Pamětliv těchto úvah poohlížel jsem se v pokoji u Mortimera Tregennise po zbytcích zmíněné substance. Nejspíše přicházelo v úvahu stínítko nebo cylindr petrolejové lampy. A skutečně jsem v těch místech zjistil množství navrstveného popela a podél okrajů rámec nahnědlého prášku, který už nestačil shořet. Polovinu jsem ho seškrábal do obálky, jak jste viděl.“
„Proč polovinu, Holmesi?“
„Nesmím překážet oficiálnímu policejnímu pátrání, Watsone. Všechen průkazný materiál, který jsem objevil, mají k dispozici i oni. Jed zůstal na stínítku, a kdyby se byli dovtípili, mohli ho tam najít. A teď si, Watsone, zažehneme lampu; pro jistotu však otevřeme okno, abychom předčasně nepřipravili společnost o dva vážené občany, a vy se posadíte do křesla k otevřenému oknu, ledaže se rozumně ohradíte, že s celou tou záležitostí nechcete mít nic společného. Vy se toho pokusu tedy hodláte zúčastnit? Tušil jsem to, vždyť vás znám. Já si postavím židli zde proti vám, abychom byli od jedovatých výparů stejně daleko a přitom si viděli do obličeje. Dveře necháme dokořán. Oba teď máme možnost se navzájem pozorovat a experiment ukončit, kdyby vyvstávající příznaky vyvolávaly znepokojení. Je všechno jasné? Dobrá, sypu tedy ten prášek – je to pouhý zbyteček – z obálky nad hořící lampu. Hotovo! A nyní se, Watsone, posadíme a vyčkáme budoucích událostí.“
A ty události na sebe nedaly dlouho čekat. Sotva jsem se uvelebil v křesle, hned jsem ucítil těžký pižmový pach, nenápadný, ale tísnivý. Jakmile jsem jej poprvé vdechl, mozek mi vypověděl službu. Před očima se mi vznášel těžký černý mrak a rozum mi napovídal, že v tom mračnu číhají nepopsatelné hrůzy, které ještě nevidím, ale které co nevidět zaplaví mé leknutím ochromené smysly, nepředstavitelná zloba a veškeré nestvůrnosti, co jich jen ve vesmíru je. V návějích mračen vířily a pluly nejasné tvary a každý jako by hrozil a varoval, že cosi nadchází, že se mi zjeví nějaká nepopsatelná bytost, jejíž pouhý stín mi rozmetá duši. Přepadl mne mrazivý děs. Cítil jsem, že se mi ježí vlasy, oči lezou z důlků a z otevřených úst visí zkoženělý jazyk. Hlava se mi tak točila, jako by mi v ní mělo prasknout. Chtěl jsem vykřiknout a matně jsem si uvědomoval, že ten skřípavý chropot je můj vlastní hlas, ale připadalo mi, že ke mně doléhá zdáli a že mi vůbec nepatří. Ve snaze uniknout jsem se nakrátko prodral tím mračnem zoufalství a zahlédl Holmesovu tvář, bílou, ztuhlou, a na ní stejnou grimasu šílené hrůzy, jakou jsem viděl u těch mrtvých. Tento pohled mi na okamžik vrátil zdravý rozum a sílu. Vyskočil jsem, chytil Holmese kolem pasu, spolu jsme se vrhli ke dveřím a venku jsme padli na trávník a zůstali tam ležet bok po boku, vědomi si pouze toho, že nádherné slunce si proráží cestu pekelným mrakem hrůzy, jenž nás obklopoval. Jak nám zalehl duši, tak se nyní pomalu zvedal, jako se mlha zvedá nad krajinou, až jsme se upokojili a byli s to zase rozumně uvažovat; seděli jsme pak na trávě, otírali si lepkavá čela a starostlivě se navzájem pozorovali a pátrali si ve tváři po stopách strašlivé zkušenosti, jíž jsme právě prošli.
„Na mou věru, Watsone, dlužím vám jak poděkování, tak omluvu,“ prohlásil posléze Holmes rozechvěně. „Neměl jsem právo podstoupit takový experiment ani sám, natož do něho zatáhnout přítele. Upřímně se za to kaji.“
„Víte dobře, že vám pomáhám s největší radostí a že to považuji za výsadu,“ odvětil jsem dojatě, neboť jsem dosud nezažil, aby Holmes dal tak otevřeně najevo své city.
Znovu se uchýlil k napůl škádlivému, napůl cynickému tónu, jaký obvykle používal vůči svému okolí. „Bylo by zbytečné, kdybych nás oba dohnal k šílenství, milý Watsone,“ řekl. „Upřímný pozorovatel by musel prohlásit, že nám stejně chybí zdravý rozum, když jsme se mohli pustit do tak divokého experimentu. Vůbec mne nenapadlo, že to bude mít tak okamžité a tak vážné účinky.“ Vběhl do domku, objevil se na prahu s hořící lampou, kterou držel co nejdál od sebe, a odhodil ji do ostružiní. „Musíme chvíli počkat, až se místnost vyvětrá. Předpokládám, Watsone, že už je vám jasné, jak došlo k těm tragédiím?“
„Dokonale.“
„Motiv zůstává dosud tajemstvím. Pojďte, posadíme se tady do stínu na lavičku a probereme si to spolu. Mám pocit, že mi ty prokleté výpary stále ještě ulpívají v krku. Můžeme myslím směle prohlásit, že podle všeho byl Mortimer Tregennis v prvním případě pachatelem a v druhém obětí. Nezapomínejme na jistou důležitou skutečnost: padla tu zmínka o jakési rodinné roztržce, po níž následovalo usmíření. O jak závažnou roztržku šlo, anebo jak povrchní bylo údajné usmíření, to nemůžeme vědět. Ale když si vzpomenu na Mortimera Tregennise, na ten lišácký obličej a malá mazaná očka svítící za brýlemi jako korálky, nepředpokládal bych, že patřil k těm, kdo rádi odpouštějí.“ A dále: jistě si vzpomenete, že ta informace o jakémsi pohybu na zahradě pocházela od něho. Měl proč nás klamat. A za třetí: jestliže nehodil tu substanci do ohně ve chvíli, kdy odcházel, kdo to tedy byl? Stalo se to bezprostředně po jeho odchodu. Kdyby byl přišel další návštěvník, byli by se sourozenci zvedli od stolu. Navíc tady v poklidném Cornwallu nepřicházejí návštěvy po desáté večer. Můžeme tedy prohlásit, že podle všech zjištěných okolností byl pachatelem s největší pravděpodobností Mortimer Tregennis.“
„Pak musel sejít ze světa vlastní rukou!“
„Hm, to vypadá na první pohled jako dost logický soud, Watsone. Člověk, kterého trýzní výčitky svědomí, že své nejbližší příbuzné vydal na pospas takovému osudu, může se kajícně rozhodnout, že jej bude sdílet s nimi. Zároveň však některé pádné důvody takový závěr popírají. A protože jediný člověk, který ví, co se událo, je naštěstí právě v Anglii, zařídil jsem, aby nám dnes odpoledne sám všechno sdělil. Aha, přichází trochu předčasně. Prosím, pojďte sem k nám, pane doktore Sterndale. Prováděli jsme uvnitř jistý chemický pokus a v této chvíli není náš pokojík v takovém stavu, abychom tam mohli přijmout vzácného hosta.“
Zaslechl jsem, jak zapadla zahradní branka, a hned nato se na cestičce objevila majestátná postava proslulého afrického badatele. Zatvářil se trochu překvapeně, když se obrátil k venkovskému zákoutí, kam jsme se uchýlili.
„Poslal jste pro mne, pane Holmesi. Dostal jsem váš list asi před hodinou a přišel jsem, ačkoli skutečně nevím, proč bych měl uposlechnout vaší výzvy.“
„Třeba tento bod dokážeme objasnit, než se rozejdeme,“ řekl Holmes. „Zatím jsem vám velice zavázán, že jste mi tak ohleduplně vyhověl. Omluvte nás, prosím, že vás přijímáme tak neformálně na čerstvém vzduchu, ale málem jsme s přítelem Watsonem připsali další kapitolu k historii, kterou novináři nazývají ‚Cornwallským děsem‘, a proto dáváme zatím přednost zdravému povětří. A jelikož se ta záležitost, o níž budeme hovořit, vás osobně úzce dotýká, bude snad lépe zůstat zde, kde nás nikdo nemůže tajně poslouchat.“
Badatel vyňal doutník z úst a zahleděl se přísně na přítele.
„Milý pane,“ řekl, „neumím si vůbec představit, o čem byste si chtěl se mnou pohovořit, aby se mne to osobně a úzce dotýkalo.“
„O vraždě Mortimera Tregennise,“ řekl Holmes.
V té chvíli jsem zalitoval, že nejsem ozbrojen. Sterndaleova temperamentní tvář znachověla, oči mu zasvítily a žíly hněvu naběhly na čele; přiskočil se zaťatými pěstmi k příteli. Pak se zarazil a se zřejmým úsilím se znovu přinutil k střízlivému ledovému klidu, který signalizoval nebezpečí možná ještě výmluvněji než ten horkokrevný výbuch.