V Badenu jsem stopu lady Frances sledoval bez obtíží. Lady Frances se usadila na čtrnáct dní v hotelu Englischer Hof. Během svého pobytu se seznámila s jistým doktorem Shlessingerem, misionářem z Jižní Ameriky, a jeho chotí. Jako většina osamělých dam nacházela lady Frances útěchu a zaneprázdnění v náboženství. Pozoruhodná osobnost doktora Shlessingera, jeho zbožné zanícení i skutečnost, že se zotavoval z nemoci, kterou se nakazil při vykonávání svého apoštolského poslání, na ni hluboce zapůsobily. Pomáhala paní Shlessingerové pečovat o zotavujícího se světce. Jak mi hoteliér vylíčil, odpočíval misionář ponejvíce v lehátku na verandě, z každé strany jednu milosrdnou samaritánku. Pracoval na mapě Svaté země, kde hodlal věnovat zvláštní zřetel království Midianitů, o nichž psal monografii. Když si v zdejších lázních podstatně upevnil zdraví, vrátil se s manželkou do Londýna a lady Frances se tam odebrala rovněž v jejich doprovodu. Odjížděli právě před třemi nedělemi a hoteliér se o nich od té doby nic dalšího nedoslechl. Komorná Marie, ta se v slzách rozloučila krátce předtím, a vykládala ostatním komorným a pokojským, že odchází ze služby nadobro. Dr. Shlessinger zaplatil před odjezdem účet za všechny tři.
„Mimochodem,“ řekl mi hoteliér na závěr, „nejste jediný, kdo se po lady Frances Carfaxové vyptává. Sotva před týdnem sem přijel jeden pán za stejným účelem.“
„Představil se?“ zeptal jsem se.
„Ne, ale byl to Angličan, ač zjevu poněkud neobvyklého.“
„Takový divous?“ zeptal jsem se, když jsem si po vzoru svého proslulého přítele spojil v duchu fakta.
„Přesně tak, to ho výstižně popisuje. Statný, vousatý, opálený člověk, který vyvolává dojem, že by se cítil volněji ve vesnické hospodě než v elegantním hotelu. Řekl bych, že je neústupný a prudký a že by se nevyplatilo rozhněvat si ho.“
Záhada začínala tedy nabývat určitějších rysů, jakmile se mha zvedla a odhalila některé aktéry. Dotyčnou dámu, dobrotivou a zbožnou, pronásleduje od města k městu jakýsi nebezpečný, pomstychtivý chlap. Ona se ho bojí, protože jinak by nebyla prchla z Lausanne. On ji nepřestává sledovat. Dříve či později ji dostihne. Dostihl ji už? Vysvětluje se tím snad její záhadné odmlčení? Nepodařilo se těm dobrým lidem, kteří ji provázejí, uchránit ji před jeho násilnictvím či vydíráním? Jaký strašlivý záměr, jaké složité intriky ho ženou k tak neúnavnému pronásledování? Ten problém mi bylo nyní řešit.
Napsal jsem Holmesovi, aby věděl, jak rychle a přesně jsem se dopracoval k samému jádru věci. V odpověď jsem dostal telegrafickou žádost, abych mu popsal levé ucho doktora Shlessingera. Holmes občas projevuje podivný, ba až urážlivý smysl pro humor, a tak jsem jeho nevhodný žert pominul; vlastně jsem už byl na cestě do Montpelieru za komornou Marií, když mi jeho telegram doručili.
Našel jsem někdejší služebnou bez obtíží a dozvěděl se od ní všechno, co mi mohla sdělit. Byla své paní upřímně oddána a rozloučila se s ní jen proto, že ji zanechala, jak usoudila, v dobrých rukou a že by se s ní koneckonců stejně musela rozloučit, neboť se hodlala zakrátko provdat. Zarmouceně doznala, že během pobytu v Badenu se na ni madame párkrát osopila, a jednou se jí dokonce vyptávala, jako by ji podezírala z nepoctivosti, a v důsledku toho se rozloučily s lehčím srdcem, než by tomu bylo jindy. Lady Frances jí věnovala padesát liber jako svatební dar. Marie shodně se mnou pojala velkou nedůvěru k cizímu muži, který vyhnal její paní z Lausanne. Na vlastní oči viděla, jak na veřejné promenádě u jezera prudce chytil lady Frances za zápěstí. Soudila, že jen ze strachu před ním přijala lady Frances doprovod Shlessingerových do Londýna. Nikdy o tom nemluvila, ale z četných výmluvných maličkostí komorná usoudila, že paní prožívá neutuchající nervové napětí. Když mi dovyprávěla až sem, vyskočila náhle ze židle, obličej zrůzněný úžasem i strachem. „Podívejte!“ vykřikla. „Ten zlosyn ji nepřestává pronásledovat! Tohle je ten člověk, o kterém mluvím!“
Otevřeným oknem v salónu jsem viděl statného snědého muže s ježatým černým plnovousem: kráčel zvolna prostředkem ulice a pozorně sledoval čísla domů. Bylo zřejmé, že stejně jako já zjistil adresu komorné. Bez dlouhého rozmýšlení jsem vyběhl na ulici a oslovil ho.
„Jste Angličan,“ řekl jsem.
„A co na tom?“ zeptal se s velice zlověstným úšklebkem.
„Smím zvědět vaše jméno?“
„Ne, nesmíte,“ prohlásil rozhodným tónem.
Nastala trapná situace, ale přímočarost bývá často nejlepším řešením.
„Kde je lady Frances Carfaxová?“ zeptal jsem se.
Zíral na mne překvapeně.
„Co jste s ní udělal? Proč jste ji pronásledoval? Trvám na odpovědi!“ řekl jsem.
Nato hněvivě zařval a skočil po mně jako tygr. Ubránil jsem se v mnohých bitkách, ale ten chlap měl železný stisk a zuřivost mu dodávala nelidskou sílu. Sevřel mi hrdlo a mne už opouštěly smysly, když tu z protějšího cabaret[4] vyběhl jakýsi neholeny francouzský ouvrier[5] a udeřil mého protivníka holí do předloktí tak prudce, že mne musel pustit. Chvíli nasupeně váhal, zda má znovu zaútočit. Pak zlostně cosi zahučel, odvrátil se ode mne a vešel právě do onoho domku, odkud jsem vyběhl. Obrátil jsem se k svému zachránci, který zůstal stát vedle mne na ulici, abych mu poděkoval.
„Nu, Watsone,“ řekl, „moc krásně jste to všechno zamotal! Myslím, že byste se měl raději vrátit se mnou nočním expresem do Londýna.“
Hodinu nato Sherlock Holmes, už oblečen a upraven po svém obvyklém způsobu, seděl v mém hotelovém pokoji. Vysvětlil mi svou nečekanou a víc než vítanou přítomnost zcela jednoduše: zjistil, že se může v Londýně uvolnit, a tak se rozhodl připojit se ke mně na místě, kam jsem očividně na svých cestách musel zamířit. Přestrojen za dělníka seděl tedy v cabaret a čekal, až se objevím.
„Postupoval jste při svém pátrání s mimořádnou svědomitostí, drahý příteli,“ řekl. „Nenapadá mne v této chvíli žádný z možných omylů, jehož byste se byl nedopustil. Dosáhl jste pouze toho, že jste všude vyvolal rozruch a nikde nic neobjevil.“
„Možná že byste byl sám nedokázal víc,“ ohradil jsem se roztrpčeně.
„Jaképak ‚možná‘: Dokázal jsem víc. Zde přichází urozený Philip Green, který je vaším sousedem ve zdejším hotelu, a ten nám doufejme poskytne výchozí základnu pro úspěšnější pátráni.“
Před malou chvílí přinesl hotelový sluha Holmesovi na podnose navštívenku a nyní za ní následoval týž vousatý grobián, který mne napadl na ulici. Zůstal na mne udiveně koukat.
„Co to má znamenat, pane Holmesi?“ zeptal se. „Dostal jsem váš vzkaz a přicházím, jak jste si přál. Ale co má s celou tou záležitostí společného tento člověk?“
„To je můj dávný přítel a spolupracovník doktor Watson: pomáhá nám při pátrání.“
Neznámý ke mně vztáhl obrovitou opálenou pravici a několika slovy se omluvil.
„Doufám, že jsem vás neporanil. Když jste mne obvinil, že jsem jí ublížil, přestal jsem se ovládat. Opravdu už nejsem zodpovědný za své činy. Mám nervy napjaté k prasknutí. Nevím si v této situaci rady. Ale předně bych se chtěl zeptat vás, pane Holmesi, jak jste se vůbec o mně dozvěděl.“