„Jsem k tomu pevně odhodlán,“ řekl Holmes. „Budu hledat tady v domě, dokud ji nenajdu.“
„Kde máte povolení k domovní prohlídce?“
Holmes vytáhl z kapsy revolver. „Tohle nám prozatím poslouží stejně.“
„Pak jste ale obyčejný lupič.“
„Můžete mne tak charakterizovat,“ řekl Holmes zvesela. „Tady můj druh je rovněž nebezpečný zlosyn. A společně si prohlédneme váš dům.“
Peters otevřel dveře.
„Dojdi pro strážníka, Annie!“ řekl. Opodál v chodbě zašustěly ženské sukně a domovní dveře se otevřely a zabouchly.
„Máme vymezený čas, Watsone,“ řekl Holmes. „Jestli se nám pokusíte bránit, Petersi, vystavujete se nebezpečí úrazu. Kde je ta rakev, kterou vám přivezli?“
„Co chcete s tou rakví? Není prázdná. Je v ní mrtvola.“
„Musím ji vidět.“
„To nedovolím.“
„Pak se tedy obejdeme bez vašeho dovolení.“ Holmes prudce odstrčil chlapa stranou a vyběhl do chodby. Dveře přímo před námi byly pootevřené. Vešli jsme dovnitř. Byla to jídelna. Na stole pod spoře rozsvíceným křišťálovým lustrem ležela rakev. Holmes pootevřel přívod plynu v lampě a pozvedl víko. Hluboko na dně rakve spočívala stařenka jak věchýtek. Stropní světlo jasně ozařovalo věkovitý vrásčitý obličej. Žádné kruté zacházení ani hlad ani nemoc nemohly změnit stále ještě půvabnou lady Frances v tuto lidskou trosku. Na Holmesově tváři se zračil úžas i úleva.
„Chválabohu!“ vydechl. „Není to ona.“
„Aha, projednou jste šlápl vedle, pane Sherlocku Holmesi,“ řekl Peters, který přišel za námi do jídelny.
„Kdo je ta mrtvá?“
„Inu, když to musíte vědět, je to jistá Rose Spenderová, někdejší chůva mé choti. Objevili jsme ji na ošetřovně Brixtonského chudobince, převezli ji sem, zavolali k ní doktora Horsoma, bytem ve Firbank Villas č. 13 – nezapomeňte si poznamenat adresu, pane Holmesi – a pečlivě jsme ji ošetřovali, jak se na křesťany sluší. Třetího dne zemřela – na úmrtním listu stojí, že sešlostí věkem, ale to je pouze názor lékaře a vy tomu samozřejmě rozumíte líp. Objednali jsme jí pohřeb v pohřebním ústavu Stimson & spol. na Kennington Road, a ten se bude konat zítra ráno v osm hodin. Něco se vám na tom snad nezdá, pane Holmesi? Dopustil jste se pošetilé chyby a měl byste to přiznat. Dal bych leccos za fotografii vašeho překvapeného obličeje, když jste s očima navrch hlavy nadzvedl víko v očekávání, že uvidíte lady Frances Carfaxovou, a zjistil, že tam leží ubohá devadesátiletá stařenka.“
Na Holmesově tváři se nepohnul ani sval, když se mu protivník poškleboval, ale jeho sevřené pěsti napovídaly, jak ho to mrzí.
„Prohlédnu celý dům,“ řekl.
„Myslíte? To bychom se na to podívali!“ zvolal Peters, neboť se na chodbě ozval ženský hlas a těžké kroky. „Sem, pane strážníku, prosím vás. Tito muži si násilím vynutili vstup a teď se jich nemůžu zbavit. Pomozte mi je vyprovodit.“
Na prahu stál nějaký seržant s konstáblem. Holmes vyňal z náprsní tašky navštívenku.
„Zde stojí moje jméno a adresa. A toto je můj přítel doktor Watson.“
„Uctivý služebník, pane Holmesi, vás moc dobře známe, ale tady bez povolení k domovní prohlídce zůstat nemůžete,“ řekl seržant.
„Ovšem. Chápu.“
„Zatkněte ho!“ volal Peters.
„Víme, kde toho pána najdeme, bude-li třeba,“ řekl seržant důstojně. „Musíte ale opustit tento dům, pane Holmesi.“
„Ano. Watsone, musíme jít.“
Zakrátko už jsme opět stáli na ulici. Holmes si zachoval chladnokrevnost jako vždy, ale mně žhnuly tváře hněvem a pobouřením. Seržant vyšel za námi.
„Nezlobte se na mne, pane Holmesi, ale zákon je zákon.“
„Jistě, seržante, nemohl jste jinak.“
„Určitě jste tam přišli ze závažného důvodu. Kdybych v té věci mohl něco udělat já –“
„Jde o nezvěstnou dámu, seržante, a my se domníváme, že je v tom domě. Čekám povolení k domovní prohlídce každou chvíli.“
„To teda nespustím ten barák z očí, pane Holmesi. Kdyby se něco dělo, dám vám vědět, na to se spolehněte.“
Bylo teprve devět hodin a my se okamžitě pustili s neutuchající vervou znovu do práce. Nejprve jsme zajeli do Brixtonského starobince a tam jsme se dozvěděli, že skutečně před několika dny přišli nějací milosrdní manželé, prohlásili, že jistá senilní stařenka je jejich někdejší služebná, a dostali svolení odvézt si ji s sebou. Nikoho nepřekvapovalo, že mezitím zemřela.
Nato jsme zamířili k lékaři. Když ho Petersovi zavolali, zjistil, že stařenka umírá sešlostí věkem, dokonce dlel u jejího lůžka ve chvíli, kdy zemřela, a vyhotovil patřičným způsobem úmrtní list. „Ubezpečuji vás, že šlo o zcela jasný případ a že pacientce nikdo neublížil,“ řekl. Nic mu v té domácnosti nepřipadalo podezřelé, jen ho udivovalo, že lidé z téhle vrstvy nemají žádné služebnictvo. Víc jsme z doktora nedostali ani slůvko.
Konečně jsme zamířili do Scotland Yardu. Povolení k domovní prohlídce uvízlo na jistých procedurálních kličkách. Vypadalo to, že se průtahům nevyhneme. Soudce to nepodepíše dříve než zítra ráno. Staví-li se tu Holmes kolem deváté, může doprovodit Lestrada a osobně se prohlídky zúčastnit. Tím tedy pro ten den pátrání skončilo až na to, že k půlnoci se u nás zastavil ochotný seržant a sdělil nám, že v tom velkém tmavém domě se tu a tam rozsvěcela světla, ale že nikdo neodešel ani nevešel dovnitř. Mohli jsme se jen modlit, aby nám pánbůh dal trpělivost, a čekat na ráno.
Sherlock Holmes byl příliš podrážděný, aby si chtěl porozprávět, a příliš neklidný, aby šel spát. Když jsem se ubíral na lůžko, seděl v křesle zahalen oblaky dýmu, husté černé obočí stažené, a dlouhými neklidnými prsty bubnoval na opěradlech křesla, jak znovu a znovu přemílal v hlavě všechna možná řešení této záhady. Několikrát jsem ho v noci zaslechl, jak přechází po domě. Nakonec vtrhl do mého pokoje, právě když jsem se ráno probudil. Měl na sobě župan, ale jeho bledá tvář se zapadlýma očima napovídala, že strávil bezesnou noc.
„V kolik měl být ten pohřeb? V osm, že?“ ptal se dychtivě. „A teď je za pět minut půl. Pro všechno na světě, co se to jen stalo s mou hlavou, kterou mi pánbůh dal! Pospěšte si, člověče! Jde o život a máme sotva jedno procento naděje. Nikdy si to neodpustím, přijdeme-li pozdě!“
Pár minut nato už se náš fiakr vyřítil z Baker Street. Ale i tak bylo půl a pět minut, když jsme míjeli Big Ben, a osm jsme slyšeli odbíjet na Brixton Road. Jenže ti druzí se také opozdili. Deset minut poté stál pohřební vůz ještě před domem, a teprve když naši zpěnění koně zastavili, objevili se tři nosiči s rakví na prahu. Holmes se vrhl kupředu a zastoupil jim cestu.
„Odneste to zpátky!“ zvolal a opřel se rukou prvnímu nosiči o hrud. „Okamžitě to odneste dovnitř!“
„Jak si to, u všech všudy, představujete? Znovu se vás ptám, kde máte úřední povolení?“ rozčiloval se Peters, jehož hněvem brunátný obličej vykukoval vzadu za rakví.
„Povolení tu bude co nevidět. Rakev zůstane v domě, dokud je nepřivezou.“
Holmesův důrazný hlas se u nosičů neminul s účinkem. Peters se náhle ztratil někde v dome, a tak uposlechli nového příkazu. „Rychle, Watsone, rychle! Tady máte šroubovák!“ zvolal, jakmile postavili rakev na stůl. „A tady je druhý pro vás, člověče! Dostanete zlaťák, jestli do minuty odtrhnete víko! Na nic se neptejte a snažte se! Tak se mi to líbí! A další! A další! teď za to vemte všichni! Už povoluje! Už povoluje! Á, konečně jsme to dokázali.“