Všechny povídky, které Sir Arthur Conan Doyle později shrnul do knihy „Poslední poklona Sherlocka Holmese“, vyšly nejprve časopisecky v „The Strand Magazine“: nejstarší z nich („Lepenkovou krabici“) tam autor otiskl už v roce 1893; závěrečnou („Poslední poklonu“) v roce 1917. První knižní vydání jsou z roku 1917 (London, John Murray; New York, George H. Doran).
Povídky, z nichž byla sestavena kniha „Z archívu Sherlocka Holmese“, přinášel „The Strand Magazine“ svým čtenářům v létech 1921–1927. V knize je autor posléze seřadil jinak, ale vycházíme-li z chronologie časopiseckých publikací, byla jako první otištěna povídka „Mazarinův drahokam“ (v roce 1921) a jako poslední „Voják bílý jako stěna“ (v listopadu 1927). Zároveň – nebo o tři čtyři měsíce dřív – vycházely tyto povídky také v USA v časopisech „Colliet’s“, „Liberty Magazine“ a „Hearst’s International Magazine“. První knižní vydání jsou z roku 1927 (London, John Murray; New York, Charles H. Doran).
Obě povídkové knihy, „Poslední poklona Sherlocka Holmese“ a „Z archívu Sherlocka Holmese“, jimiž Conan Doyle svůj cyklus o Sherlocku Holmesovi a doktoru Watsonovi uzavřel a které má čtenář před sebou v tomto závěrečném svazku našeho českého vydání, vznikly v mnohem větším časovém rozpětí než Doylovy dřívější knihy povídek o témž hrdinovi. Mezi publikací nejstarší povídky první knihy a publikací poslední povídky knihy druhé je interval jedenatřiceti let. Tempo „produkce“ se zvolňovalo, jak Doylovi přibývala léta, navíc je zřejmé, že obě knihy jsou spíš „posbírány“ a „uspořádány“ z izolovaně vzniklých textů, než napsány jako předem promyšlené celky. Tak ostatně psal Doyle i dřív; pocit ucelenosti, komponovanosti a cyklické návaznosti, který jeho povídkové knihy o Holmesovi ve čtenáři vzbuzují, byl vždy dost iluzorní: Doyle jej uměl čtenáři spíš obratně vsugerovat několika větami v okrajových (úvodních či závěrečných) povídkách té či oné knihy (vzpomeňme třeba jen na povídky „Poslední případ“ nebo „Prázdný dům“); dokázal jej vždy jaksi dodat zvenčí. V posledních dvou knihách si čtenář „sestavenost“ víc uvědomuje především proto, že Doyle rezignoval i na toto vnější stmelování a velkoryse se spolehl, že každá povídka bude dostatečně mluvit sama za sebe.
V poznámce k jednomu z předchozích dílů jsme řekli, že k podstatným rysům holmesovského cyklu, zformovaným v raných povídkách, přibylo později jen málo nového. Je tomu tak: v posledních povídkových knihách už Doyle opravdu nepřidal nic překvapivě nového k tomu, co v očích publika jednou provždy udělalo Holmese Holmesem a Watsona Watsonem. Pokračoval prostě jen pomalejším tempem v práci se zdarem započaté v mládí, v práci, kterou si jeho čtenáři oblíbili, na niž čekali a za niž mu byli vděční. Chybějící moment novosti a překvapení však neznamená, že Doylovy pozdní povídky o Holmesovi jsou méně zdařilé. Obě knihy přinášejí poutavou detektivní četbu a některé z nejlepších holmesovských povídek najdeme právě v nich: Doyle je psal se zralostí autora poučeného dlouhou zkušeností; velmi dobře už z praxe znal slepé uličky detektivní literatury, ošidnost zápletek, které se zdají únosné jen na první pohled, i zdánlivě dokonalé logické konstrukce, které se tvrdošíjně vzpírají beletristickému zpracování. Ve většině případů se ve svých dvou posledních knihách všem těmto úskalím vyhnul.
Když dokončil román „Údolí strachu“, s úlevou prohlásiclass="underline" „Doufám, že to je má labutí píseň v beletrii.“ Jeho životopisec tento výrok komentuje: „Jako obvykle se mýlil.“ Kniha „Poslední poklona Sherlocka Holmese“ je sice složena z textů otištěných už před první světovou válkou, ale uzavírá ji stejnojmenná povídka, kterou Doyle napsal jako daň vlně vlastenectví, jež se v Anglii zvedla během válečných let. Daň to vlastně není, spíš autorův dobrovolný příspěvek, vědomá snaha zachytit i v detektivním cyklu něco z toho, co on i jeho krajané ve válečných letech prožívali, co absorbovalo jejich myšlenky, k čemu bylo upjato všechno jejich snažení. Povšimněme si blíž této povídky, o níž i milovníci Sherlocka Holmese často mluvívají s despektem. Doyle ji v podtitulu označil jako „Epilog Sherlocka Holmese“; stařičkého pátrače v ní znova povolal na scénu a nasadil jej do souboje s německým špiónem Von Borkem. Povídka nám dnes opravdu může připadat dětinská a naivní, možná nejnaivnější z celého cyklu, a bylo by snadné konstatovat, že se Doylovi nepovedla právě proto, že se v ní dal strhnout emocemi a potřebami chvíle a předvedl čtenářům neúspěšné zkřížení detektivky se špionážní historkou, v němž je Holmes potrestán trapností za to, že se nedržel svého kopyta, a v němž gentlemanský německý špión, posléze úspěšně zchloroformovaný, vyhlíží jako nejmoulovatější moula a panoptikální panáček. Doyle však zřejmě nemohl jinak. Angažoval se sám (jeho rozsáhlá a neúnavná – především organizační – občanská aktivita ve službách anglického válečného úsilí je známá), a pokládal proto za logické, aby se angažoval i jeho literární hrdina. (V časopise se povídka původně jmenovala „Sherlock Holmes ve válečných službách“, na „Poslední poklonu“ ji Doyle přejmenoval až pro knižní vydání). Víc než o autorově chvilkové umělecké slabosti svědčí – zdá se nám – tato povídka o tom, že Doyle byl ochoten jít s kůží na trh vždy, když to považoval za správné, že službu své zemi v hodině nebezpečí cenil víc než vznik dalšího ze série standardně zdařilých dílek, a neváhal Holmesovu reputaci ohrozit ve chvíli, kdy měl pocit, že i jeho fiktivní hrdina má a musí žít tím, čím v daném okamžiku žijí všichni jeho krajané. Umělecky je tento Doylův pokus prohrou, ale paradoxně odhaluje, že autor – přestože se jej tolikrát chtěl zbavit – svého hrdinu v hloubi srdce přece jen miloval a připisoval mu jistou cenu: nemávl nad ním rukou, neponechal jej v závětří výmyslu a stereotypně se opakujících kulis, pokládal jej za hodná „angažmá do reality“, a tou byla v roce 1917 válka. Zesměšnil sice málem jeho důstojnost fiktivní, ale propůjčil mu – aspoň nakrátko a v medvědím provedení – důstojnost „živého“ čestného patriota, který podle devízy „Dospělý muž má sdílet osud své vlasti“ jde tuto vlast hájit v okamžiku, kdy je ohrožena. Doyle byl patrně poněkud nekritickým otcem, jenž dokázal milovat i méně půvabná dítka svého pera, když k tomu měl jiný, mimo literární důvod; historie povídky „Poslední poklona“ o Doylovi-člověku říká mnoho, zejména pak to, že v poslední instanci dával životu přednost před literaturou a že i za cenu uměleckého selhání se snažil všemi jemu dostupnými prostředky přispět věci, kterou pokládal za dobrou. Doylovi životopisci upozorňují i na skutečnost, že právě v této povídce, napsané v době ohrožení země a válečných útrap, se Doyle, ať vědomě či podvědomě, se svým detektivem nejvíc ztotožnil, nejvíc jej přijal za svého; výmluvný je i detail, že Holmes zde vystupuje pod jménem Altamont: celé jméno Doylova otce znělo Charles Altamont Doyle. Znalec jeho díla, John Dickson Carr, ve své monografii dokonce říká, že Doyle považoval povídku „Poslední poklona“ za „poslední úder do bubnu, za apoteózu Sherlocka Holmese“. V chronologii fikce, která je jiná než doba vzniku a doba publikace, je to opravdu poslední Holmesův příběh, neboť následující kniha („Z archívu Sherlocka Holmese“) je opět – jak už to autor jednou udělal ve „Vzpomínkách na Sherlocka Holmese“ – složena z příběhů, které se údajně udály už dřív a teprve teď je zpracovalo Watsonovo šikovné, leč loudavé pero. Ke své definitivně poslední knize o slavném hrdinovi, ke knize „Z archívu Sherlocka Holmese“, napsal Doyle stručnou a maličko tesknou předmluvu – osmašedesátiletý spisovatel si byl dobře vědom, že po všech nezdařilých pokusech o rozchod je toto rozloučení už opravdu poslední a neodvolatelné. V předmluvě uvádí, že psal příběhy o Holmesovi v rozmezí dlouhých čtyřiceti let (1887–1927); s nádechem humoru se zmiňuje o tom, že občas potkává již „vetché gentlemany, kteří se mu svěřují, že holmesovské historky bývaly oblíbenou četbou jejich chlapeckých let“; konstatuje, že „Holmesova dobrodružství začala uprostřed pozdní viktoriánské éry, pokračovala za krátkého panování krále Edwarda a udržela si svou skromnou popularitu i v dnešních horečných dnech“. Znova, naposled, žehrá, že „ta bledá, hladce vyholená tvář a klátivá postava“ uzurpovala si z jeho fantazie větší díl, než jí kdy hodlal věnovat; zároveň však říká, že existuje-li nějaká pomyslná říše, v níž „dítka fantazie“ přežívají i po odchodu svých tvůrců, najde si v ní možná na čas Sherlock a jeho Watson i svůj kout, než „nějaký prohnanější detektiv s nějakým třeba ještě méně prohnaným přítelem vstoupí na scénu, kterou oni opustili“.