— Hovno! Co to capete jak mladý straky? Ústí je město, ale tohle je myndunk neboli ústí, no tohleto kdybyste tak řekla zupákovi Brčulovi, tak by vámjednu pleštil a zatřepala byste se jako králík! A přes ovocný sad bylo slyšet zlostné zavírání oken v kanceláři a z účtárny vyběhl Francin v bílé košili, viděla jsem ho, jak běží vysokou trávou, jak se uhýbá větvím stromů, byl to krásný pohled na běžícího muže, jak přes překážky vyskakoval napřaženou nohou, aby dopadl do trávy, tu druhou nad trávou skoro ve vodorovné poloze, a opakoval střídavě nohama celý ten krásný, nad vrcholky trav se přesunující pohyb. Když doběhl, viděla jsem, že v prstech svírá redis pero číslo tři.
— Vy dva huláni, co tady zas vyvádíte? — Hrajeme si na vojnu, — řekla jsem.
— Hrajte si, na co chcete, ale potichu, slečna účetní rozlila celou láhev inkoustu! — křičel potichu Francin.
— Tak kde si máme hrát? — povídám.
— Kde chcete, vylezte si třeba na komín, jen ať vás není slyšet. celej žurnál polila inkoustem! — volal Francin, rukávy bílé košile měl v loktech nadkasané gumičkami, teď se obrátil a už neběžel, brouzdal se vysokou trávou, dívala jsem se za ním, a on se otočil, dala j sem polibek do dlaně a vyfoukla to políbení jako peříčko za ním.
— Na komín? — divil se Pepin.
— Na komín, — řekla jsem.
A Francin zmizel za větvemi, jeho bílá košile teď vešla do kanceláře.
— Tak tedy: Direkción! — zvolal strýc Pepin a vystoupil na první kramli, pak se rozmyslel, seskočil a řekclass="underline"
— Až po vás. A to, o čemjsem od prvního dne v pivovaře snívala, abych našla sílu a vylezla na pivovarský komín, to se tyčilo a stoupalo přede mnou, zaklonila jsem hlavu a chytila se první kramle, perspektiva ubíhala vzhůru stále se zmenšujícími a zmenšujícími kramlemi, ten šedesátimetrový komín v tom zkrácení pohledu se podobal těžkému napřaženému dělu, to, co mne lákalo, byl vlající zelený trikot, který někdo přivázal k hromosvodu, a ten zelený trikot, zatímco dole byl vánek, ten zelený trikot vlál a až do otevřeného okna jsem slyšela, jak ten zelený trikot vydává zvuk rachotícího plechu, a já jsem se chytila první kramle, uvolnila jsem ruku a rozvázala zelenou mašličku, která mi poutala vlasy, a rychle jsem ručkovala, nohy jak spřažené nápravy dostaly ten samý rytmus, v polovičce komína jsem ucítila první nápor proudícího vzduchu, vlasy se mi vzduly, skoro mne předběhly, celá jsem se najednou ocitla v mých rozpuštěných vlasech, které jak hudba kolem mne se rozprostřely, několikrát se moje vlasy položily na kramli, musela jsem dávat pozor a zpomalit práci nohou, protože jsem si šlapala do vlastních vlasů, ach, kdyby tady byl Boďa, ten by mi přidržel ty moje vlasy, proměnil by se v anděla a tak v letu by dával pozor, aby se mi nedostaly vlasy do drátů a řetězu, tak nějak se podobalo to moje stoupání na komín jízdě na bicyklu, počkala jsem chvíli, vítr jako by si umínil, že vychutná moje vlasy, zvedl a přehrnul mi je tak, že jsem měla dojem, že visím za vlasy na uzel přivázaná několik kramlí nade mnou, pak vítr naráz ustal, vlasy se rozvázaly a zvolna, jako uvolněné zlaté ručičky na kostelních hodinách, padaly ty moje vlasy, jako by mi z hlavy rozevřel a teď zvolna zavíral chvost zlatý páv. A já toho využila a rychle ručkovala, pohyb nohou uváděla v soulad s prací rukou, až jsem položila celou ruku na obrubník komínu, chvíli oddychovala jako závodní plavkyně, když doplave závod v bazénu, a pak jako z vody jsem se vytáhla oběma rukama, přehodila nohu na obrubník, zachytila se hromosvodu a vytáhla zvolna, jak ze sirupu, druhou nohu, stáhla za sebou vlasy, posadila se a vlasy si přehodila přes klín. A najednou se zvedl vítr a vlasy mi vyklouzly z dlaně, a ty moje zlaté vlasy vlály zrovna tak jako loni před prvnímjarním dnem, plápolaly ty vlasy jak chaluhy v mělkém a bystrém potoce, držela jsem se jednou rukou hromosvodu a měla jsem dojem, že jsem bohyně lovu Diana s kopím, tváře mi hořely nadšením a cítila jsem, že kdybych neudělala v tomto městečku než to, že jsem vylezla na tenhle komín, že by toho nebylo moc, ale mohla bych z toho žít kolik let, možná i celý život. A naklonila jsem se a z hlubiny jsem viděla, jak strýc Pepin je tak malinký, jen andělíček s hlavou a rukama, podivila jsem se, že jsem až doteďka měla dojem, že strýc Pepin má husté kučeravé vlasy, ale teď jsem viděla, jak ke mně stoupá plešatá hlava s řídkým věncem vlasů, teď ta hlava se položila na samý obrubník, zpod sebe vytáhla druhou dlaň a zachytila se obrubně, podíval se na mě a jeho obličej taky zářil štěstím. Vytáhl se na komín, a jako by ani nevěděl, jednu ruku založil do pasu a druhou si stínil oči.
— Sakra, švagrová, — řekl s obdivem, — tady by bylo pěkný beobachtungštele neboli pozorovatelna.
— Anóbrž rozhledna, — dodala jsem.
— Prdlačky! Rozhledna je pro civilisty, ale pozorovatelna anóbrž beobachtungštele je pro vojsko, pro vojsko, který je ve válce a sleduje pohyby nepřítele!
Švagrová, jak jste inteligentní krasavice, tak tohle kdyby slyšel hejtman Tonser, tak vás pleští šavlí a zařve na vás: Jebem vám čurce nadrobno! — Pepinku, — řekla jsem a špláchala si nohy ve studánce vzduchu.
— Ale sakra, co by mně jebal čurce nadrobno? Měl mě rád, já jsem mu nosil šavli! — kuckal strýc Pepin a nakláněl se nade mnou a jeho obličej byl hrozivý jak kamenný chrlič na střeše kostela.
— Co máte z teho! — mávla jsem rukou. — Není to, strýcu Jožine, krása? A dívala jsem se po mělké krajině, vroubené kopci a lesíky, dívala jsem se na městečko a zjistila, že do našeho městečka se lze dostat jen přes vodu, že to je vlastně ostrovní město, nad městem se řeka, která obtékala město, rozdvojovala a kolem hradeb tekly dva potoky, které zase za městem se spojovaly v řece, že vlastně každá výpadová ulice z městečka má dva mosty, dvě lávky, zatímco přes řeku je bílý kamenný most, na kterém stáli dva lidé, opírali se o zábradlí a dívali se na pivovarský komín, na mne a strýce Pepina, na moje vlasy, které pleskaly ve vzduchu, a ve slunci se ty moje vlasy třpytily a zářily jako papežská vlajka, zatímco dole bylo bezvětří. Přes řeku se tyčil chrám a ve výši mé tváře byl zlatý ciferník hodin, a kolem chrámu v soustředěných kruzích se táhly ulice a uličky a domy a stavení, z každého okna jak peřiny byly vyplazené petúnie a karafiáty a červené pelargónie, celé to městečko bylo vroubené kraječkou hradeb a shora vypadalo jako seříznutý chalcedon. A na bílý most se vřítila hasičská stříkačka, přilby hasičů se třpytily a trubač držel zlatou trumpetu a troubil Hoří! a všichni hasiči měli bílý režný stejnokroj, červená stříkačka hřměla přes most jako orchestrion, hasiči se drželi kramlí a stáli na tom hasičském řinčícím oltáři, který teď se zasunul za stavení a zahrady.
— Je to pravda, strýcu Jožine, že jsi na frontě pásl kozy? — povídám.
— Kdo to řekl? — zařval strýc Pepin a posadil se na obrubník a pak si lehl na záda, založil ruce pod hlavou.
— Trafikant Melichar, — povídám.
— Copak trafikant a invalida může být ve válce? řval strýc.
— Povídali, že Melichar za války byl hejtmanem, včera že hejtman Melichar řekl, nedej bože, aby byla válka a já tak dostat toho Pepinka na execírku pod sebe, — řekla jsem a přidržela se hromosvodu a dívala se dolů na pivovar, a zase jsem se divila, že pivovar je za městem, že je kolem dokola obehnán zdí, jako to městečko na druhé straně, že ale podle zdí jsou vysoké stromy javorů a jasanů, které tvoří také čtverec, a že ten pivovar se podobá klášteru nebo nějaké pevnosti, vězení, že každá zeď je vroubena nejen ostnatými dráty, ale každá ta zeď a každý sloup má na horních cihlách do betonu zapuštěné střepiny zelených lahví, které shora se třpytí jako ametysty a amaranty.