„Žil jsem tak dlouho mezi divochy a mimo dosah zákona,“ řekl, „že jsem si zvykl prosazovat si zákon sám. Uděláte moudře, když to budete mít na paměti, neboť bych vám nerad ublížil.“
„I já bych vám nerad ublížil, doktore Sterndale. Nejpřesvědčivějším důkazem toho je skutečnost, že vím to, co vím, a přitom jsem poslal pro vás, a nikoli pro policii.“
Sterndale zalapal po dechu a sklesl na lavičku, zaskočen tak, jak za celý svůj dobrodružný život snad ještě nebyl. Z Holmese vyzařovala klidná a působivá sebejistota, jíž nebylo možno se postavit.
„Co tím chcete říci?“ zeptal se posléze Sterndale. „Zkoušíte-li blufovat, vybral jste si toho nepravého. Nechoďte kolem horké kaše. Co tím doopravdy chcete říct?“
„Povím vám to,“ řekl Holmes, „povím vám to, neboť doufám, že upřímnost snad zrodí upřímnost. Jaké kroky podniknu pak, to záleží zcela na povaze vaší obhajoby.“
„Mé obhajoby?“
„Ano, vážený.“
„Proti čemu se mám hájit?“
„Obviňuji vás z vraždy Mortimera Tregennise.“
Sterndale si osušil kapesníkem čelo. „Postupujete rychle, na mou věru,“ řekl. „Vděčíte za všechny své úspěchy této zázračné schopnosti blufovat?“
„O blufování se pokoušíte vy, doktore Leone Sterndale, ne já,“ prohlásil Holmes přísně. „Uvedu vám na důkaz některá fakta, z nichž jsem si odvodil svoje závěry. Pominu skutečnost, že jste se vrátil z Plymouthu, i když to znamenalo nechat si odvézt spoustu věcí do Afriky: napověděla mi ovšem, že jste jedním z účastníků, které je třeba vzít v úvahu při rekonstrukci tohoto dramatu –“
„Vrátil jsem se –“
„Slyšel jsem vaše důvody a považuji je za nepřesvědčivé a nedostatečné. Tím však se nebudeme zabývat. Přišel jste se mne zeptat, koho podezírám. Odmítl jsem vám odpovědět. Odsud jste se odebral k faře, nějakou dobu jste vyčkával poblíž a pak jste se vrátil do svého domku.“
„Jak to víte?“
„Sledoval jsem vás.“
„Nikoho jsem neviděl.“
„To je samozřejmé, když někoho sleduji. Doma jste strávil bezesnou noc a během ní jste vypracoval jistý plán, který jste nazítří časně zrána uskutečnil. Když jste za rozbřesku odcházel, nabral jste si do kapsy hrst těch červených křemínků, které máte navezené u vrátek.“
Sterndale sebou trhl a zíral na Holmese, jako by nevěřil svému sluchu.
„Tu míli, která dělí váš domek od fary, jste ušel rychle. Mohu vám ještě sdělit, že jste měl na nohou stejné plátěnky s proužkem jako teď. K faře jste se přiblížil přes ovocný sad a prošel jste postranním živým plotem přímo pod okna podnájemníka Tregennise. Mezitím se už rozednilo, ale nikdo z domácích lidí nebyl ještě vzhůru. Vzal jste z kapsy pár křemínků a hodil je do okna nad sebou.“
Sterndale vyskočil.
„Vy jste jistojistě ďábel sám!“ zvolal.
Holmes kvitoval tuto poklonu úsměvem. „Musel jste hodit dvakrát nebo snad i třikrát, než se podnájemník objevil u okna. Pokynul jste mu, aby sešel dolů. On se spěšné oblékl a odebral se do svého salónku. Vy jste tam vlezl oknem. Hovořili jste spolu – jen krátce – a vy jste přitom přecházel po pokoji. Pak jste se vzdálil, zavřel za sebou okno, zůstal stát na trávníku, kouřil doutník a pozoroval, co se děje uvnitř. Když pak Tregennis zemřel, odešel jste stejnou cestou, jako jste přišel. Jak chcete ospravedlnit své počínání, doktore Sterndale, a co vás k tomu vedlo? Budete-li se vytáčet nebo mi něco namlouval, pak se té záležitosti ujmou jiní, to vás ujišťuji.“
Náš host v obličeji úplně zpopelavěl, když vyslechl tuto obžalobu. Zabořil obličej do dlaní a chvíli zůstal sedět beze slova. Až pak najednou vytrhl impulsívně z náprsní kapsy jakousi podobenku a hodil ji na dřevěný stůl před nás.
„Proto jsem to udělal,“ řekl.
Obrázek zachycoval poprsí a tvář překrásné ženy. Holmes se nad ním sklonil.
„Brenda Tregennisová,“ řekl.
„Ano, Brenda Tregennisová,“ opakoval po něm náš host. „Miloval jsem ji dlouhá léta. A dlouhá léta milovala ona mne. Lidem stále vrtalo hlavou, proč vyhledávám cornwallskou samotu, a tohle byl ten pravý důvod. Abych byl nablízku jediné bytosti na světě, která mi byla drahá. Nemohl jsem se s ní oženit, protože už mám manželku: opustila mne sice před lety, ale podle politováníhodných anglických zákonů jsem se s ní nemohl dát rozvést. Léta na mne Brenda čekala. A já léta čekal na ni. A tohohle jsme se nakonec dočkali.“ Zoufalý vzlyk zalomcoval statnou postavou, ruka sevřela hrdlo pod žíhaným plnovousem. Po chvíli se namáhavě ovládl a hovořil dáclass="underline"
„Vikář o tom věděl. Byl naším důvěrníkem. Pověděl by vám, co to bylo za andělskou bytost. Proto mi zatelegrafoval a já se vrátil. Co mi záleží na zavazadlech nebo na Africe, když mou milovanou potkal takový osud? Tady máte ten chybějící důvod mého počínání, pane Holmesi.“
„Pokračujte,“ řekl přítel.
Doktor Sterndale vytáhl z kapsy papírový sáček a položil jej na stůl. Na sáčku stálo Radix pedis diaboli a pod nápisem byla červená nálepka s lebkou a zkříženými hnáty jako u jedu. Posunul sáček ke mně. „Myslím, že jste lékař, pane. Slyšel jste někdy o této substanci?“
„Kořen ďáblova kopyta! Ne, neslyšel.“
„To nijak neznevažuje vaše odborné znalosti,“ řekl Sterndale. „Pokud vím, není v celé Evropě jiný exemplář než v jedné budapešťské laboratoři. Ďáblovo kopyto se ještě neuplatnilo ve farmakologii, ani není popsáno v toxikologické literatuře. Kořen té rostliny má napůl tvar jako lidská noha, napůl jako kopyto: proto mu dal misionář-botanik takové barvité jméno. V jistých západoafrických oblastech jej používají kmenoví kouzelníci při rituálních sankcích a střeží mezi sebou jeho tajemství. Já jsem svůj exemplář získal za velice pozoruhodných okolností v Ubangi.“ Při těch slovech otevřel sáček a ukázal nám hromádku hnědočerveného prášku, připomínajícího šňupací tabák.
„K věci, prosím,“ řekl Holmes přísně.
„Právě se vám chystám vylíčit, co se přesně událo, jelikož už toho víte tolik, že je očividně v mém zájmu, abyste zvěděl vše. Obeznámil jsem vás už se svými vztahy k Tregennisovým. Kvůli sestře jsem se přátelsky stýkal i s bratry. Došlo mezi nimi k neshodě ohledně nějakých majetkových záležitostí a v důsledku toho se rozešli s tím Mortimerem, ale později se snad zase usmířili a já se vídal i s ním stejně jako s těmi druhými. Byl to takový úlisný, lstivý pletichář a někdy si počínal tak, že to ve mně vzbuzovalo podezření, ale neměl jsem dost pádný důvod, abychom se rozešli ve zlém.
Je tomu sotva čtrnáct dní, co mne přišel navštívit, a já mu ukazoval některé své africké kuriozity, mezi jiným i tento prášek. Vylíčil jsem mu jeho podivné vlastnosti, jak podněcuje ta mozková centra, kde se tvoří pocit strachu, a že nešťastného domorodce, jehož kouzelník jeho kmene odsoudí k takovému potrestání, čeká buď šílenství nebo smrt. Zmínil jsem se mu také, že by evropská věda nedokázala odhalit jeho stopy. Jak mi to ďáblovo kopyto uzmul, to nemohu říci, neboť jsem neodešel z místnosti, ale bezpochyby využil nestřeženého okamžiku, kdy jsem otvíral skřínky nebo se shýbal nad schránkami. Vzpomínám si teď, že mne zahrnoval otázkami, jaké množství a kolik času by bylo potřeba, aby jed začal účinkovat, ale ani ve snu mne nenapadlo, že by měl pro ty otázky takový bezprostřední důvod.