— Copak mě mohl vidět. i kdybych ty kozy pás? řekl strýc a dál ležel a díval se do nebe, nohu přehozenou přes pokrčené koleno, a péroval volným nártem.
— Dalekohledem, — řekla jsem.
— Ale copak císař půjčí nějakému trafikantovi dalekohled? — řekl strýc.
— Jako hejtman měl Melichar dalekohledy dva, řekla jsem — a viděla, že na mostě už je tolik lidí jako vlaštovek před odletem a kdosi z toho mostu se na mne dívá dalekohledem. Usmála jsem se do toho dalekohledu a z hlubiny se zvedl vítr a vlasy se mi začaly rozvírat jako vějíř z pštrosích per, viděla jsem, jak kolem mých očí se nahoru zavírají proudy mých vlasů, kolem celé mé sedící postavy byla taková svatozář, jako má Panenka Maria sedmibolestná sloupská na morovém sloupu na našem náměstí.
— A kdyby byla válka, tak co by se stalo, kdyby Melichar mne dostal pod sebe, co? — zvídal Pepin a zdálo se mi, že zápasí se vzmáhající se únavou.
— Povídal, že kdyby byla zase válka, tak na execíráku by udělal prstíčkem takhle. a zavolal by: Pepin zu mir! A už bys letěl s vyraženýmjazykem a vzdával mu počestnost a klekl si před ním na jedno koleno, řekla jsem, a když jsem se podívala, strýc Pepin spal, tvrdě usnul, ležel na obrubníku komína, který měl výkyv, teď jsem si toho teprve všimla na ležící soše strýce Pepina, jak se oba znatelně kýváme, jako bychom seděli na nějakém kyvadle zavěšeném v nebi. A od křížku letěli hasiči, koně vypadali shora, jako by se splašili, zadní nohy si navlíkli do chomoutů a přední nohy jim vystřelovaly přímo z hlavy, jako šneci vystrkují růžky, celý ten hasicí vergl se třpytil jako dětská hračka a hrozil, že se každou chvíli rozsype a součástky vozů se rozletí jako v Truhlářské ulici ten vojenský vůz, ve kterém vybuchly granáty, a tam na velitelském místě stál velitel hasičů, pan de Giorgi, člen představenstva pivovaru, na jehož komíně jsem seděla, kominický mistr, který byl velitelem hasičů, protože místo bytu měl hasičské muzeum, všechno, co kdy kde shořelo, všechno si pan de Giorgi vyfotografoval, opatřil si fotografii před požárem, a tak na všech zdech svého bytu měl vždycky dvojici fotografií, kráva před požárem a kráva po požáru, pes před požárem a po požáru, dospělá osoba mužského pohlaví před požárem a po požáru, stodola před požárem a po požáru, všechny věci, všechna zvířata, všechny osoby, které shořely anebo obhořely, všechno pan de Giorgi fotografoval, a jistě jede do pivovaru jen proto, že kdybych se zřítila, vyfotografoval by paní správcovou pivovaru před zřícením a po zřícení. a teď ten hasičský orchestrion vjel do zatáčky v pivovarské bráně, kola skřípala a stříkačka zmizela za kanceláří a už jsem myslela, že se hasiči převrátili i s koňmi, ale teď slavně vyjeli a troubili a hasičská stříkačka vjela těsně pod komín. Myslela jsem si, že asi za chvíli začnou stříkat, že budou stříkat tak vysoko, jako je komín, že mne pan de Giorgi požádá, abych vstoupila na vrchol toho stříkajícího gejzíru a pak že pomalu začnou uzavírat kohout a já budu sestupovat tak, jak bude klesat ten vodní proud, ale ze stříkačky vyběhli hasiči, poklekli, vzdali si počestnost sekyrami a najednou roztáhli plachtu, šest hasičů tu plachtu napínalo, zakláněli se a dívali se vzhůru, ale výkyv komínu byl asi tak veliký, že hasiči s tou plachtou běhali sem a tam, podle možnosti mého pádu.
A členové představenstva se sjížděli na bryčkách, dřív se sjížděli klusem, ale dneska ty bryčky se řítily silnicemi, z vesnic a města, koně řítící se trapem a tryskem, a všechny ty bryčky ne jako jindy, aby zastavily před kanceláří, ale všechny se sjely na pivovarském dvoře, kde stáli bednáři a spiláci a sladovníci a všichni s vyvrácenými hlavami se dívali vzhůru, jako by z nebes očekávali návrat Ježíše nebo sestoupení Ducha svatého. A teď od křížku jel i sám pan předseda pivovaru, pan doktor Gruntorád, feudál a ctitel starého Rakouska, jako vždycky seděl na kozlíku a v jelenicových rukavičkách držel opratě a měl do očí nenapodobitelně elegantně nasazený klobouk, zakousnutý do jantarové špičky kouřil cigaretu a hnal černého hřebce do pivovaru, zatímco jeho kočí s provinilým úsměvem se rozvaloval na plyšovém sedadle jako pán.
A pan de Giorgi dole dával marné pokyny hasičům, aby vylezli na komín, nakonec se pan de Giorgi rozhodl, že vyleze na komín sám. A jeho bílá uniforma stoupala, častokrát se zastavoval, ale pak stoupal po kramlích, až se jeho přilba objevila u mých nohou.
— Strýcu Jožine, — zatřásla jsem strýci nohou a strýc se posadil, mnul si oči, pak polekaně vyskočil a zachytil se hromosvodu. Pan de Giorgi se vyhoupl na obrubník, oddychoval, sundal si helmu a vytíral si kapesníkem pot.
— Jménem zákona, — řekl, — milostivá, slezte dolů. A váš pan švagr taky.
— Pane de Giorgi, nemáte závrať? — povídám.
— Povídám, jménem zákona, slezte dolů, — opakoval pan de Giorgi.
— Povídám, pane de Giorgi, první? — povídám.
— Ne, — řekl pan de Giorgi a podíval se do útrob komína, — z cvičných důvodů polezu vnitřkem komínu, — dodal. Držela jsem se hromosvodu, nohu položila na kramli, otočila jsem se a vlasy mi vzplály, zase ten průvan, z hlubiny mi vzedmul vlasy, rozevřely se naposled, jako by to věděly, naposledy zaplála nad pivovarským komínem ta moje zlatá hříva, zase jsem požehnala, svými vlasy jako obrovskou zlatou monstrancí všem těm, kteří se na mne tu chvíli dívali, i sám pan de Giorgi byl dojat tím, co viděl.
— Jsme svědky mimořádné události, milostivá, škoda že nemůžou být dámy u hasičů, — řekl a vzal trumpetku, takovou malinkou trumpetku, která se podobala konduktérským kleštím, zatroubil na ni, ale to troubení bylo tak teskné, jako když zabečí svázané kůzle na jateční bryčce, pak mi políbil ruku a já jsem sestupovala, rychle jsem ubíhala dolů, abych předběhla svoje vlasy, které hrozily, že si na ně šlápnu a zafickám se do nich a zřítím se do hlubiny. A najednou jsem viděla kolem sebe vrcholky stromů, pak jako bych sestupovala do větví a z větví jsem položila botičku na pevnou zem.
— Bylo to překrásné, — řekl s nadšením pan doktor Gruntorád, — ale zasloužila byste pětadvacet.
— Na holou, — řekla jsem.
— Co jste tam, sakra, dělala? — optal se pan doktor.
— Jak jste řekl, bylo to překrásné, a že to bylo překrásné, tak to bylo i nebezpečné, a že to bylo nebezpečné, tak to bylo to pravé, to moje. — řekla jsem a Francin stál bledý, hlavu na prsou, v redingotu, bílých manžetách a kaučukovém límci a kravatě ve tvaru kapustového lupenu.
A strojníci otevřeli veliká dvířka komína, vysypaly se saze, a ta černá třpytivá sluj byla tak veliká jako besídka. Strýc Pepin seskočil z poslední kramle a řekclass="underline"
— Zase rakouské voják slavně zvítězil, pravda? Ale všichni se dívali do černé komůrky v základech komínu.
— U kterého pluku jste sloužil? Kdo byl inhaber vašeho pluku?
— optal se pan doktor Gruntorád.
— Freiherr von Wucherer — zasalutoval strýc Pepin.
— Rut, — zvolal pan doktor a dodal, — pane správče, co umí váš bratr? — Je vyučen obuvníkem a pracoval tři roky v pivovaře, — pravil Francin.
— Tak pane správče, vašeho pana bratra přijmout, ubytovat ve sladovní šalandě. Nejlepší na řev je práce, — řekl pan doktor Gruntorád.