Řekl jsem už, že roztroušené kostelní vížky značily, kde se tu po kraji vesnické chalupy seskupily v malé obce. Od nás bylo nejblíž do vísky Tredannick Wollas, kde domky nějakých dvou set obyvatel obklopovaly starobylý, lišejníkem porostlý kostelík. Místní vikář pan Roundhay se zajímal o archeologii a díky této společné zálibě se seznámil s Holmesem. Byl to pán ve středních letech, kulaťoučký a vlídný, znalec a milovník místního folklóru. Pozval nás k sobě na faru na čaj, a tím jsme se seznámili i s jistým panem Mortimerem Tregennisem, soukromníkem, který přispíval k vikářovým skrovným příjmům tím, že si na jeho rozlehlé faře pronajal byt. Vikář byl starý mládenec, a proto mu taková dohoda nebyla proti mysli, ačkoli jinak se se svým nájemníkem příliš nesblížil. Pan Tregennis byl vysoký hubený muž s brýlemi a chodil tak nahrbeně, že to působilo až dojmem tělesné vady. Při naší krátké návštěvě jsme seznali, že vikář je člověk, který si rád popovídá, kdežto jeho nájemník je povahy zvlášť zdrženlivé, uzavřené; tvářil se smutně, odvracel oči a patrně přemítal o svých soukromých záležitostech.
A právě tito dva muži se nečekaně objevili v našem obývacím pokoji krátce po snídani v úterý 16. března, ještě když jsme seděli u stolu a pokuřovali před každodenní procházkou na vřesovišti.
„Pane Holmesi,“ začal vikář a rozčilení mu rozechvívalo hlas, „dnes v noci došlo k zcela mimořádné tragické události. Je to něco naprosto neslýchaného. Vidím v tom ruku Prozřetelnosti, že tady u nás právě pobýváte, neboť není v celé Anglii druhý člověk, kterého bychom v této chvíli mohli víc potřebovat než vás.“
Nesledoval jsem naléhajícího vikáře právě přátelským pohledem, ale Holmes vyňal dýmku z úst a poposedl na židli nedočkavě jako starý ohař, když zaslechne zahlaholit loveckou trubku.
Ukázal rukou na otoman a náš rozrušený návštěvník se svým nervózním společníkem se tam posadili vedle sebe. Pan Mortimer Tregennis se víc ovládal než farář, ale jeho chvějící se hubené ruce a lesklé černé oči napovídaly, že jsou oba v podobném duševním rozpoložení.
„Mám mluvit já nebo vy?“ zeptal se Tregennis vikáře.
„Nu, jelikož jste zřejmě očitým svědkem byl vy, ať už se událo, co událo, a pan vikář to zná jen z vyprávění, snad byste měl promluvit vy,“ řekl Holmes.
Pohlédl jsem na vikáře, očividní ustrojeného ve spěchu, a na pečlivě upraveného nájemníka vedle něho, a s pobavením jsem pozoroval, s jakým překvapením kvitují Holmesovu prostou dedukci.
„Možná že bych měl předeslat několik slov,“ řekl vikář, „a pak posoudíte sám, zda chcete vyslechnout podrobnosti od pana Tregennise, anebo zda byste se neměl bezodkladně vydat na místo, kde se ta nevysvětlitelná záležitost udála. Začal bych tím, že tuhle přítel Tregennis strávil včerejší večer ve společnosti svých dvou bratrů Owena a George a své sestry Brendy v jejich domě na Tredannick Wartha, což je nedaleko starého kamenného kříže na vřesovišti. Rozloučil se s nimi krátce po desáté, a když odcházel, hráli karty u stolu v jídelně, všichni zdraví a spokojení. Pan Tregennis má ve zvyku časně vstávat, chodívá se před snídaní projít a dnes ráno se vydal tím směrem. Cestou ho dohonil kočár doktora Richardse, který mu sdělil, že ho právě velice naléhavě volají z Tredannick Wartha. Pan Mortimer Tregennis pochopitelně jel s ním. Když dojeli na místo, naskytl se jim zcela zvláštní výjev. Oba jeho bratři a sestra seděli kolem stolu přesně tak, jako když odcházel, před sebou stále ještě karty a dohořelé svíčky. Sestra spočívala v křesle bez známky života, zatímco oba bratři, sedící vedle ní, se jako bez rozumu smáli, vykřikovali a prozpěvovali. Všichni tři, jak mrtvá tak oba šílenci, měli v obličeji výraz vrcholné hrůzy – byl to prý příšerný pohled na ten křečovitý úškleb děsu. Nic nenapovídá tomu, že by někdo cizí byl býval v domě – krom sourozenců tam žije jen paní Porterová, jejich stará kuchařka a hospodyně, která prohlašuje, že v noci tvrdě spala a nic neslyšela. Žádné věci se neztratily, nic nebylo nikde rozházeno, takže si nikdo neumí představit, jaká hrůza to vyděsila jednu ženu k smrti a dva statné muže připravila o rozum. To je celá situace v kostce, a kdybyste ji dokázal objasnit, vykonal byste záslužný kus práce.“
Doufal jsem, že nějakým způsobem přemluvím přítele, aby se nevyrušoval z odpočinku, kvůli němuž jsme sem přijeli, ale jediný pohled na jeho soustředěný obličej a stažené obočí mne přesvědčil, že si marné dělám naděje. Chvilku seděl mlčky a usilovně přemítal o podivném dramatu, které narušilo náš klid.
„Ujmu se vyšetřování,“ řekl nakonec. „Na první pohled se zdá, že je to případ, který se zcela vymyká běžné praxi. Zašel jste tam osobně, pane Roundhayi?“
„Nikoli, pane Holmesi. Pan Tregennis přiběhl s tou zprávou na faru a já hned pospíchal sem, abych se s vámi poradil.“
„Jak daleko je k onomu domu, kde se ta zvláštní tragédie udála?“
„Asi míli směrem do vnitrozemí.“
„Pak se tam odebereme všichni společně. Ale před odchodem vám musím položit několik otázek, pane Tregennisi.“
Ten celou tu dobu mlčel, ale postřehl jsem, že se sice lépe ovládá, ale je rozrušen ještě hlouběji než citově založený kněz. Oči v bledém, přepadlém obličeji upíraly úzkostlivý pohled na Holmese, hubené ruce měl křečovitě sepnuté, bezkrevné rty se mu chvěly, když naslouchal popisu hrozného neštěstí, které dolehlo na jeho příbuzné, a v černých očích jako by se mu zračil odraz děsivého výjevu.
„Ptejte se, nač chcete, pane Holmesi,“ řekl ochotně. „Je strašné o tom mluvit, ale odpovím vám po pravdě.“
„Jak to bylo včera večer?“
„Byl jsem u nich na večeři, pane Holmesi, jak pan vikář povídal, a pak můj nejstarší bratr George navrhl, abychom si zahráli whist. Zasedli jsme ke kartám kolem deváté. Ve čtvrt na jedenáct jsem se zvedl, že už půjdu. Když jsem odcházel, seděli všichni ve veselé náladě kolem stolu.“
„Kdo vás vyprovázel ke dveřím?“
„Paní Porterova si už mezitím šla lehnout, tak jsem se vyprovodil sám. Přirazil jsem za sebou domovní dveře. Okna jídelny, kde seděli, byla zavřena, ale rolety nespustili. Dveře i okna zůstaly do rána tak, jak byly, a nic nenasvědčuje tomu, že by byl někdo cizí vešel dovnitř. A přitom tam seděli oba z hrůzy rozumu zbaveni a Brenda z toho leknutí umřela a hlava jí visela přes opěradlo křesla. Do nejdelší smrti budu mít před očima ten pokoj.“