„Ale co by měl dosvědčit?“
„Nic, jak se události vyvinuly, a všechno, kdyby se byly odehrály jinak. Tak tomu rozumím já.“
„Chápu; byl by mu mohl potvrdit alibi.“
„Správně, milý Watsone, byl by mu mohl potvrdit alibi. Předpokládejme prozatím kvůli logickým souvislostem, že se obyvatelé vily Vistárie spolčili za účelem vykonání nějakého činu. O provedení zmíněného činu, ať už jde o cokoli, se hodlají pokusit řekněme před jednou hodinou. Možná že posunuli ručičky na hodinách a dostali tak Scotta Ecclese do postele dřív, než tušil, ale rozhodně je pravděpodobné, že ve chvíli, kdy mu Garcia pracně vštípil, že je jedna hodina, nebylo ve skutečnosti víc než půlnoc. Kdyby byl Garcia dokázal učinit, co hodlal učinit, a vrátit se před zmíněnou hodinou, byl by měl očividně mocnou obranu proti jakémukoli obvinění. Vizte onoho důstojného Brita, který je ochoten před jakýmkoli soudem odpřisáhnout, že obviněný byl celou tu dobu doma. Tím se Garcia zabezpečil proti nejhoršímu.“
„Ano, ano, chápu. Ale co ti ostatní, kteří zmizeli?“
„Neznám ještě všechna fakta, ale nepředpokládám, že bychom v tomto bodě narazili na nepřekonatelné těžkosti. Dopouštěli bychom se však chyby, kdybychom hledali argumenty předem. Zjistili bychom, že je necitlivě překrucujeme, aby odpovídaly naší teorii.“
„A ten vzkaz?“
„Jak to bylo? ‚Naše vlastní barvy, zelená a bílá.‘ To vypadá na dostihy. ‚Zelená otevřeno, bílá zavřeno.‘ Zde jde očividně o znamení. ‚Hlavní schodiště, první chodba, sedmé vpravo, zelené sukno.‘ Tím se určuje místo. Možná že za tím vším objevíme žárlivého manžela. Bylo to zřejmě nebezpečné poslání. V opačném případě by nebyla připojila ‚Mnoho štěstí. D‘ – to by nám mělo poskytnout vodítko.“
„Ten muž byl Španěl. Hádám, že ‚D‘ znamená Dolores, což je běžné španělské ženské jméno.“
„Bravo, Watsone, bravo, ale musím to zavrhnout. Španělka by Španělovi psala španělsky. Pisatelkou toho lístku je určitě Angličanka. Nu, nezbývá nám, než abychom se v duchu obrnili trpělivostí, dokud se pro nás ten šikovný inspektor nevrátí. Zatím můžeme děkovat šťastnému osudu, že nás vysvobodil na pár krátkých hodin z nesnesitelné únavné nečinnosti.“
Odpověď na Holmesův telegram přišla ještě předtím, než se surreyský inspektor vrátil. Holmes si ji přečetl a chystal se ji založit do zápisníku, když tu zavadil pohledem o můj dychtivý obličej. Zasmál se a podal mi telegram.
„Pohybujeme se ve vznešených kruzích,“ řekl.
Telegram obsahoval soupis jmen a adres:
„Lord Harringby z Dinglu; sir George Ffolliott z Oxshott Towers; pan Hynes Hynes, smírčí soudce, z Purdey Place; pan James Baker Williams z Forton Old Hall; pan Henderson z High Gable; důstojný pán Joshua Stone z Nether Walslingu.“
„Tímto jsme si krátce a jednoduše omezili pole působnosti,“ řekl Holmes. „Nepochybuji o tom, že Baynes, který umí tak metodicky uvažovat, zvolil už rovněž nějaký podobný postup.“
„Není mi to příliš jasné.“
„Milý kamaráde, dospěli jsme už k závěru, že vzkaz, který Garcia dostal u večeře, oznamoval místo nějaké schůzky nebo poslání. Byl-li určen k prostému čtení, měl dotyčný za účelem dostaveníčka vystoupit po hlavním schodišti a vyhledat na chodbě sedmé dveře: z toho je zřejmé, že jde o značně rozlehlé sídlo. Stejně bezpečně můžeme usoudit, že neleží dál než dvě míle od Oxshottu, neboť Garcia se ubíral tím směrem, a pokud jsem daná fakta správně pochopil, hodlal se vrátit do vily Vistárie včas, aby mohl použít daného alibi, které platilo pouze do jedné hodiny. Jelikož velkých sídel v bezprostřední blízkosti Oxshottu nemůže být mnoho, učinil jsem, co se nabízelo, a zatelegrafoval jsem do té realitní kanceláře, o níž se zmínil Scott Eccles, aby mi poslali jejich seznam. Stojí v tom telegramu a druhý konec našeho zamotaného klubka musíme hledat mezi nimi.“
Až krátce před šestou jsme se ocitli s inspektorem Baynesem jako průvodcem v malebné surreyské vísce Esheru.
Vzali jsme si s Holmesem věci k přenocování a ubytovali jsme se v slušném, útulném hostinci U býka. Teprve pak jsme se vypravili s detektivem po boku do vily Vistárie. Byl chladný, temný březnový večer a ostrý vítr s drobným deštěm, který nám bil do obličeje, vytvářely případnou atmosféru nad nehostinným krajem, kudy jsme mířili za svým tragickým posláním.
2. Tygr ze San Pedra
Ušli jsme chladným, melancholickým večerem pár mil a stanuli jsme před vysokou dřevěnou branou, od níž vedlo chmurné stromořadí kaštanů. Stinná cesta zatáčela k nízkému temnému domu, jenž se černal na pozadí břidlicově zbarvené oblohy. Z předního okna nalevo od domovního vchodu probleskovalo chabé světlo.
„Zůstal zde jeden strážník,“ řekl Baynes. „Zaťukám na okno.“ Překročil trávník a zabubnoval rukou na okenní tabuli. Zamženým sklem jsem matně viděl, jak uvnitř nějaký muž vyskočil ze židle u krbu, a zaslechl jsem pronikavý výkřik. Za okamžik otevřel policista dveře: byl bledý jako stěna, ztěžka oddychoval a svíčka, kterou držel, se kymácela, jak se mu chvěla ruka.
„Co se děje, Waltersi?“ zeptal se Baynes přísně.
Muž si otřel čelo kapesníkem a s ulehčením hluboce vydechl.
„To jsem rád, že jste přišel, pane inspektore. Ten večer trvá celou věčnost a mně už asi neslouží nervy tak jako dřív.“
„Nervy, Waltersi? Já myslel, že vy vůbec žádné nervy nemáte.“
„Víte, pane inspektore, je to takový opuštěný, tichý barák, a pak ta divná věc v kuchyni. Když jste zaťukal na okno, myslel jsem, že to zase přišlo.“
„Co že zase přišlo?“
„Možná že to byl čert, co já vím. Stálo to za oknem.“
„Co stálo za oknem, a kdy?“
„Může to být tak dvě hodiny. Právě se smrákalo. Seděl jsem a četl si. Nevím, co mě ponouklo, abych vzhlédl, ale tou dolní tabulkou se na mě někdo koukal. Panebože, ten vám vypadal, pane inspektore! Jeho obličej mě bude strašit ve spaní.“
„Ale jděte, Waltersi! Takhle policista nemluví.“
„Já vím, pane inspektore, já vím, ale vzalo mi to dech, pane, a nemá smysl to popírat. Nebylo to černé, pane, ani bílé, ani to nemělo žádnou jinou barvu, kterou znám, ale takový divný odstín, jako když do jílu přilejete trochu mlíka. A ta postava – bylo to dvakrát takové, jako jste vy, pane inspektore. A jak se to koukalo – velikánské vyvalené oči se na mě upíraly a řadu bílých tesáků to cenilo jako hladová šelma. Povídám vám, pane, do mě jako když hrom uhodí, nemohl jsem ani dech popadnout, až se to otočilo a zmizelo. Vyběhl jsem ven a pročesal křoviska, ale zaplaťpámbu tam nikdo nebyl.“
„Kdybych nevěděl, že jste chlap každým coulem, Waltersi, udělal bych vám za tohle černou čárku. I kdyby to byl ďábel sám, konstábl ve službě by nikdy neměl děkovat bohu za to, že ho nedopadl. A nebylo to jen takové vidění z přepjatých nervů?“
„To můžeme bez obtíží na místě posoudit,“ řekl Holmes a zažehl malou kapesní lucerničku. „Ano,“ oznámil, když krátce prozkoumal trávník, „jeho boty bych odhadl na číslo šestačtyřicet. Pokud i ostatní míry odpovídají velikosti jeho nohy, musí to jistě být obrovitý člověk.“