„Jsem ve spojení se slečnou Dobneyovou, někdejší vychovatelkou lady Frances.“
„Se starou Susan Dobneyovou v krajkovém čepečku! Živě se na ni pamatuji.“
„A ona se pamatuje na vás. Zná vás z těch dob, než – než jste usoudil, že bude moudřejší odjet do Jižní Afriky.“
„Aha, vidím, že o mně víte vše. Nepotřebuji před vámi nic tajit. Přísahám vám, pane Holmesi, že nikdo na světě nemiloval žádnou ženu horoucněji a oddaněji, než já miloval Frances. Byl jsem mladý bouřlivák, to je pravda – o nic horší než četní moji vrstevníci. Ona však měla duši čistou jak padlý sníh. Nesnesla ani stín hrubosti. A když se doslechla, co vyvádím, nechtěla se mnou už ani slůvko ztratit. Přitom mne ale milovala – to je na tom nejpodivuhodnější – ta světice mne milovala natolik, že se kvůli mně celý život nevdala. Léta plynula, a když jsem se v Barbertonu dopracoval jmění, pomyslel jsem si, že bych ji snad mohl vyhledat a pokusit se ji obměkčit. Slyšel jsem, že je stále ještě svobodná. Našel jsem ji v Lausanne a zkoušel jsem to, jak jsem uměl. Myslím, že jsem si ji naklonil, ale má přísné zásady, a když jsem ji znovu přišel navštívit, ukázalo se, že odcestovala. Vysledoval jsem ji do Badenu a po čase jsem pak zjistil, že její komorná bydlí tady. Jsem strohý chlap, donedávna jsem žil strohým životem, a když mne doktor Watson takovým způsobem oslovil, přestal jsem se ovládat. Jen mi proboha řekněte, kam zmizela lady Frances.“
„To máme za úkol zjistit,“ řekl Sherlock Holmes s neobyčejnou vážností. „Kde jste se ubytoval v Londýně, pane Greene?“
„V hotelu Langham o mně vědí.“
„Smím vám tedy doporučit, abyste se tam vrátil a byl po ruce, kdybych vás potřeboval? Nechci ve vás vzbuzovat falešné naděje, ale uděláme všechno, co je v lidských silách, abychom lady Frances uchránili před nebezpečím. Víc v této chvíli nemohu říci. Vezměte si mou navštívenku, abyste se s námi mohl spojit. A teď, Watsone, sbalíte-li si laskavě kufr, pošlu telegram paní Hudsonové, aby se snažila připravit co nejlepší uvítání dvěma vyhladovělým cestovatelům, kteří překročí práh domova zítra kolem půl osmé.“
Když jsme se vrátili do našeho bytu na Baker Street, čekal nás už telegram: Holmes jej kvitoval s hlasitým zájmem, než mi jej podal. „Jakoby vroubkované nebo natržené“, zněla zpráva a odeslán byl z Badenu.
„Co to znamená?“ zeptal jsem se.
„Znamená to všechno,“ odvětil Holmes. „Upamatujete se snad, že jsem se vás zdánlivě nesmyslně dotazoval na levé ucho onoho zbožného misionáře. Vy jste mi na to neodpověděl.“
„Odjel jsem v té době už z Badenu a neměl jsem možnost to zjistit.“
„Právě. Proto jsem poslal stejný telegram hoteliérovi z Englischer Hof, a odpověď leží nyní před námi.“
„Co z ní vysvítá?“
„Vysvítá z ní, milý Watsone, že máme co činit s mimořádní prohnaným a nebezpečným lumpem. Ctihodný doktor Shlessinger, misionář z Jižní Ameriky, není nikdo jiný než Svatý Peters, jeden z nejbezohlednějších darebáků, jaké kdy zrodila Austrálie, a že nás tato mladá země obdařila už řádkou velice výrazných exemplářů. Peters se specializuje na osamělé dámy, které balamutí tím, že apeluje na jejich náboženské cítění, a jeho takzvaná manželka, jistá Angličanka jménem Fraserová, je mu při tom rovnocennou partnerkou. Pojal jsem na něho podezření vzhledem k použité taktice, a zmíněná fyzická zvláštnost – někdo mu vážně pokousal ucho při hospodské rvačce v Adelaide roku 1889 – mé tušení potvrdila. Nešťastná dáma upadla do tenat ďábelské dvojice, která necouvne před ničím. Velmi pravděpodobně už nežije. A pokud ještě žije, bezpochyby ji někde vězní, odkud nemůže podat zprávu slečně Dobneyové ani jiným přátelům. Je samozřejmě možné, že do Londýna vůbec nedospěli, anebo že tudy pouze projížděli, ale první možnost se mi nezdá pravděpodobná, jelikož vzhledem k povinnému hlášení pobytu není pro cizince tak snadné napálit kontinentální policii, a právě tak ani ta druhá, jelikož by ti darebáci sotvakde jinde měli lepší možnost nepozorovaně držet někoho v zajetí. Tušení mi napovídá, že jsou v Londýně, nelze však okamžitě zjistit kde, a tak nám nezbývá než podniknout samozřejmé kroky, navečeřet se a obrnit se v duchu trpělivostí. Později večer si zajdu promluvit s přítelem Lestradem v Scotland Yardu.“
Avšak ani státní policie, ani Holmesova nepočetná, ale účinná organizace nedokázaly rozlousknout ten oříšek. Tři hledané osoby se ztratily mezi miliónovými davy přelidněného Londýna jako pára. Zkusili jsme dát oznámení do novin, ale odezvy jsme se nedočkali. Sledovali jsme různé stopy, ty však nikam nevedly. Ve všech putykách, kde se scházelo podsvětí a kam by byl mohl zavítat i Shlessiner, proběhly bezvýsledné prohlídky. Policie sledovala jeho někdejší kumpány, on je však nevyhledal. Uběhl týden bezdechého napětí a pak náhle zasvitla naděje. V Bevingtonově zastavárně na Westminster Road se objevil starožitný stříbrný přívěsek s brilianty. Přinesl jej zastavit vyholený muž, oblečený jako duchovní. Udal zřejmě falešné jméno a adresu. Jeho ucha si nikdo nepovšiml, ale popis přesně odpovídal Shlessingerovi.
Náš vousatý přítel z Langhamu se už třikrát přišel pozeptat, co je nového – a potřetí sotva za hodinu po této čerstvé zprávě. Šaty už na něm začínaly volně viset. Jeho statná postava jako by se starostmi sesychala. „Jen kdybyste mi dal nějaký úkol!“ lamentoval stále. Konečně mu Holmes mohl vyhovět.
„Začal zastavovat šperky. Teď už bychom ho měli dopadnout.“
„Ale nemůže to znamenat, že se lady Frances přihodilo něco hrozného?“
Holmes vážně přitakal.
„Předpokládejme, že ji do této chvíle věznili: kdyby ji po tom všem propustili, přivodí si vlastní zkázu. Musíme se připravit na nejhorší.“
„Co mohu udělat?“
„Znají vás ti dva od vidění?“
„Ne.“
„Je možné, že si v budoucnu zvolí jinou zastavárnu. V tom případě bychom museli začít od začátku. Na druhou stranu ale dostali slušnou cenu a nikdo se jich na nic nevyptával, takže se pravděpodobně vrátí k Bevingtonovi, až budou opět potřebovat peníze. Napíši jim, aby vás nechali hlídat v obchodě. Jestli se ten chlap vrátí, sledujte ho. Zcela nenápadně, a hlavně žádné násilnosti. Slibte mi na svou čest, že nepodniknete nic bez mého vědomí a souhlasu.“
Po dva dny jsme od urozeného Philipa Greena (měl bych se snad zmínit, že byl synem proslulého admirála téhož jména, který velel azovské flotile v Krymské válce) nedostali žádnou zprávu. Kvečeru třetího dne vtrhl do našeho bytu celý bledý a rozčilený; každičký sval jeho statné postavy jako by se chvěl vzrušením.
„Máme je! Máme je!“ zvolal.
Ve svém rozrušení nebyl s to souvisle promluvit. Holmes ho několika slovy uklidnil a posadil ho do křesla.
„Jen pomalu, a vypovězte nám po pořádku, co se stalo,“ řekl.
„Před hodinou přišla. Tentokrát to byla ona, ale přinesla podobný přívěsek jako předtím. Je to vysoká bledá žena s očima jako fretka.“
„Popis jí odpovídá,“ řekl Holmes.
„Když odešla, sledoval jsem ji. Kráčela po Kennington Road a já za ní. Pak vešla do jedněch dveří. Byly to dveře pohřebního ústavu, pane Holmesi.“
Přítel poposedl. „A dál?“ zeptal se rozechvělým hlasem, který napovídal, jaké vzrušení se tají za tou chladnou bledou tváří.