8
Strýc Pepin pracoval v pivovaře už tři týdny, vzali jej bednáři, a od té doby bylo v pivovaře veselo. Když jsem mohla, vzala jsem kbelíky na mláto a šla jsem přes pivovarský dvůr, pan podstarší se na mne zadíval zkoumavě, zdali má přinést tuplák piva, přikývla jsem, a zatímco jsem nabírala z vozu mláto, bednáři drželi dopolední svačinu, strýc Pepin ležel na zádech a na prsou měl prázdný soudek štěněte, bednářští se mohli potrhat smíchy, kuckali drobečky z mazaných chlebů a strýc Pepin zpívaclass="underline"
— Do re mi fa sol la si do!
— Do ré mi fa sol la si do! — Bednářský pomocník klečel nad strýcem a:
— Pane Josef, teďky zase tu stupnici nazpátek, tak jak to cvičil Carusa a Mařáček! A strýc Pepin odkašlal a hrozně kvičeclass="underline"
— Do si la sol fa mi re do. A když se dělníci nasytili tím řevem, bednářský pomocník praviclass="underline"
— A teďky, pane Josef, zazpívejte vysoké cé. A bednářští se zvedli, naklonili se nad strýcem Pepinem, který kníkal to vysoké cé, a bednářští křičeli smíchem, lehali si s mazanými chleby na záda, pak se vyhoupli a kuckali drobečky a opírali se o bednárnu a chechtali, aby se smíchem nezadusili.
A uprostřed dvora starý sladovník pan Řepa pražil slad na černé pivo, seděl na židli a otáčel černým bubnem na hřídeli, a pod tím bubnem modrounce a růžově a červeně hořelo dřevěné uhlí a starý sladovník, zasypaný šedinami, otáčel velebně a pravidelně tou sazemi obalenou koulí jako nějaký bůh.z prastarého mýtu zeměkoulí.
A bednářský pomocník se naklonil nad strýcem a řekclass="underline"
— A teďky ještě, jako pošlední dechové cvičení, zazpívejte, pane Josef, vysoký cé, ale dovnitř. ale pozor, ať si nenalámete do trenýrek, anóbrž neuděláte do kalhot kytku! A strýc Pepin nadechl, krčil nos a bednářští se nakláněli nad ním a strýc zpíval do sebe to vysoké cé, takový táhlý tón, jaký vydávají vrzající vrátka, zpíval se vším úsilím to vysoké cé, minutu vydržel to zpívání do sebe, a to jej tak vyčerpalo, že rozhodil ruce a oddychoval a sud se mu na prsou zdvíhal, jak v hudební škole leží žáci na koberci na zádech a profesor jim dává na prsa knihy.
A já jsem kráčela s kbelíky mláta kolem otevřených dveří do kotelny, v přítmí tam zářil spodní půlkruh kotle, popelník svítící šafránovou barvou hořícího uhlí na roštu, ozářeným popelníkem padaly červené a fialové hořící uhlíky a zelenomodrá škvára, a hned vedle ve tmě zářil otevřený kotel béžovou barvou a tam dělník stočený jako díťě v lůně matčině vyklepával v té stočené pozici vodní kámen z kotle, dvě žárovky ozařovaly prudce toho do oblouku stočeného dělníka, který pracoval v prachu a ještě si přitom zpíval, obtočen dráty elektrického vedení jako pupeční šňůrou. Vždycky když jsem ze slunce zahlédla ten prudce osvětlený ovál a toho kladívkem kousek po kousku vyklepávajícího dělníka, myslela jsem, že každý, kdo jde kolem, ustrne nad tím obrazem v lunetě, ale nikdo se ani nezastavil, nikdo nepolitoval, a nepolitoval ani sám sebe ten, kdo celých čtrnáct dní jak datel vyklepával v schoulené pozici sanytr, a naopak, ještě si zpíval.
A bednáři už skončili svačinu, bednářský mistr stál jak pastýř mezi ovcemi, kolem sebe stovky sudů, nakláněl se nad jedním, zkoumavým okem se díval, pak se narovnal a z útrob sudu vytáhl na stočeném drátě hořící svíci, a zase se naklonil nad dalším sudem a spustil do jeho vnitřku svíci a pečlivým okem prohlížel, zda sud může být naplněn pivem anebo zda musí být požahován, to jest vysmolen, strýc Pepin stál u velikánských kamen a přikládal do nich antracit a koks, rozpaloval smůlu, ta kamna už temně duněla a z krátkého zahnutého komína frčel červený, modrými okraji vroubkovaný oheň, plameny zdobené sršící zelenou korunkou, jako je plamen na letlampě, kterou se rozmrazují zamrzlá kolena nebo se spaluje stará barva.