Společnými silami jsme vypáčili víko. Jakmile povolilo, ucítili jsme zevnitř pronikavý a ochromující pach chloroformu. Tělo, které leželo v rakvi, mělo hlavu omotanou vatou prosáklou touto chemikálií. Holmes vatu strhl a odhalil našim zrakům nehybný obličej krásné a oduševnělé ženy středních let. V mžiku ji objal paží a posadil.
„Dýchá ještě, Watsone? Zůstala v ní jiskřička života? Přece jsme snad dojeli včas!“
Půl hodiny se zdálo, že jsme se skutečně příliš opozdili a že vinou nedostatku vzduchu a jedovatých výparů chloroformu lady Frances už minula ono rozcestí, za nímž není návratu. Ale pak po umělém dýchání a éterové injekci a dalších prostředcích, které moderní věda nabízí, konečně zadoutnal plamének naděje, oční víčka se zachvěla a zamžené zrcátko napovědělo, že se dáma pomalu navrací k životu. Před domem zastavila drožka, Holmes rozhrnul závěsy a vyhlédl ven. „Lestrade veze povolení,“ řekl. „Zjistí, že mu ptáčkové uletěli. A teď,“ dodal, když se chodbou rozlehly rychlé pádné kroky, „přichází někdo, kdo má větší právo ošetřovat tu dámu než my. Dobrý den, pane Greene, myslím, že čím dříve lady Frances převezeme, tím lépe. Zatím může pohřeb pokračovat, ať ta ubohá stařenka, která ještě leží v rakvi, dospěje na místo svého posledního odpočinku sama.“
„Pokud byste tento případ chtěl zařadit do svého archívu, milý Watsone,“ řekl Holmes ten večer, „pak pouze jako příklad chvilkového útlumu, jemuž se neubrání ani nejvýkonnější intelekt. Taková selhání znají ze zkušenosti všichni smrtelníci, a ti nejmoudřejší je dokáží rozpoznat a napravit. Snad si mohu činit nárok, že k takto vymezené vrstvě patřím. Celou noc mne znepokojovalo tušení, že se mi tu někde nabídla stopa, nějaká podivná věta nebo zvláštní poznámka, a já ji příliš lehkovážně pustil z hlavy. Až se pak za šerého svítání ta slova náhle přede mnou vynořila. Pronesla je ta manželka majitele pohřebního ústavu a mně je opakoval Philip Green. Řekla: ‚Byli bychom vám ji už dodali. Všechno se pozdrželo vzhledem k neobvyklým mírám.‘ Hovořila přece o rakvi. Ta měla neobvyklé míry. Proto ji dali teprve zvlášť dělat. Ale proč? Proč? V mžiku přede mnou vytanuly ty vysoké postranice a hluboko na dně stařenka jako věchýtek. Proč tak obrovská rakev pro tak drobnou osůbku? Aby zbylo dost místa ještě pro někoho jiného. Pohřbí je obě s jedním úmrtním listem. Všechno bylo nad slunce jasnější, jen můj vlastní zrak mi dobře nesloužil. V osm hodin pohřbí lady Frances. Nemohli jsme už udělat nic, než zamezit, aby rakev odvezli.
Byla pranepatrná naděje, že ji zastaneme ještě naživu, ale přece jen tu naděje byla, jak se ukázalo. Ti lidé, pokud vím, ještě nikoho násilně nesprovodili ze světa. Mohli se toho v posledním okamžiku zaleknout. Třeba se rozhodnou pohřbít ji tak, aby nebylo zřejmé, jak přišla o život, a kdyby někdy byla exhumována, zůstala by jim možnost vykroutit se z toho. Doufal jsem, že takovéto úvahy převáží. Jistě si dokážete ten výjev představit. Viděl jste tu odpornou podkrovní komůrku, kde ubohou dámu tak dlouho věznili. Vtrhli dovnitř, za pomoci chloroformu překonali její odpor, snesli ji dolů; nakapali ho ještě do rakve, aby se náhodou neprobrala, a zašroubovali víko. Důmyslný postup, Watsone. Ještě jsem se s něčím podobným v análech zločinu nesetkal. Podaří-li se našim falešným misionářům uniknout Lestradovi ze spárů, soudím, že ještě uslyšíme o některých jejich dalších pozoruhodných výkonech.“
Ďáblovo kopyto
Kdykoli jsem se chystal zveřejnit něco z podivuhodných zkušeností a zajímavých vzpomínek, které vyplynuly z mého dlouholetého důvěrného přátelství s panem Sherlockem Holmesem, pokaždé jsem narážel na obtíže vyvolané jeho odporem k laciné popularitě. Tento člověk strohé a cynické povahy se jakýchkoli veřejných ovací přímo děsil a nejvíce ho vždy pobavilo, když poté co nějaký případ úspěšně uzavřel, přenechal vlastní odhalení některému úřednímu činiteli a pak naslouchal s ironickým úsměvem mnohohlasému chóru nezasloužených blahopřání. Jen proto, že jsem respektoval toto přítelovo stanovisko, a ne proto, že bych neměl k dispozici dost zajímavého materiálu, otiskl jsem v posledních letech tak málo ze svých záznamů. Dostalo-li se mi výsady, že jsem se směl podílet na jeho dobrodružstvích, musel jsem mu oplatit diskrétností a zdrženlivostí.
Proto jsem se velmi podivil, když jsem minulé úterý dostal od Holmese telegram – nikdy nepsal, mohl-li stejnému účelu posloužit telegram – který zněclass="underline"
Proč nenapíšete o cornwallském děsu – můj nejpodivnější případ.
Nemám tušení, která vzpomínka na dávné časy mu zmíněnou záležitost opět připamatovala, anebo z jakého rozmaru pojal přání, abych ji vyprávěl, ale spěchal jsem vyhledat své poznámky, které zachycují případ přesně a do všech podrobností, a honem předkládám své líčení čtenářům, abych dřív nedostal další telegram, který by první odvolal.
Holmes měl železnou fyzickou konstituci, avšak na jaře roku 1897 se u něho začaly projevovat jisté znepokojující fyzické symptomy, zaviněné ustavičným přepínáním sil při velmi náročné práci – a snad k nim přispěly i jeho vlastní občasné prohřešky. V březnu onoho roku doktor Moore Agar, lékař z Harley Street, jehož dramatické seznámení s Holmesem možná jednoho dne vylíčím, důrazně doporučil, aby se slavný soukromý detektiv vzdal všech svých případů a dopřál si důkladného odpočinku, jinak že mu hrozí nebezpečí celkového zhroucení. Holmese vlastní zdravotní stav sice ani v nejmenším nezajímal, neboť žil zcela pohroužen do svého duševního světa, ale pod pohrůžkou, že bude trvale neschopen vykonávat svou práci, nakonec povolil a dopřál si změnu prostředí a vzduchu. Tak se stalo, že jsme se brzy zjara onoho roku ocitli spolu v malé chaloupce nedaleko Poldhuské zátočiny na vzdáleném výběžku Cornwallského poloostrova.
Zvláštní ráz této krajiny se dobře hodil k chmurné náladě mého pacienta. Z oken našeho obíleného domečku, který stál nahoře na travnatém svahu, jsme měli výhled na celý neblaze proslulý půloblouk Mountského zálivu, té známé smrtelné pasti všech lodí, lemované černými útesy a se skalisky pod vzdouvajícím se příbojem, kde se už četní mořeplavci rozžehnali se životem. Vane-li severní vítr, láká klidná hladina zálivu a jeho závětří lodi, aby zde hledaly útočiště a ochranu před rozbouřeným živlem.
Pak to však náhle zavíří povětřím, zvedne se prudký vichr od jihozápadu, kotva povolí a nadchází poslední zápas se zpěněnými vlnami. Moudrý námořník se tomuto neblahému místu zdaleka vyhne.
Neméně tesklivý pohled se naskýtá směrem do vnitrozemí. Táhnou se tu dodaleka opuštěná vřesoviště písčité barvy, kde tu a tam věž nějakého kostelíku ohlašuje existenci starobylé vísky. Na těchto vřesovištích člověk všude naráží na stopy dávných kmenů, které zcela vymřely a zanechaly za sebou jako jedinou památku na svou někdejší přítomnost jen zvláštní kamenné monumenty, nepravidelné mohyly, obsahující popel dávno zemřelých a kuriózní hliněné nádoby, svědectví jejich prehistorické existence. Lákavá tajemná atmosféra, vypovídající o neblahém osudu zapomenutého lidu, zaujala přítelovu představivost a on pak trávil dlouhé hodiny na procházkách a v osamělých meditacích na vřesovišti. I starobylý cornwallský jazyk upoutal jeho zájem: vzpomínám si, jak dospěl k závěru, že je příbuzný chaldejštině, která se tu rozšířila především vlivem Féničanů, připlouvajících sem za obchodem. Dal si poslat řadu odborných filologických pojednání a hodlal rozpracovat tuto svou teorii, když tu k mému zármutku a jeho nepředstíranému nadšení jsme i v této bájné krajině stanuli před záhadou – vlastně se nám přímo vedrala přes práh – a to záhadou neproniknutelnější, poutavější a mnohem tajemnější než případy, před nimiž jsme prchli z Londýna. Naše prosté žití a mírumilovné, zdraví prospěšné počínání přervala násilně řada událostí týkajících se případu, který pobouřil nejen Cornwall, ale celou západní Anglii. Mnozí moji čtenáři se možná aspoň matně rozpomenou na události, které tehdy vešly ve známost pod souborným názvem „cornwallský běs“, ač do londýnských novin pronikly jen velice kusé informace. Po třinácti letech předkládám tedy čtenářům pravdivé vylíčení tohoto neuvěřitelného případu.