Bohumil Hrabal
Postřižiny
1
Mám ráda těch několik minut před sedmou hodinou večerní, kdy hadříky a zmačkanou Národní politikou čistím skleněné cylindry lamp, sirkou odroluji čerň ohořelých knotů, nasazuji znovu mosazné kloboučky, a přesně v sedm hodin nastává ta krásná chvíle, kdy přestávají pracovat pivovarské stroje a dynamo, tlačící elektrický proud všude tam, kde svítí žárovky, to dynamo začne snižovat obrátky a tak, jak elektřina slábne, slábne i světlo žárovek, z bílého světla zvolna je světlo růžové a z růžového světla světlo šedivé, cezené přes flór a organtýn, až wolframová vlákna ukazují u stropu červené rachitické prstíčky, červený houslový klíč. Zapaluji pak knot, nasazuji cylindr, vytahuji žlutý jazýček, nasazuji mléčné stínítko, zdobené porcelánovými růžemi. Ráda mám těch několik minut před sedmou hodinou večerní, dívám se ráda těch několik minut vzhůru, kdy světlo odchází ze žárovky jako krev z podříznutého kohouta, ráda se dívám na ten blednoucí podpis elektrického proudu a trnu, až přijde čas, kdy do pivovaru bude zaveden městský proud a všechny pivovarské lampy, všechny větrné lampy v maštalích, lampy s kulatými zrcátky, všechny ty bachraté lampy s kulatými knoty se jednoho dne nezapálí, nikdo už nebude o jejich světlo stát, protože celý ten ceremoniál bude nahrazen vypínačem podobným kohoutku od vodovodu, který nahradil krásné pumpy.
Mám ráda ty moje hořící lampy, v jichž světle odnáším na stůl talíře a příbory, rozvírají se noviny nebo knihy, mám ráda lampami ozářené ruce jen tak spočívající na ubrusu, lidské ufaté ruce, v jichž rukopisu vrásek lze vyčíst povahu člověka, kterému ty ruce patří, mám ráda přenosné petrolejové lampičky, se kterými za večera chodím vstříc návštěvám a svítímjim do tváře a na cestu, mám ráda lampy, v jichž světle háčkuji záclony a hluboce sním, lampy, které násilným dechem zhasnuty vydávají čpavou vůni, která výčitkou zaplaví tmavý pokoj. Abych tak našla sílu, a až přijde do pivovaru elektřina, abych alespoň jednou týdně jeden večer si zapálila lampy a naslouchala melodickému syčení žlutého světla, které vrhá hluboké stíny a nutí k opatrné chůzi a k snění.
Francin zapaloval v kanceláři dvě bachraté lampy s kulatými knoty, dvě lampy neustále brblající jako dvě domovnice, lampy, které stály na krajích ohromného stolu, lampy, které vydávaly teplo jako kamínka, lampy, které s ohromným apetytem mlsaly petrolej.
Zelená stínítka těch baculatých lamp skoro podle pravítka odřezávala prostor světla a stínu tak, že když jsem se dívala oknem do kanceláře, Francin byl vždycky rozstříhaný na Francina politého vitriolem a na Francina, kterého pohltilo přítmí. Mosazné mašinky, ve kterých se pohyboval horizontálním šroubem stahovaný nebo vytahovaný knot, ty mosazné košíčky měly ohromný tah, tolik potřebovaly ty Francinovy lampy kyslíku, že vysávaly kolem sebe vzduch, takže když Francin položil cigaretu do blízkosti lamp, mosazné česno vsrkávalo stuhy modrého dýmu a cigaretový dým, jak se dostal do magického okruhu těch bachratých lamp, neúprosně byl vsrkáván a tahem skleněného cylindru požírán plamenem, který nad kloboučkem svítil zelenkavě jak světlo, které vydává ztrouchnivělý pařez, světlo jak bludička, jak oheň svatého Eliáše, jak Duch svatý, který sestoupil v podobě fialového plamínku, vznášejícího se nad tučným žlutým světlem kulatého knotu. A Francin zapisoval ve světle těchto lamp do rozevřených pivovarských knih výstav piva, příjmy a vydání, sestavoval týdenní a měsíční zprávy, aby koncem každého roku sestavil bilanci za celý kalendářní rok, a stránky těchto knih se leskly jak naškrobené náprsenky. Když Francin obrátil stránku, tak se ty dvě bachraté lampy pohoršily nad každým pohybem, že hrozily zhasnutím, rozkdákaly se ty lampy, jako kdyby to byli ze spánku vyrušení dva velcí ptáci, úplně ty dvě lampy mykaly zlostně dlouhými krky, rozházely na stropě ty neustále oddychující stínohry předpotopních zvířat, na stropě vždycky jsem viděla v těch polostínech ovívající se sloní uši, oddychující hrudní koše kostlivců, dvě veliké můry nabodnuté na světelný kůl, vycházející ze skleněného cylindru rovnou ke stropu, kde zářilo nad každou lampou kulaté oslnivé zrcátko, prudce osvětlený stříbrný peníz, který se neustále, sotva znatelně, ale přece pohyboval a vyjadřoval náladu každé lampy. Francin, když obrátil stránku, znovu nadepisoval jména a příjmení hostinských. To bral redis pero číslo tři, a tak jako vestarých mešních knihách a slavnostních listinách, Francin každé začáteční písmeno nadepsal iniciálami, které byly plné ozdobných kudrlinek a vzdouvajících se siločar, to Francin, když jsem seděla v kanceláři a dívala se z přítmí na jeho ruce, které ty kancelářské lampy pomazaly chlórovým vápnem, vždycky jsem měla dojem, že Francin ty iniciály dělá podle mých vlasů, že se jimi inspiruje, zadíval se vždycky na moje vlasy, ze kterých sršelo světlo, v zrcadle jsem viděla, že kde jsem byla večer já, tam vždycky tím mým účesem a kvalitou mých vlasů bylo o jednu lampu víc, Francin tím redis perem napsal základní začáteční písmena, pak vzal něžná pera a podle dojmu namáčel je střídavě do zelených a modrých a červených inkoustů a kolem iniciál začal kreslit moje vzdouvající se vlasy, a tak jako růžový keř, který obrůstá besídku, tak Francin hustou sítí a větvičkami siločar mých vlasů ozdobil začáteční písmena jmen a příjmení hostinských.
Když pak unavený se vrátil z kanceláře, stál ve veřejích ve stínu, bílé manžety ukazovaly, jak za celý den je vyčerpaný, skoro ty manžety se dotýkaly jeho kolen, za celý den si na záda Francin naložil tolik starostí a protivenství, že vždycky byl o deset centimetrů menší, možná i o víc. A já jsem věděla, že největší starostí jsemjá, že od té doby, co mě poprvně uviděl, že od té doby mne nosí v neviditelném, a přece tak konkrétním ruksaku na zádech, který den ze dne je těžší. To pak každý večer jsme stáli pod stahovací hořící lampou, zelené stínítko bylo tak veliké, že jsme se pod ně oba vešli, byl to lustr jako deštník, pod kterýmjsme stáli v lijavci syčícího světla petrolejové lampy, objímala jsem Francina jednou rukou a druhou rukou jsemjej hladila v týlu hlavy, on měl zavřené oči a zhluboka dýchal, když se uklidnil, objal mne v pase, a tak to vypadalo, že chceme začít nějaký společenský tanec, avšak ono to bylo něco víc, byla to očišťovací koupel, ve které mi Francin šeptal do ucha všechno, co se mu ten den přihodilo, a já jsemjej hladila a každý pohyb ruky mu vyhlazoval vrásky, pak mi hladil rozpuštěné vlasy, pokaždé jsem stáhla ten porcelánový lustr níž, kolem obvodu lustru byly hustě navěšeny skleněné barevné trubičky spojované korálky, chrastila ta cingrlátka kolem našich uší jak cetky a ozdoby kolem beder turecké tanečnice, měla jsem někdy dojem, že ta veliká stahovací lampa je skleněný klobouk naražený nám oběma až po uši, klobouk ověšený lijavcem zastřižených rampouchů. A poslední vrásku jsem zahnala z Francinovy tváře někam do vlasů nebo za uši, a on otevřel oči, narovnal se, manžety zase měl ve výši boků, podíval se na mne nedůvěřivě, a když jsem se usmála a přikývla, usmál se taky, pak sklopil oči a posadil se za stůl, dodal si odvahy a díval se do mne a já do něj a viděla jsem, jak mám nad ním velikou moc, moje oči jak jej uhraňují jako oči krajty tygrovité, když zírají na ustrašenou pěnkavu.
Dnes večer z tmavého dvora zařehtal kůň, pak ještě jedno zaržání, a pak se ozvalo dunění kopyt, řinčení řetězů a cinkot přazek, Francin se vztyčil a naslouchal, vzala jsem lampu a vyšla na chodbu a otevřela dveře, venku volal ve tmě pivovarský kočí: