Podivní lidé, Watsone! Netvrdím, že jsem už všechno pochopil, ale stejně jsou to podivní lidé. Dům má dvě křídla: služebnictvo bydlí v jednom a rodina v druhém. Veškeré styky obstarává pouze Hendersonův komorník, který obsluhuje u stolu. Jídlo se nosí k jistým dveřím a nikudy jinudy není přístup. Vychovatelka chodí s dětmi na procházku pouze do zahrady. Henderson nikdy při žádné příležitosti nevychází sám. Jeho snědý tajemník je za ním jako stín. Mezi služebnictvem se šušká, že pán má z něčeho hrozný strach. ‚Prodal ďáblovi duši za peníze,‘ říká Warner, ‚a teď čeká, že věřitel přijde vymáhat, co mu patří.‘ Odkud Henderson pochází a co je zač, to nikdo neví. Je to násilník. Už dvakrát vzal na někoho bičík na psy a jen jeho peníze a tučné odškodné ho uchránily před soudem.
Posuďme teď situaci ve světle těchto získaných informací, Watsone. Můžeme se domnívat, že dopis byl odeslán z této podivné domácnosti a že vyzýval Garciu, aby podnikl cosi, co už bylo dříve naplánováno. Kdo ten list psal? Někdo uvnitř té nedobytné pevnosti, a to žena. Kdo jiný tedy než vychovatelka Burnetová? Všechny naše dedukce míří k ní. Rozhodně to můžeme přijmout jako hypotézu a uvidíme, jaké důsledky z toho vyplynou. Jen bych ještě dodal, že slečna Burnetová svou povahou a věkem vyvrací můj prvotní dohad, že by mohlo jít o milostnou pletku.
Psala-li ten lístek, byla očividně s Garciou spřátelena a podporovala jeho záměry. Jak se tedy asi zachová, až se dozví o jeho smrti? Pokud přišel o život při uskutečňování nějakého zločinu, bude asi mlčet jako hrob. Avšak i v tom případě musí chovat v srdci hořkost a nenávist vůči těm, kdož ho zabili, a patrně by byla ochotna učinit, co je v její moci, aby se jim pomstila. Mohli bychom ji tedy vyhledat a pokusit se toho využít? To mne hned napadlo. Narážíme tu však na zlověstnou překážku. Od té noci, kdy došlo k vraždě, slečnu Burnetovou už nikdo nespatřil. Prostě zmizela. Je živa? Či snad zemřela téže noci jako přítel, jehož povolala? Anebo je pouze vězněna? Tyto otázky nám zbývá rozřešit.
Jistě uznáte, že je to obtížná situace, Watsone. Nemáme proč si vyžádat zatykač. Vyšetřující soudce by naše údaje pokládal za výplod bujné fantazie. Komu by zmizení té ženy připadalo závažné, když v té zvláštní domácnosti se kdokoli může neobjevit třeba celý týden. A přitom je možná právě teď její život nebezpečně ohrožen. A já nemohu dělat nic jiného, než pozorovat dům, a toho Warnera pověřit, aby střežil bránu. Nemůžeme dopustit, aby se situace takto vyvíjela dál. Je-li zákon bezmocný, musíme vzít na svá bedra jisté riziko.“
„Co navrhujete?“
„Vím, kde má pokoj. Dá se tam vyšplhat ze střechy jednoho přístěnku. Navrhuji, abychom se tam spolu v noci vypravili a zaútočili přímo na jádro tajemství.“
Taková vyhlídka mne příliš nelákala, to musím doznat. Stín vraždy, který ležel na tom starobylém sídle, jeho zvláštní, hroziví obyvatelé, neznámá úskalí takového postupu a skutečnost, že bychom se ocitli v postavení neobhajitelném z hlediska zákona, to všechno dohromady tlumilo mé zanícení. Ale v ledově chladné logice Holmesova uvažování bylo něco tak přesvědčivého, že jsem nedokázal couvnout před žádným dobrodružstvím, k němuž mne vyzval. Uměl člověka přesvědčit, že takto, a jen takto, lze dospět k řešení. Mlčky jsem mu stiskl ruku a kostky byly vrženy.
Nebylo nám však určeno, aby naše pátrání dospělo k tak vzrušujícímu vyvrcholení. Kolem páté hodiny, kdy se začal snášet soumrak březnového večera, vběhl do našeho pokoje rozčilený venkovan.
„Jsou pryč, pane Holmesi. Odjeli posledním vlakem. Paní vychovatelka jim prchla a mám ji dole v drožce.“
„Výborně, Warnere!“ zvolal Holmes a vyskočil. „Watsone, trhliny se rychle vyplňují.“
V drožce seděla žena na pokraji nervového zhroucení. Její zubožený obličej s orlím nosem výmluvně nasvědčoval, že prožila nedávno nějakou tragédii. Hlava jí sklesla malátně na prsa, ale když ji pozvedla a obrátila k nám matný pohled, viděl jsem, že má panenky jako černé tečky uprostřed rozšířených šedých duhovek. Byla omámena opiem.
„Hlídal jsem vrata, jak jste si přál, pane Holmesi,“ začal propuštěný zahradník, náš emisar. „Když vyjel kočár, běžel jsem za ním na nádraží. Šla jako ve snách, ale když ji chtěli dostat do vlaku, probrala se a bránila se jim. Vtáhli ji do vagónu. Probojovala se ven. Zastal jsem se jí, posadil ji do drožky a tady nás máte. Nezapomenu, jak se na mě z okénka koukal, když jsem ji odváděl od vlaku. Měl bych namále, kdyby uměl zabíjet pohledem – ten černooký zamračený žlutý ďábel!“
Vynesli jsme ji nahoru, položili na divan, a pár šálků hodně silné černé kávy jí zanedlouho vyčistilo hlavu zamženou drogami. Holmes poslal pro Baynese a rychle mu vysvětlil situaci.
„Drahý pane, vždyť jste mi získal právě to svědectví, které jsem potřeboval,“ řekl inspektor vřele a stiskl příteli ruku. „Sledoval jsem od počátku stejnou stopu jako vy.“
„Cože? Vy jste podezíral Hendersona?“
„Když jste prolézal křoviska kolem High Gable, pane Holmesi, seděl jsem já v koruně stromu na zahradě a pozoroval vás seshora. Šlo jen o to, kdo první opatří nějaký důkaz.“
„Tak proč jste zatkl toho mulata?“
Baynes se krátce zasmál.
„Byl jsem si jist, že Henderson, jak si dává říkat, vytuší, že ho podezíráme, a proto se stáhne a neudělá nic, dokud si bude myslet, že mu hrozí nebezpečí. Zatkl jsem nepravého pachatele, aby Henderson uvěřil, že jsme ho pustili z očí. Věděl jsem, že pak asi bude hledět zmizet, a tím nám dá příležitost dostat se k slečně Burnetové.“
Holmes poklepal inspektorovi na rameno.
„Vy dosáhnete ve svém povolání nejvyšších met. Umíte instinktivně vycítit, co je potřeba.“
Baynes se radostí zarděl.
„Náš tajný čekal na nádraží celý týden. Ať se vrtnou lidé z High Gable kamkoli, nespustí je z očí. Ten musel zažít horkou chvilku, když jim slečna Burnetová prchla. Váš člověk ji však sebral a všechno dobře dopadlo. Bez jejího svědectví nemohu nikoho zatknout, to je nabíledni, takže čím dříve budeme mít její výpověď, tím lépe.“
„Vzpamatuje se co nevidět,“ řekl Holmes, když pohlédl na vychovatelku. „Ale povězte mi, Baynesi, co je to zač, ten Henderson?“
„Henderson,“ odvětil inspektor, „je don Murillo, kdysi známý jako Tygr ze San Pedra.“
Tygr ze San Pedra! V mžiku mi vytanulo v paměti všechno, co jsem o tomto muži kdy slyšel. Proslul jako nejhorší prostopášník a krvežíznivý tyran, který kdy vládl nějaké zemi, jež si říká civilizovaná. Byl silný, odvážný a energický a tyto vlastnosti mu umožnily vybíjet si své neřesti na zterorizovaném lidu dobrých deset dvanáct let. Jeho jméno vzbuzovalo hrůzu v celé Střední Americe. Nakonec proti němu vypuklo všeobecné povstání. On však byl stejně lstivý jako ukrutný a při prvních náznacích nadcházejících nepokojů dopravil tajně své poklady na loď, jejíž posádka se skládala ze samých jemu oddaných stoupenců. Povstalci dobyli nazítří jen prázdný palác.