„Mohu vám nabídnout doušek na cestu?“
„Ne, děkuji. Ale vypadá lákavě.“
„Altamont je znalec vín a oblíbil si mé tokajské. Je to nerudný chlapík a člověk udělá dobře, když mu v drobnostech vyjde vstříc. Musím mu věnovat pozornost, to víte.“ Mezitím vyšli opět na terasu a ubírali se k brance, kde se baronův šofér jen dotkl motoru a velká limuzína se zachvěla a zavrčela. „To jsou světla z Harwiche, nemýlím-li se,“ řekl rada, zatímco si navlékal ochranný plášť. „Jak pokojně a tiše vypadá! Do týdne tu možná bude zcela jiné osvětlení a na anglickém pobřeží už nepovládne takové ticho. Ani anglická obloha už nebude tak pokojná, jestli se uskuteční všechno to, co nám dobrý Zeppelin slibuje. Mimochodem, kdo je tohle?“
Jen jedno okno za jejich zády svítilo: stála v něm lampa a u ni seděla za stolem milá postarší paní s ošlehanými tvářemi a s venkovským čepečkem na hlavě. Skláněla se nad pletením a občas se vytrhla z práce, aby pohladila velkou černou kočku, která si hověla na stoličce u jejích nohou. „To je Marta, jediná služka, která mi tu zůstala.“ Vyslanecký rada se krátce zasmál.
„Téměř by mohla zosobňovat Británii,“ řekl. „Je také tak ponořena do sebe a vyzařuje z ní stejná atmosféra pohodlné nečinnosti. Tak tedy au revoir, von Borku!“ Zamával mu na rozloučenou, skočil do vozu a hned nato dva zlaté kužele z čelních reflektorů vystřelily do tmy. Vyslanecký rada se opřel pohodlně do polštářů přepychové limuzíny a hlavou se mu honilo tolik myšlenek o nadcházející evropské tragédii, že ani nepostřehl malou fordku mířící opačným směrem, kterou jeho auto div nepřejelo, když plavně odbočovalo na křižovatce ve vesnici.
Von Bork počkal, až reflektory naposledy zamžikají v dáli, a pak se zvolna vracel do pracovny. Přitom si povšiml, že stará hospodyně už zhasla a šla si lehnout. Ticho a tma v rozlehlém domě mu připadaly nepřirozené, neboť byl zvyklý na početnou rodinu a velkou domácnost. S úlevou si však pomyslel, že jsou všichni v bezpečí a že až na tu starou služku, která tak dlouho šukala po kuchyni, má celé sídlo pro sebe. Musel dát v pracovně do pořádku ještě mnoho věcí a pustil se do díla, až jeho bystrý, hezký obličej celý zrudl od žáru spalovaných listin. U stolu měl připravený kožený kufr, a do něho se teď jal úhledně a systematicky skládat drahocenný obsah sejfu. Sotva však začal, už svým jemným sluchem zachytil zdáli hukot automobilu. Spokojeně si pro sebe zabručel, utáhl řemen na zavazadle, zavřel sejf, zamkl jej a vyběhl na terasu. Světla reflektorů právě znehybněla u vrat. Z vozu vyskočil pasažér a pospíchal k němu, zatímco šofér, statný postarší muž s šedým knírem, se uvelebil pohodlně na sedadle, jako by věděl, že má před sebou delší čekání.
„Tak co?“ zeptal se von Bork dychtivě, když doběhl k návštěvníkovi.
Ten místo odpovědi zamával vítězoslavně nad hlavou malým balíčkem v hnědém papíru.
„Dneska mi můžete zatleskat, vašnosti,“ zvolal. „Nesu si pěknou vejslužku.“
„Kódy?“
„Jak jsem to slíbil v telegramu. Všecko sakumprásk – světelné signály, kódovací tabulky, Marconi systém – teda kopie, ne originály. To by bylo strašně riskantní. Ale je to tutovka, na to můžete vzít jed.“ Plácl Němce do zad s tak bujarou důvěrností, že ten až zamrkal.
„Pojďte dál,“ řekl. „Jsem sám doma. Čekám už pouze na tohle. Kopie je samozřejmě lepší než originál. Kdyby chyběl originál, všechno by to změnili. Myslíte, že to s tou kopií bude v pořádku?“
Iroameričan vešel do pracovny, usedl do křesla a natáhl před sebe dlouhé nohy. Byl to vysoký, vyzáblý šedesátník, s ostrými rysy a řídkou kozí bradkou, kterou připomínal karikatury strýčka Sama. Mezi rty převaloval nedokouřený rozžvýkaný doutník, a když usedl, škrtl sirkou a znovu jej zapálil. „Chystáte se vypadnout?“ poznamenal, když se rozhlédl. „Poslouchejte, vašnosti,“ dodal, když zavadil očima o sejf, z něhož zůstal závěs odtažený, „nepovídejte, že si skováváte papíry semdlenc.“
„Proč ne?“
„Ježkovy voči, do takovýhohle votevřenýho šifonéru! A to prej že ste bůhvíjakej špijón! Todle by rozbrnknul první americkej zlodějíček votvíračem na konzervy! Vědět, že tu některej můj dopis necháte takhle povalovat, nebyl bych takovej cvok, abych vám vůbec psal.“
„Ten zlodějíček by se řádně zapotil, než by se dostal do tohoto sejfu,“ odvětil von Bork. „Je z kovu, který neprorazíte žádným nástrojem.“
„A co ten zámek?“
„Je dvoukombinační. Víte, co to znamená?“
„Nemám páru,“ řekl Američan.
„Musíte znát slovo a ještě číselnou skupinu, než zámek otevřete.“ Vstal a ukázal na dvojitý otáčecí kotouč kolem klíčové dírky. „Ten vnější je na písmena a ten vnitřní na číslice.“
„Pěkná hračička.“
„Není to tedy tak jednoduché, jak jste si představoval. Dal jsem si to udělat před čtyřmi lety, a co myslíte, jaké slovo a číslice jsem si zvolil?“
„Bůh suď.“
„Za slovo jsem si vybral SRPEN a za číslice 1914, a ten Čas nyní nadešel.“
Američanův obličej vyjadřoval překvapeni i obdiv.
„Hlavička votevřená! Trefil jste se do černýho.“
„Ano, bylo nás pár, kteří jsme si už tehdy dokázali domyslet datum. Naše chvíle nadešla a já to tu zítra ráno zavírám.“
„Helejte, budete se muset postarat taky vo mě. Já v tyhle zatracený zemi sám samotinkej nezvostanu. Koukám, že do tejdna anebo ještě dřív pomele John Bull z posledního. Budu se na to radši koukat přes tu velkou louži.“
„Jste přeci americký občan, ne?“
„Jack James byl taky americkej vobčan a stejně bručí v Portlandu. Na britský policajty to nedělá dojem, když se začnete vohánět americkým vobčanstvím. ‚Tady platí britský zákony,‘ povídaj. A když už mluvíme vo Jackovi Jamesovi, vašnosti, tak vy se zrovna moc nenamáháte krejt svý lidi.“
„Jak to myslíte?“ zeptal se von Bork ostře.
„Jsou to přece vaši zaměstnanci, ne? Takže se máte starat, aby se nedostali do maléru. Jenže voní se dostávaj do maléru, a kdypak ste kterýho z toho vysekal? Tuhle James –“
„James si to zavinil sám. To dobře víte. Je příliš umíněný na takovou práci.“
„James je dubová palice, to uznávám. Pak přišel Hollis.“
„Ten chlap byl blázen.“
„No, ke konci mu začalo trochu strašit ve věži. Vono to jednomu leze na nervy, když si musí vod rána do večera na něco hrát a má pořade vokolo sebe sto chlapů, který jsou vochotný hned letět na policii. A teď Steiner –“
Von Bork sebou trhl a jeho ošlehané tváře o poznání zbledly.
„Co je se Steinerem?“
„Zašili ho, víc nic. Včera večer udělali u něho v krámě šťáru a mají ho i se všema papírama v Portsmouthu v base. Vy si kliďánko vodjedete a von chudák to má na krku a může mluvit vo štěstí, jestli vyfásne doživotí. Proto chci bejt za vodou stejně s váma.“
Von Bork byl silný muž a měl železné nervy, avšak tato zpráva jím viditelně otřásla.
„Jak jen mohli odhalit Steinera?“ zahučel. „To je nejhorší rána, jaká mne stihla.“
„A hnedle vás stihla ještě horší, protože mám takovej dojem, jako by šli po mně.“
„Není možná!“
„Ale je. Vyptávali se mojí bytný ve Frattonu, a jak jsem se vo tom doslech, řek jsem si, že je načase zmizet. Jen bych rád věděl, vašnosti, jak se toho chlupatý domákli. Steiner je pátej malér, co jsem vám to podepsal, a já vím, kdo bude šestej, jestli se nevypařím. Jak mi to vysvětlíte, a nestydíte se, že vám vaši lidi takhle kapou?“