„Němčina není sice právě libozvučná, ale je ze všech jazyků nejvýstižnější,“ poznamenal, když von Bork z prostého vyčerpání umlkl. „I podívejme!“ dodal, když si pozorně prohlédl okraj jakési kopie, než ji odložil do krabice. „Na tohle by se měl chytit do klece další ptáček. Netušil jsem, že finanční důstojník je takový darebák, ačkoli jsem si na něho už dlouho dával pozor. Pane von Borku, máte toho mnoho na svědomí.“
Zajatec se na otomanu ztěžka posadil a upíral na svého přemožitele pohled, v němž se mísil úžas s nenávisti.
„Tohle vám oplatím, Altamonte,“ prohlásil zvolna a důrazně. „Tohle vám oplatím, i kdyby mi to mělo trvat celý život!“
„Obehraná písnička,“ řekl Holmes. „Jak často jsem ji v minulosti slýchával! Byl to oblíbený refrén nebožtíka pana profesora Moriartyho. I plukovník Sebastian Moran ji cvrlikával. A přece jsem živ a včelařím v jižní Anglii.“
„Proklínám vás, vy dvojnásobný zrádče!“ zvolal Němec, začal se zmítat v popruzích a z rozzuřených očí vrhal vražedné pohledy.
„Snad to nebude tak hrozné,“ řekl Holmes s úsměvem. „Jistě jste už poznal z mé řeči, že pan Altamont z Chicaga nikdy neexistoval. Posloužil mi, a už není.“
„Kdo tedy jste?“
„Vlastně na tom nezáleží, ale jelikož vás to očividně zajímá, pane von Borku, mohu vám říci, že to není první případ, kdy mám co dělat s někým z vašeho rodu. Vyřizoval jsem v minulosti v Německu řadu obchodních záležitostí a vy sám mne pravděpodobně znáte jménem.“
„Přál bych si je zvědět,“ řekl Prus chmurně.
„To já jsem zařídil, aby se Irena Adlerová rozešla s nebožtíkem králem českým, v jehož službách působil váš bratranec Heinrich jako vyslanec. Já jsem zachránil hraběte Von und Zu Grafensteina, staršího bratra vaší paní matky, když se na něho chystal spáchat atentát nihilista Klopman. Já jsem –“
Von Bork se užasle napřímil.
„Je pouze jeden muž –“ zvolal.
„Přesně tak,“ řekl Holmes.
Von Bork zaúpěl a sklesl na otoman. „A tyto informace jsem většinou dostal vaším prostřednictvím!“ zvolal. „Jakou mohou mít cenu? Co jsem dokázal? Jsem nadosmrti vyřízen!“
„Ty údaje nebudou ovšem příliš spolehlivé,“ řekl Holmes. „Potřeboval byste si je ověřit, a na to vám už nezbude čas. Váš admirál patrně zjistí, že nová děla jsou poněkud mocnější, než předpokládal, a křižníky snad trošinku rychlejší.“
Von Bork si v zoufalství sevřel rukama vlastní hrdlo.
„Mnoho podružných detailů se bezpochyby časem ještě objasní. Vy však máte jednu vlastnost, která je u Němce velkou vzácností, pane von Borku: jste sportsman, a nebudete tedy vůči mně chovat zášť, až si uvědomíte, že člověk jako vy, který přelstil tolik jiných, byl zkrátka nakonec přelstěn sám. Koneckonců, sloužil jste své vlasti podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, já jsem činil totéž, a co by mohlo být přirozenější? Ostatně,“ dodal, nikoli bez pochopení i soucitu, a sevřel ležícímu muži rameno, „je to lepší než padnout do ruky nedůstojnému protivníku. Ty papíry jsou připravené, Watsone. Pomůžete-li mi se zajatcem, můžeme se bezodkladně rozjet do Londýna.“
Přemístit von Borka do auta nebyl lehký úkol, protože to byl silný a v zoufalství ke všemu odhodlaný člověk. Nakonec ho oba přátelé každý z jedné strany chytli v podpaží a pomalu ho vlekli zahradní pěšinou, kudy procházel s tak hrdou sebedůvěrou, když přijímal blahopřání proslulého diplomata, sotva před pár hodinami. Po krátkém posledním zápase ho dostali na sedadlo malého vozu; nohy i ruce mu nechali spoutané. Drahocenné zavazadlo umístili vedle něho.
„Doufám, že se vám sedí tak pohodlně, jak je to za daných okolností možné,“ řekl Holmes, když byli konečně připraveni na cestu. „Byla by to ode mne příliš velká dovolenost, kdybych vám zapálil doutník a vložil vám jej mezi rty?“
Smířlivý tón však na rozzuřeného Němce nezapůsobil.
„Uvědomujete si, doufám, Holmesi,“ řekl, „že tento čin – pokud se vašemu počínání dostane podpory vašich úřadů – se stane aktem nepřátelské agrese?“
„A co vaše úřady a toto počínání?“ zeptal se Holmes a poklepal na kufr.
„Jste soukromá osoba. Nemáte na mne zatykač. Celý váš postup je naprosto nezákonný a odsouzeníhodný.“
„Naprosto,“ souhlasil Holmes.
„Unesl jste německého občana.“
„A ukradl jeho soukromé dokumenty.“
„Uvědomujete si tedy, v jakém jste postavení, vy i váš komplic. Kdybych začal volat o pomoc, až budeme projíždět vesnicí –“
„Vážený pane, kdybyste se dopustil takové nepředloženosti, rozšířil byste patrně omezený rejstřík názvů našich venkovských hostinců tím, že byste nám poskytl návěští ‚U oběšeného Prušáka‘. Angličané bývají lidé trpěliví, ale v současné době jsou trochu podráždění a nebylo by moudré je příliš rozčilovat. Ne, pane von Borku, vy se s námi klidně a rozumně odeberete do Scotland Yardu; tam můžete přivolat svého přítele barona von Herlinga a pokusit se to zařídit tak, abyste i za těchto okolností mohl zaujmout to místo ve velvyslancově suitě, které vám vyhradil. Vy, Watsone, jedete k svému starému pluku, pokud vím, takže máte Londýn na cestě. Postůjte se mnou chvilku zde na terase, neboť nám možná už nikdy nebude dopřáno, abychom si v klidu vyměnili pár slov.“
Oba přátelé strávili několik minut v důvěrném rozhovoru a zavzpomínali opět na uplynulé doby, zatímco jejich zajatec sebou marně zmítal, aby se vyprostil z pout. Když vykročili opět k vozu, obrátil se Holmes, ukázal na moře ozářené měsícem a zamyšleně pokývl hlavou.
„Zvedá se východní vítr, Watsone.“
„Ani bych neřekl, Holmesi. Je tak teplo.“
„Milý Watsone! Všechno se mění, jen vy zůstáváte stále stejný. Přesto se zvedne východní vítr, takový, jaký ještě Anglie nepoznala. Bude ledový a dravý, a mnozí z nás pod jeho dechem klesnou. Ale bude to přesto boží vítr, a až bouře pomine, objeví se v sluneční záři čistší, lepší, odolnější země. Nastartujte, Watsone, musíme se už vydat na cestu. Mám tady šek na pět set liber a měl bych si jej dát proplatit co nejdřív, neboť plátce by byl s to zastavit výplatu, kdyby k tomu dostal příležitost.“
Ediční poznámka