— Ale holčičky, Mařenka není mrtvá, pan doktor Michálek z ní vylil všechnu vodu a vdechl jí svým dechem zase život. — a děvčátka byla zklamaná, litovala, že nebude pohřeb, že jsem neumřela, protože už se viděla, jak budou mít bílé šaty ze záclon a v prstech hořící velikou svíčku, ozdobenou myrtou, a mosazná hudba bude tak tesklivě hrát a děvčátka půjdou v průvodu a budou mít nakadeřené vlásky a budou plakat, protože jsem se utopila. ale téď už je po průvodu, po pláči, to všechno zavinily ty dvě ženské, které šly máchat prádlo a které mne vytáhly a přinesly domů. tatínek se tenkrát tak rozčilili, ach, můj tatínek se dovedli zlobit jako nikdo jiný, maminka kupovala čtyři almary do roka, staré skříně z vetešnictví, a když tatínek se rozzlobili, tak maminka honem odvedla tatínka do altánu a dala mu do ruky sekyru a tatínek nejdřív rozbili zadní stěnu a pak třískali a nadávali do toho zbytku skříně, s takovou chutí vyrvali dveře a pak z boku celou almaru zbortili jako krabičku od sirek, a za půl hodiny, když rozsekali almaru na dřevíčka, maminka vždycky měla na zátop i topení tolik dříví. a já slyšela, jak tatínek křičeli a zlobili se, že jsem se topila, že pořád nejsem slušná holčička, protože jiné dívenky tohle nedělají, tak jsem se vylekala, vyklouzla z peřiny, oblékla se a vyběhla na dvůr a tam stálo nákladní auto, vyškrábala jsem se dozadu, tam u okénka stál sud, vklouzla jsem do toho sudu a bylo v tom sudě teplo, a já jsem usnula, a když jsem se probudila, slyšela jsem, že nákladní auto jede, a když jsem se zvedla, viděla jsem okýnkem, že se už stmívá, že těsně u okénka je čepice nějakého pána, když jsem se podívala z boku, viděla jsem, že je to pan Brabec, a prostrčila jsem ruku a zaškrábala pana Brabce za uchem a řekla:
— Pane Brabec, já jsem tu. — a pan Brabec pustil volant a pak zakřičel, a auto se zastavilo tak prudce, že se převrhl ten sud, ve kterémjsem byla po ramínka, a já jsem se vykutálela na podlahu a z podlahy na zem a vstala jsem ze silnice a oprašovala si sukýnku, a pan Brabec běhal sem a tam a křičel a dupal, a já povídám:
— Pane Brabec, vopravdu, já jsu tu. Ale pan Brabec naříkal a pak se svalil, a když přišli četníci, tak na pana Brabce dali deku, a i to bylo málo, jeden četník se musel vysvléci skoro donaha a ležel na panu Brabcovi a zahříval ho, na četnické stanici mi potom řekl jeden četník, že jsem mohla zavinit smrt člověka, a já jsem si vzpomněla na tatínka a že zas rozsekají jednu almaru, a četník mi dal na podlahu kožich a pak vzal provaz a uvázal mne za nohu k noze stolu, a já jsem tam ležela a plakala, nade mnou se houpaly podrážky plné cvočků, noha přehozená přes nohu, a já za nohu jsem byla přivázaná k noze stolu, a pak jsem usnula a objevili se nade mnou tatínek, klečeli a byli opřeni o obě ruce jako o nohy, odvázali mne od stolu, a když mne za ruku vytáhli, četníci tak žalovali, že tatínek vzali provaz a uvázali mi ten provaz kolem krku a já jsem se rozplakala a volala: Tatínku, já nechci, abyste mě oběsili. Já nebudu umírat na větvi tak dlouho. — to tatínkovi kocour snědl játra a tatínek pověsili kocourka na větev za to, a kocourek tam umřel až druhý den. a tatínek si mne odvedli na provaze do vlaku, a když jsme přijeli domů, tak tatínek mne vedli jako telátko na provaze, a všem lidem tatínek vykládali, že nejsem slušná holčička a že mne musí vodit na provaze jako zlého psíčka. a doma tatínek, to už maminka, jak viděla tatínka, hned mu podala sekyrku, já jsem čekala, že mi tatínek useknou hlavu, jako ji sekali krocanům a krůtám, ale tatínek rovnou se vrhli na almaru a jednou ranou prorazili zadní stěnu a jediným úderem svého těla, takhle z boku, prorazili zbylou skříň, že si celá lehla na zem, jako když rozšlápne se bedna. Namydlená, celá ležím v pěně, mydlím se a ani o tom nevím, myslím a vzpomínám na obrazy ležící v hlubině času, obrazy stále se vracejí, zjasňující se, doplňující se, jsem šestiletou dívenkou s rozpuštěnými vlasy, na temeni hlavy ty vlasy jen zachycené modrými mašličkami, tatínek už nerozbili kvůli mně za celý rok ani jedinou skříň, je nedělní poledne a procházím se náměstíčkem, otevřenými okny vlají záclony, ozývá se cinkot příborů a talířů, průvan táhne vůni jídel, včera mi tatínek koupili námořnické šatičky a deštník, stojím před kašnou, pak se nakláním a dívám se na svoje zrcadlící se vlasy, na dně se lesknou mince, to u nás kdo hodí do kašny peníz, tak se mu splní přání, pro jistotu jsem hodila do té kašny dva dvacetníky a přála jsem si, abych se už nikdy netopila, nikdy neutíkala z domova, abych už byla slušnou holčičkou, obzvláště když tatínek mi koupili tak krásné šaty a deštník, vyhoupla jsem se na obrubník kašny, abych víc viděla, jak mi sluší ta námořnická bundička, rozhlídla jsem se, nikdo nešel, nikdo se nedíval z okna, aby to na mě žaloval tatínkovi, vyhoupla jsem se na kašnu, a když jsem se naklonila, uviděla jsem tu krásnou skládanou sukýnku a bílé fusaklíčky a lakované střevíce, zatřásla jsem vlasy, a když jsem se podívala znovu na sebe do hladiny, převáhla jsem se a padla do kašny, a voda mne pozřela jako veliká ryba, když polkne malou rybičku, zase jsem hledala lakovaným střevíčkem dno, ale dno kašny bylo hlouběji, než jsem byla velká, a zase jsem se vynořila, abych nabrala vzduch, ale bála jsem se volat o pomoc, protože tatínek by se zlobili, polykala jsem andělíčky a zase mne obklopoval světlý sladký svět, jako bych byla včelou, která padla do medu, viděla jsem, jak pomalu mi hlava padá až ke dnu, u oka jsem viděla ten dvacetník, který jsem do kašny hodila s přáním, abych se už nikdy nepotopila, sukýnka tak velebně se vzdouvala a vlasy mi přelily přes tvář a zase tak zvolna ty vlasy velebně se vrátily, a pak se mi chtělo spát a jen jsem tak pomalu pohybovala nohama, mnohem pomaleji, než maminka šlape na šicím stroji, a naposled jsem viděla, jak z pusy mi stoupají bublinky, jako bych byla lahví se sodovkou nebo minerálkou. avšak zase jsem se neutopila, jediná paní mne viděla, paní Krásenská, která jezdila deset let na vozíčku a měla žaludeční vředy, ta se dívala z okna, zrovna když jsem tam padla, a přiběhl jediný pan fotograf Pokorný, který s vidličkou a nožem a ubrouskem pod bradou pro mne skočil a vytáhl mne, probudila jsem se na schodech kašny, měla jsem dojem, že prší, vzala jsem deštníček a rozevřela jej, avšak ono svítilo polední slunce a zvon dovyzváněl poledne, nade mnou se nakláněl pan Pokorný, z ubrousku mu kapala voda a svezlo se pár franclí zelí, pan Pokorný mi střídavě hrozil vidličkou a nožem, že jestli mu vystydne oběd, že si to se mnou ještě vyřídí, protože slušné holčičky, když se chtějí utopit, tak to udělají včas a ne v pravé poledne, když na stole je první husička, a já jsem se dívala a ve všech oknech stáli občané v košilích a vestách a všichni v jedné ruce drželi vidličku a ve druhé nůž a všichni se dívali na mne dolů a tvářili se otráveně a ukazovali, že by mne nejraději napíchli na vidličku a nožem rozřezali, a tak jsem vstala a vyhrklo ze mne tolik vody, že jsem myslela, že se strhla průtrž mračen, ukláněla jsem se, ne že bych se chtěla posmívat, ale že uznávám a vím, že jsem to dělat neměla, když první husičky jsou o nedělním poledni na pekáčích. Teď ležím v pivovarské vaně, v tom přeříznutém stohektolitrovém sudu, kdosi kráčí z humen vzhůru do šalandy, kde bydlí i strýc Pepin, a z té šalandy zaznívá jeho příšerný řev:
— Do re mi fa sol la si do. — a pak zase klesající stupnice:
— Do si la sol fa mi re do, — tak jako odtéká teď voda se zbytky sedlého mýdla, kdosi stoupá z humen vzhůru do šalandy, asi to kráčí ten mladý sladovník umáčený potem a s kruhem pod jedním okem, jako by upadl na dalekohled, kruhem vyraženýmjako poštovním razítkem, jistě to bude on, teď stoupá zvolna s košilí hozenou přes rameno a v jedné ruce nese bachratou lampu jako císař říšské jablko a ve druhé ruce vydrovací lopatu jako říšské žezlo, tak stoupá vzhůru, zastavuje se na odpočívadle a zpívá si tu sladkou píseň… už je ta láska, už je pryč, bejvalo jí malounko, moje zlatá panenko… už není víc, nezbylo už po ní nic… v hluboni u Nymburka zmizela. Rychle jsem se oblékla, uvázala vlasy ručníkem, sfoukla mocným dechem svíci a vyšla jsem do tmy, s dlaní napřaženou, až v zatáčce chodby z hlubiny humen vytékalo mdlé světlo, žlutými čarami potahovalo hrany mokrých schodů, z humen se ozývalo melodické něžné fapkání vydrovacích lopat o vlhkou podlahu, rytmický sykot rozhazovaného ječmene. a zase ta píseň jako mořský příliv. už je ta láska, už je pryč. chvíli jsem stála v přítmí, pak sestoupila pár schodů, teplo vzklíčeného ječmene mne popleskalo po tvářích, dvě bachraté lampy osvětlovaly záhony ječmene, petrolejové lampy na dřevěných třínožkách uprostřed ječných polí, mladý sladovník vysvlečený do půl těla drobnými krůčky cupital, nabíral lopaty ječmene z jedné strany a rozhazoval ten slad na stranu druhou a zanechával za sebou brázdu, jako by ta pracující dřevěná lopata byla lodní kýl, který před sebou rozráží vlny, ale za sebou už zanechává zavírající se hláď, ten mladý krásný sladovník každým krokem rozhodil lopatu zlatého ječmene a každou tou lopatou se jeho záda leskla potem víc a víc. už je ta láska, už je pryč. mužský hlas dál plnil nízkou klenbu humna, klenbu spočívající na čtyřech stromořadích železných černých sloupů. teď se mladý muž vztyčil jako král Ječmínek, jeho kruh pod okem se zatřpytil jako obroučka brýlí, jeho trup byl docela obtažený svítící rtutí potu. a já jsem slyšela dál tu píseň, někdo jiný zpíval tu dumku, někdo, kdo pracoval o několik polí ječmene dál, tam stála na dřevěné třínožce ta druhá bachratá petrolejka. mladý sladovník celou dlaní si utřel obličej a zahodil plnou hrst potu. kráčela jsem dál, nohy se mi podlamovaly, tam vydroval ječmen malinký človíček, vypadal spíš jako žokej na penzi, v monterkách a rádiovce, už dokončil hromadu, teď vzal lopatu, nadhodil ječmen na okraji, a pak zase ty rychlé sladovnické krůčky, skoro utíkal ten člověk a natřásal nadhozený ječmen a lopata za sebou zanechávala přesně zaříznutý obrubník. Když ten malinký sladovník skončil tuhle práci a sklonil se a v rohu jako svůj podpis otiskl zkřížené lopaty, narovnal se a krásně zpíval. bejvalo jí malounko, moje zlatá dívenko. už není víc, nezbylo už po ní nic. Byl to pan Jirout, sladovníček, který když mne potkával, provinile zdravil a pořád se usmíval, Francin o něm říkal, že v mládí byl pan Jirout artistou, kterého o poutích vystřelovali z děla, za víření bubínků ho uvázali živého v modrých atlasových šatičkách, uložili ho do dřevěné lafety, pak impresário přiložil modrounce kouřící doutnák, a když se ozvala ohlušující rána, tak z ústí kanónu vyšlehl plamen a pak v upažení živý pan Jirout, který již dosáhl vrcholu křivky, rozevřel ruce, a padaje do připravené trampolíny, rozhazoval úsměvy a barevné papírové růže a polibky. Když přistál, vyskočil, péroval v trampolíně a ukláněl se a přijímal potlesk o každé pouti, o každém posvícení. Jednou nabili pana Jirouta do kanónú, a když ho vystřelili a pan Jirout dosáhl vrcholu křivky, rozpřáhl ruce a po hlavě padaje zvolna dolů viděl, že už dávno minul trampolínu, že i ten náraz v lafetě byl silnější než kdy jindy, pan Jirout přesto se usmíval a rozdával úsměvy a barevné papírové růže a polibky, aby se pak roztříštil za ploty o hromadu dříví. Když pana Jirouta za rok dali dohromady, už nechtěl rozhazovat polibky a růže, stáhl se z artistického života jako neplatná bankovka, a když se vykřísal docela, pracuje v pivovaře už osm let jako sladovník. už je ta láska, už je pryč, bejvalo jí malounko.