Diktátor, jeho dvě děti, jeho tajemník a jeho bohatství jim unikli. Od onoho okamžiku, jako by zmizel z povrchu zemského a evropské noviny se často zamýšlely, jakou asi kde přijal totožnost.
„Ano, pánové, don Murillo, Tygr ze San Pedra,“ řekl Baynes. „Kdybyste si to chtěli ověřit, zjistíte, že státní barvy San Pedra jsou zelená a bílá, jak stálo v tom lístku, pane Holmesi. Říká si Henderson, ale já ho sledoval do minulosti, z Říma do Paříže a z Madridu do Barcelony, kde přistál se svou lodí v roce 1886. Hledali ho celou tu dobu, aby se mu pomstili, ale teprve teď mu začali šlapat na paty.“
„Objevili ho před rokem,“ řekla slečna Burnetová, která se mezitím posadila a napjatě sledovala rozhovor. „Již jednou došlo k útoku, ale nějaký zlý duch ho ochránil. A teď opět: šlechetný, vznešený Garcia padne, zatímco netvor unikne. Přijde však jiný a další, až jednoho dne bude spravedlnosti učiněno zadost; to je stejně jisté, jako že zítra vyjde slunce.“
Její vyhublé ruce se sevřely, její unavená tvář zbledla vášnivou nenávistí.
„Ale jak jste se dostala k této záležitosti vy, slečno Burnetová?“ zeptal se Holmes. „Jak se může anglická dáma přidružit k spiklencům chystajícím vraždu?“
„Přidala jsem se k nim, protože na světě není jiné cesty, jak se domoci spravedlnosti. Co záleží představitelům anglických zákonů na tom, jaké potoky krve prolil ten člověk před lety v San Pedru, anebo kolik toho ukradl a odvezl na své lodi? Pro vás jako by to byly zločiny spáchané na jiné planetě. Ale my to známe. Poznali jsme to dokonale v trýzni a utrpení. Pro nás není ani v pekle takový zloduch jako Juan Murillo, a nikdy nedojdeme klidu, dokud jeho oběti volají po pomstě.“
„Nepochybuji o tom, že byl právě takový, jak říkáte,“ pravil Holmes. „Slyšel jsem, že si počínal otřesně. Ale jak se to dotklo vás?“
„Povím vám všechno. Ten zlosyn míval ve zvyku popravit pod tou či onou záminkou každého muže, který vynikal nad průměr, a zosobňoval tedy nebezpečí, že by se z něho časem mohl stát diktátorův soupeř. Můj manžel – ano, jsem ve skutečnosti vdova po Viktoru Durandovi – byl sanpedrským vyslancem v Londýně. Tam jsme se seznámili a vzali. Byl to nejušlechtilejší člověk na světě. Murillo se naneštěstí doslechl o jeho vynikajících schopnostech, pod nějakou záminkou ho odvolal a dal zastřelit. Manžel měl neblahé tušení, co ho asi čeká, a tak mne nevzal s sebou. Jeho majetek byl zabaven a já tu zůstala se zlomeným srdcem a téměř bez prostředků.
Potom tyran padl. Unikl tak, jak jste to právě popsali. Zničil však život mnoha lidem, jejichž nejbližší umučil a popravil, a ti se s takovým stavem věcí nemohli spokojit. Sdružili se do spolku, který má existovat až do chvíle, kdy bude práce vykonána. Když jsme objevili v proměněném Hendersonovi někdejšího diktátora, dostala jsem za úkol přidružit se k němu a informovat ostatní o tom, kde právě pobývá. To jsem mohla činit, když jsem přijala místo vychovatelky u jeho dětí. Neměl ani tušení, že žena, která proti němu sedá při každém jídle, mívala manžela, jehož během jediné hodiny odsoudil a popravil. Usmívala jsem se na něho; plnila své povinnosti vůči jeho dcerám a čekala na svou chvíli. Podnikli jsme jeden pokus v Paříži, ale neuspěli jsme. Murillo jezdil křížem krážem po celé Evropě, aby setřásl pronásledovatele, a nakonec jsme se vrátili do tohoto domu, který si najal, když poprvé přibyl do Anglie.
I zde však na něho čekali strážci spravedlnosti. Garcia, syn bývalého vysokého hodnostáře v San Pedru, tu vyčkával se dvěma věrnými společníky nízkého původu, a všichni tři pláli ze stejného důvodu touhou po pomstě. Během dne jsme nemohli nic dělat, neboť Murillo se všemožně chránil a nikdy nikam nechodil bez svého satelita Lucase, anebo Lopeze, jak se jmenoval ve dnech své slávy. V noci však Murillo spával sám a mstitel ho mohl vyhledat. Jistého večera, na němž jsme se dohodli, jsem příteli poslala poslední instrukce, protože diktátor nepolevoval v bdělosti a spával pokaždé jinde. Měla jsem se postarat o to, aby dveře byly odemčeny, a bílým nebo zeleným světlem v okně nad příjezdovou cestou dát znamení, je-li všechno v pořádku, anebo bylo-li by lépe pokus odložit.
Všechno se nám však zhatilo. Nějak jsem vzbudila podezření v Lopezovi, tom tajemníkovi. Připlížil se ke mně a přepadl mne právě ve chvíli, kdy jsem dopsala vzkaz. S pánovou pomocí mne dovlekl do mého pokoje a tam nade mnou drželi soud jako nad usvědčenou zrádkyní. Byli by mne hned na místě probodli dýkou, kdyby si byli dokázali vymyslet způsob, jak uniknout důsledkům takového činu. Nakonec se po dlouhém dohadování rozhodli, že by bylo příliš nebezpečné, kdyby mne zavraždili. Umínili si však, že se provždy zbaví Garcii. Nasadili mi roubík a Murillo mi zkroutil ruku, až jsem mu dala adresu. Přísahám, že by mi ji byl mohl ukroutit, kdybych byla tušila, co to Garciovi vynese. Lopez nadepsal na můj lístek adresu, zapečetil jej manžetovým knoflíčkem a poslal s ním sluhu Josého. Jak ho zavraždili, to nevím, avšak spáchal to Murillo vlastnoručně, protože Lopez zůstal doma a hlídal mne. Murillo patrně čekal za hlodašovými keři, mezi nimiž vede cesta, a srazil ho, když procházel kolem. Zprvu měli v úmyslu nechat ho vstoupit do domu a zabít ho jako přistiženého lupiče, ale pak usoudili, že by se zapletli do vyšetřování, při němž by byla veřejně odhalena jejich vlastní totožnost, a tak by se vystavili nebezpečí dalších útoků. Doufali, že Garciova smrt třeba ostatní zastraší a pronásledování ustane.
Mohli tedy být spokojeni, až na to, že já o jejich činu věděla. Nepochybuji, že můj život visel několikrát na vlásku. Byla jsem zamčená ve svém pokoji, mučili mne nejhoršími pohrůžkami, krutě se mnou zacházeli, aby mne zlomili – vizte tuto ránu na mém rameni a modřiny po celé délce paží – a dali mi roubík, když jsem se při jedné příležitosti pokusila křiknout z okna. Takto mne trýznili a jíst mi dávali tak málo, že jsem trpěla svíravým hladem. Dnes odpoledne mi přinesli dobrý oběd, ale jakmile jsem ho snědla, poznala jsem, že jsem byla omámena nějakou drogou. Vzpomínám si jako ve snu, že mne napůl odvedli a napůl donesli ke kočáru, a stejně tak i k vlaku. Až v okamžiku, kdy se kola začala roztáčet, jsem si uvědomila, že mám svobodu ve vlastních rukou. Vyskočila jsem, oni se mne snažili strhnout zpět, a kdyby mi byl nepřispěchal na pomoc tento dobrý člověk, který mne dovedl do drožky, nebyla bych jim unikla. Teď jsem se chválabohu vymanila z jejich moci navěky.“
Všichni jsme napjatě vyslechli tuto pozoruhodnou výpověď. Holmes první prolomil mlčení.
„Tím naše těžkosti nekončí,“ poznamenal a zavrtěl hlavou. „Policejní vyšetřování je uzavřeno, ale právnická práce začíná.“
„Máte pravdu,“ řekl jsem. „Šikovný advokát z toho udělá sebeobranu. I kdyby měli v minulosti na svědomí sto zločinů, mohou být souzeni pouze za tento.“
„Ale jděte,“ odporoval Baynes optimisticky. „To já mám o našich soudech lepší mínění. Sebeobrana je jedna věc, ale když někdo chladnokrevně vyláká člověka někam za tím účelem, aby ho zavraždil, to je něco docela jiného, ať už tu hrozilo jakékoli nebezpečí. Ne, ne, dostane se nám spravedlnosti, až uvidíme nájemce z High Gable před porotou na příštím zasedání obvodního soudu.“
Další průběh událostí však ukázal, že musel uplynout ještě nějaký čas, než se Tygr ze San Pedra dočkal zasloužené odplaty. Byl tak lstivý a odvážný, že spolu se svým společníkem zmátli svému pronásledovateli stopu, když se ubytovali v jednom penziónu na Edmonton Street a opustili ho zadním východem na Curzonské náměstí. Od toho dne je v Anglii už nikdo nespatřil. Za půl roku nato byl jakýsi markýz z Montalvy a jeho tajemník signor Rulli zavražděni ve svých pokojích v madridském hotelu Escurial. Zločin byl připisován nihilistům a policie vrahy nedopadla. Inspektor Baynes nás navštívil v Baker Street a ukázal nám tištěný popis snědého obličeje tajemníkova a výrazných rysů, magnetických černých očí a huňatého obočí jeho pána. Nepochybovali jsme o tom, že spravedlnost nakonec přece jen zvítězila.