„Hovořila s ženou za pultem. Vstoupil jsem dovnitř také. Zaslechl jsem, jak říká: ‚Opozdili jste se,‘ anebo něco v tom smyslu. Prodavačka se omlouvala. ‚Byli bychom vám ji už dodali,‘ odvětila. ‚Všechno se pozdrželo vzhledem k neobvyklým mírám.‘ Obě se odmlčely a pohlédly na mne, tak jsem se na něco zeptal a vyšel z obchodu.“
„Vedl jste si výborně. Co se dělo pak?“
„Ta osoba vyšla, ale já se zatím skryl v domovních dveřích. Myslím však, že jsem v ní vyvolal podezření, protože se rozhlížela kolem sebe. Pak zastavila drožku a nasedla. Měl jsem to štěstí, že přijela další, a tak jsem ji mohl sledovat. Vystoupila nakonec před číslem 36 na Poultney Square v Brixtonu. Jel jsem dál, vystoupil jsem za rohem a pak pozoroval dům.“
„Zahlédl jste někoho?“
„Nikde se nesvítilo, jen v jedné místnosti v přízemí. V okně byly stažené rolety, takže jsem dovnitř neviděl. Stál jsem tam a uvažoval, co si počít, když tu předjel krytý valník. Sestoupili z něho dva muži, cosi vyložili a nesli to po schůdcích ke vchodu. Pane Holmesi, byla to rakev.“
„Ach!“
„Zprvu jsem byl rozhodnut vtrhnout do domu. Dveře stály dokořán, aby ji ti zřízenci mohli vnést dovnitř. Otvírala jim ta žena. Ale jak jsem tam stál, zahlédla mne a myslím, že mne poznala. Viděl jsem, jak sebou trhla a rychle zabouchla domovní dveře. Vzpomněl jsem si, co jsem vám slíbil, a pospíchal jsem k vám.“
„Vykonal jste záslužný kus práce,“ řekl Holmes a načrtl pár slov na půlarch papíru. „Nemůžeme nic podniknout bez povolení k domovní prohlídce a vy posloužíte naší věci nejlépe, když odnesete tento vzkaz na příslušná místa a povolení nám obstaráte. Mohly by s tím nastat nějaké těžkosti, ale soudím, že ten prodej šperků postačí. Lestrade už zařídí podrobnosti.“
„Jenže mezitím ji třeba zavraždí. Co jiného může ta rakev znamenat, a pro koho by byla určena, ne-li pro ni?“
„Uděláme všechno, co je v lidských silách, pane Greene. Nepromarníme ani minutu. Svěřte to do našich rukou. – A tím jsme uvedli do pohybu oficiální policii, Watsone,“ dodal, když náš klient odspěchal. „My pracujeme jako obvykle bez oficiálního pověření a budeme tedy postupovat podle vlastního uvážení. Pokládám situaci za kritickou, a vzhledem k tomu jsme oprávněni sáhnout ke krajním opatřením. Rozjedeme se neprodleně na Poultney Square. – Pokusme si domyslet, co se událo,“ řekl, zatímco jsme rychle ujížděli kolem parlamentu a přes Westminsterský most. „Ti zlotřilci nejprve odloučili ubohou dámu od věrné komorné a pak ji vylákali do Londýna. Pokud někomu psala, zadrželi její dopisy. Pomocí nějakého komplice si najali zařízený dům. Jakmile se ocitli uvnitř, uvěznili lady Frances a zmocnili se cenných šperků, jak měli od prvopočátku v úmyslu. Už je začali jednotlivě rozprodávat, což jim nepřipadá nijak nebezpečné, neboť se domnívají, že se nikdo nezajímá, co se s ubohou dámou stalo. Kdyby ji propustili, tak by je ovšem obvinila. Proto ji propustit nemohou. Ale rovněž ji nemohou držet pod zámkem navěky. Takže vražda je pro ně jediné řešení.“
„To je nabíledni.“
„Zvolme nyní jiný postup. Vyjdete-li ve svých úvahách postupně ze dvou hledisek na sobě navzájem nezávislých, Watsone, pak zjistíte, že v tom bodě, kde se oba myšlenkové proudy střetávají, nejspíš najdete pravdu. Začněme teď nikoli od dámy, ale od rakve, a postupujme do minulosti. Tato událost, obávám se, nám sotva ponechává ještě naději, že lady Frances žije. Vysvítá z ní také, že půjde o veřejný pohřeb, včetně řádného úmrtního listu, vystaveného lékařem, a s úředním posvěcením. Kdyby byli tu nešťastnici prostě zavraždili, byli by ji bez okolků zahrabali v zahradě za domem. Tady však probíhá všechno veřejně a normálně. Co to znamená? Jistě z toho můžeme usoudit, že ji připravili o život takovým způsobem, aby oklamali lékaře a mohli předstírat přirozený skon – snad ji otrávili. Zdá se mi však neuvěřitelné, že by k ní vůbec lékaře pustili, leda by s nimi byl spřažený, což se dá těžko předpokládat.“
„Možná že padělali úmrtní list.“
„To je nebezpečné, Watsone, velmi nebezpečné. Ne, to si vůbec neumím představit. Zastavte, drožkáři! Tohle je zřejmě ten pohřební ústav, neboť jsme právě přejeli zastavárnu. Došel byste tam, Watsone? Vypadáte tak důvěryhodně. Zeptejte se, v kolik hodin se zítra koná ten pohřeb na Poultney Square.“
Prodavačka mi bez váhání sdělila, že to bude zítra ráno v osm.
„Vidíte, Watsone, nikdo se s ničím netají. Nějakým způsobem vyhověli všem zákonitým požadavkům, a proto se domnívají, že se nemají čeho obávat. Nu, pak nám tedy nezbývá nic než přímý čelní útok. Jste ozbrojen?“
„Mám hůl!“
„Však se jim ubráníme. ‚Třikráte silen, kdo má pravou při.‘ Nemůžeme si prostě dovolit vyčkávat, až přijde policie, a držet se přísně v mezích zákona. Už vás nebudeme potřebovat, drožkáři. A teď se, Watsone, podobně jako už tolikrát v minulosti, spolehneme na své štěstí.“
Zazvonil rázně u domovních dveří velkého temného domu uprostřed Poultney Square. Dveře se okamžitě otevřely a na pozadí chabého světla z chodby se v nich rýsovala ženská postava.
„Co chcete?“ zeptala se a měřila si nás ze tmy přísným pohledem.
„Chci mluvit s doktorem Shlessingerem,“ řekl Holmes.
„Nikdo takový tu nebydlí,“ odpověděla a už chtěla zabouchnout dveře, jenže Holmes mezi ně strčil nohu.
„Chci tedy mluvit s tím, kdo tu bydlí, ať už si dává říkat tak či onak,“ prohlásil Holmes rozhodným tónem.
Zaváhala. Pak otevřela dveře. „Pojďte dál!“ řekla. „Můj manžel může směle čelit komukoli na světě.“ Zavřela za námi dveře, dovedla nás z chodby vpravo do salónu, a než nás opustila, otevřela přívod plynu v lampě. „Peters tu bude co nevidět,“ dodala.
Vtom se nemýlila, neboť sotva jsme se stačili porozhlédnout po zaprášeném a od molů prožraném nábytku, už se rozletěly dveře a do místnosti pružně vkročil velký, hladce vyholený holohlavý muž. Měl tváře jak krocaní laloky a jeho široký brunátný obličej vypadal zdánlivě dobromyslně, kterýžto dojem opět vyvracela krutá, zlomyslná ústa.
„Museli jste se zmýlit, pánové,“ řekl nucené srdečným, chlácholivým hlasem. „Patrně vás někdo nesprávně informoval. Snad kdybyste to zkusili o pár domů dál –“
„Nechte toho, nebudeme mařit čas,“ řekl přítel pevně. „Jste Henry Peters z Adelaide, jinak též důstojný pán doktor Shlessinger z Badenu a Jižní Ameriky. Vím to tak jistě, jako že se jmenuji Sherlock Holmes.“
Peters, jak mu od této chvíle budu říkat, sebou trhl a zahleděl se upřeně na svého nebezpečného pronásledovatele. „Vaše jméno mi nenahání hrůzu, pane Holmesi,“ řekl chladnokrevně. „Má-li člověk čisté svědomí, nemůžete ho zastrašit. Co pohledáváte v mém domě?“
„Chci vědět, co jste udělali s lady Frances Carfaxovou, kterou jste s sebou přivezli z Badenu.“
„Byl bych moc rád, kdybyste mi pověděl, kde se ta dáma momentálně zdržuje,“ řekl stroze Peters. „Mám tu pro ni účet bezmála na sto liber a nenechala mi tu žádnou zástavu, až na pár bezcenných přívěsků, na které není klenotník pomalu ani ochoten se podívat. Přidružila se ke mně a k mé choti v Badenu – doznávám, že jsem v té době užíval jiného jména – a nepustila se nás, dokud jsme nedojeli do Londýna. Zaplatil jsem za ni hotelový účet a jízdenku. Jakmile jsme se ocitli zde, zmizela nám, jak povídám, a nechala mi tyhle staromódní šperky na zaplacení účtů. Najděte ji, pane Holmesi, a budu vaším dlužníkem.“