebyl to žádný žert, jak k své lítosti seznáte. Bláhovče! Dostal jste, oč jste si koledoval. Proč jste mi zkřížil cestu? Kdybyste mne byl nechal na pokoji, nebyl bych vám ublížil.“
„Už si vzpomínám!“ zalapal Holmes po dechu. „To pero! Škráblo mne. Tohle je ta krabička – tu na stole.“
„Je to ona, přisámbůh! A bude nejmoudřejší, když odtud zmizí v mé kapse. A máte po poslední tečce důkazu. Znáte však nyní pravdu a můžete umírat s vědomím, že jsem vás zabil. Věděl jste příliš mnoho o osudu Viktora Savage, tak jsem vás poslal za ním. Konec se blíží. Zůstanu tu sedět a budu se koukat, jak umíráte.“
Holmesův hlas se změnil v šepot téměř neslyšitelný.
„Co povídáte? Abych povytáhl knot v plynové lampě? Stíny se začínají dloužit, což? To víte, že ho povytáhnu, abych na vás líp viděl.“
Přešel k lampě a pokoj náhle zjasněl.
„Mohu vám ještě v něčem posloužit, příteli?“
„Podejte mi sirky a cigaretu.“
Radostí a úžasem jsem div nevykřikl. Holmes promluvil svým obvyklým hlasem – snad zněl trochu zesláble, ale byl to ten hlas, který jsem znal. Nastala dlouhá odmlka a já vytušil, že Culverton Smith stojí v němém úžasu nad svým společníkem.
„Co to má znamenat?“ zaslechl jsem konečně suchý, sípavý hlas.
„Herec sehraje svou roli nejvěrohodněji, když se s ní ztotožní,“ řekl Holmes. „Přísahám vám, že jsem se po tři dny nedotkl žádného pokrmu ani nenapil, dokud jste mi laskavě nenalil tu sklenici vody. Nejhůře však jsem postrádal tabák. Aha, tady mám cigarety.“ Slyšel jsem, jak škrtl sirkou. „Hned je mi mnohem lépe. Počkat! Zdalipak to nejde návštěva?“
Venku se ozvaly kročeje, dveře se otevřely a vstoupil inspektor Morton.
„Všechno je v pořádku a tohle je muž, kterého hledáte,“ řekl Holmes.
Policista vyslovil obvyklé varování.
„A proto vás zatýkám na základě podezření z vraždy jistého Viktora Savage,“ skončil.
„A můžete ještě dodat pro pokus o vraždu jistého Sherlocka Holmese,“ poznamenal přítel a krátce se zasmál. „Pan Culverton Smith, aby ušetřil pacientovi námahu, vás laskavě sám přivolal tím, že přidal plynu, jak bylo domluveno. Mimochodem, zatčený má v pravé kapse malou krabičku, kterou byste mu měli raději odebrat. Děkuji. Na vašem místě bych s ní zacházel co nejopatrněji. Položte ji sem. Možná že sehraje před soudem svou roli.“
Najednou nastal zmatek a začaly padat rány, kterýžto výjev ukončilo cvaknutí želízek a bolestný výkřik.
„Jenom si sám ublížíte,“ řekl inspektor. „Stůjte klidně, jo?“ Pouta zacvakla a zapadla.
„Roztomilá past!“ vyštěkl vysoký tenorek. „Ale chytíte se do ní sám, Holmesi, a na lavici obžalovaných zasednete vy, a ne já. Požádal mne, abych ho přišel léčit. Zželelo se mi ho, a tak jsem přišel. Teď bude bezpochyby předstírat, že jsem řekl cosi, co by potvrzovalo jeho bláznivá podezření. Můžete si lhát, co srdce ráčí, Holmesi. Moje slovo bude vždycky platit tolik, co vaše.“
„Probůh!“ zvolal Holmes, „vždyť já na něho dočista zapomněl. Drahý Watsone, natisíckrát se vám omlouvám. Jak jsem vás jen mohl tak zanedbat? Nemusím vás s panem Culvertonem Smithem představovat, jelikož jste se seznámili hned zvečera. Máte dole drožku? Pojedu za vámi, jakmile se ustrojím, neboť by mne mohli potřebovat při sepisování protokolu.
Ještě nikdy mi nic nepřišlo tak k chuti,“ řekl Holmes, když se při oblékání občerstvoval sklenkou klaretu a nějakými sušenkami. „Ale což, jsem zvyklý na nepravidelný život, jak víte, takže takový půst snáším lépe než kdo jiný. Musel jsem docílit toho, aby paní Hudsonová vzala mou chorobu vážně, jelikož měla tlumočit svůj dojem vám a vy zase jemu. Nehněváte se na mne, Watsone? Jistě víte sám, že mezi vašimi mnoha vynikajícími schopnostmi chybí umění přetvářky, a kdybych vás byl zasvětil, nikdy byste nebyl dokázal vsugerovat Smithovi, že jeho přítomnosti je naléhavě třeba, což bylo podstatou celého plánu. Znám jeho pomstychtivou povahu, a proto jsem si byl naprosto jist, že se přijde pokochat svým dílem.“
„Ale vaše vzezření, Holmesi – váš hrůzostrašný obličej?“
„Tři dny přísného půstu nikomu na kráse nepřidají, Watsone. A to ostatní stačí uzdravit mokrá houba. Namažete-li si čelo vazelínou, nakapete do očí belladonu, načerveníte lícní kosti a necháte si zaschnout včelí vosk kolem úst, dosáhnete zcela uspokojivého účinku. Občas pomýšlím na to, že napíši monografii o simulantství. A začnete-li tu a tam něco blábolit o půlkorunách, ústřicích nebo jiných výstředních tématech, vyvoláte příhodný dojem, že blouzníte v deliriu.“
„Proč jste mne ale k sobě nepustil, když nehrozilo nebezpečí nákazy?“
„Jak se mne můžete takhle ptát, milý Watsone? Soudíte, že si vůbec nevážím vašich lékařských schopností? Cožpak jsem mohl předpokládat, že vy, který dovedete tak jasnozřivě stanovit diagnózu, byste pokládal za umírajícího někoho, kdo je sice zesláblý, ale puls i teplotu má normální? Ze čtyř metrů jsem vás mohl oklamat. Kdyby se mi to bylo nezdařilo, kdo by mi byl přivedl Smitha? Ne, Watsone, nedotýkejte se té krabičky. Můžete si ji pouze prohlédnout. Když se na ni podíváte ze strany, spatříte perko, které se vynoří jako zmijí jazýček, když krabičku otevřete. Odvážím se předpokládat, že právě nějakým takovýmhle trikem přišel o život ubohý Savage, který překážel tomuhle netvorovi v znovunabytí rodinného majetku. Jak víte, mně chodí poštou ledacos, a tak se mívám na pozoru před balíčky, jež ke mně dospějí. Bylo mi však jasné, že bych se měl tvářit, jako by byl ve svém záměru uspěl, abych ho přivedl k doznání. Tuto přetvářku jsem schystal tak důkladně, jak se na pravého umělce sluší. Děkuji vám, Watsone, budete mi muset pomoci do kabátu. Až skončíme na policejní stanici, myslím, že bychom se měli bez průtahů zastavit u Simpsona na něco výživného.“
Nezvěstná šlechtična
„Ale proč turecké?“ zeptal se pan Sherlock Holmes s očima upřenýma na mé boty. Seděl jsem právě na vyplétané židli a moje nohy, které jsem si natáhl před sebe, upoutaly jeho vždy bdělou pozornost.
„Jsou anglické,“ odvětil jsem překvapeně. „Koupil jsem si je u Latimera na Oxford Street.“
Holmes se unaveně usmál, jako by jeho trpělivost byla podrobována těžké zkoušce.
„Lázně!“ řekl, „lázně! Nač hledáte úlevu v drahých tureckých lázních, namísto abyste se osvěžil jejich domácí variantou?“
„Protože jsem posledních pár dní pociťoval příznaky revmatismu a blížícího se stáří. Tureckým lázním říkáme v medicíně druhá možnost – začnete znovu s pročištěným organismem.