Kočí nakládali do vozů mokré sudy piva, vynášeli bečky s ledem. Pan podstarší mi podal máz oranžového piva, máz plný krůpějí sražené páry. A já jsem věděla, že mne pan podstarší nemá rád a že by mi dal ne jeden, ale pět mázů piva, a víc, jen kdybych je pila a vypila a dělníci viděli, jak na opilství náchylnou má pan správce ženu, ale já jsem byla mladá, a tím jsem byla nade vším, ať jsem dělala, co jsem dělala, vždycky jsem se ptala napřed jen sebe, a vždycky jsem si přikývla, a to moje vnitřní přikývnutí, ten pokyn mého učitele, který byl tady někde u srdce ve mně, to přitakání mi ihned přešlo do krve a moje ruka se natáhla a s chutí jsem se napila, s takovou chutí, že kočí přestali sedlat sudy a dívali se na mne. Tak jsem stála u rampy, stranou koní, Ede a Kare jako by se dorozumívali se mnou, jejich hříva a mohutné ocasy měly taky barvu zlatého piva. A starý Řepa uprostřed pivovarského dvora teď vytáhl hřídel, znalecky se podíval na obsah praženého sladu a přikývl si, zatáhl za kliku a na mechanismu vysunul tu černou kouli mimo řeřavé uhlí, odjistil kladívkem opatrně závěr a zatočil klikou a horký, pražený slad se sypal do černého síta a vůně sladu se rozprskla, jistě teď už je na náměstí a chodci se otáčejí směrem k pivovaru, kde uprostřed starý sladovník spokojeně mručí a černým dřevěným pohrabáčem se probírá praženým sladem.
A strýc Pepin stál u požahovacích kamen a usmíval se na mne, měl koženou zástěru, pec za ním temně duněla a rozpálená hrozila, že vyletí do vzduchu jako nějaká fantastická raketa z Verneova románu. Ten plamen, který sršel za strýcem Pepinem, byl tak hrozně krásný, že jsem se rozhlížela, ale nikdo se nepodivil té parádě. A bednářský mistr přišel a na líze začal spouštět sudy strýci Pepinovi k nohám, a strýc Pepin každý sud vzal, nadhodil si jej na koleno a narazil na jehlu, smáčkl nožní páku a do sudu vstříkla vařící smůla, a strýc Pepin zvedl sud a ve volném pádu jej pustil a sud se zvolna kuláčel a z plnicího otvoru vytékal modrounký dým a obtáčel sud modravou mašlí, jako rabín když si omotává řemínky, a když se sud dole zastavil, bednářský pomocník jej vzal, nebo kopancem mu dal směr, a sud se posadil na zvolna se otáčející hřídele vykulovačky, jeden sud vedle druhého, všechny sudy se teď otáčely a modroučký dýmje obtáčel jak obroučka pérující kolem hlavy svatých mužů.
Dívala jsem se, a jako vždycky, když se dívám na práci s ohněm, dostala jsem žízeň, jazyk se mi lepil na patro a místo slin jsem měla v ústech jen takové cigaretové papírky, zdvihla jsem máz a polekala jsem se, máz mi skoro vystřelil vzhůru, myslela jsem, že ještě bude těžký pivem, ale byl tak lehounký, protože pivo už jsem vypila, pan podstarší podřepl a vzal ode mne máz a zasmál se a vešel do spilky, já jsem věděla, že mi natočí pivo na jeden zátah, takovou hladinku mi udělá, možná že mi do půlky plecháče natočí ležák a dotočí to potom černým granátem, takové říznuté pivo je něco, co vyvolává pochvalné mručení celého těla, belgičtí valaši metali jak ječmen světlými ocasy a řičeli, kočí vyšel ze spilky, nesl dva plecháče a každému valachovi podal jeden, vzali ten plecháč do zubů, natáhli uzdu a pili, jak pili, tak zvedli šíje až vzhůru, aby do poslední kapky do nich nateklo to pivo, a když dopili, odhodili plecháče a vydali radostné zařehtání a hrabali kopyty a z podkovy se drolily sotva viditelné jiskry, kočí se smál a přikývl mi, přikývla jsem a koně přikývli také, pan podstarší teď podřepl a podal mi z rampy máz, přivoněla jsem k pěně a přikývla, a strýc Pepin začal zpívat:
— Ó vy lípy, óóó vy lííípy!
A bednářský pomocník volaclass="underline"
— Pane Josef, víte, co to bude za slávu, až budete v Národním divadle zpívat Přemysla?
A strýc Pepin přikyvoval, sedlal sudy na nastřikovač vařící smůly a slzy mu kapaly na zástěru a bednářský pomocník pokračovaclass="underline"
— Za to vám ručím, až bude ta premiéra, tak jen z tohohle pivovaru pojede celej autobus do Prahy, jen se musíte dál školit, teďky vám místo čtvrtněte budeme dávat na prsa prázdnou půlku.
— Třeba hektolitr, třeba tuplák, jen když to dotáhnu tam, kam Carusa a Mařáček, — křičel strýc Pepin.
— Je to mutra, — řekla jsem už do plecháče a pak jsem nasála a zvolna, zadržujíc touhu do sebe přelít celý obsah mázu, pomaličku a sladce jsem lokala ten světlý ležák říznutý černým gramátem, tu mutru, jak říkali sladovníci, pila jsem pomaličku a něžně, zrovna tak jako v letní podvečer tam někde za pivovarem, na mezích mezi žity, kdosi sedává a sladce troubí na křídlovku tesknou píseň jen tak pro sebe, se zavřenýma očima a s chvěním a třesem blýskavého nástroje v mosazných rukách, jen tak do večera s hlavou lehce zakloněnou, sám pro sebe si hraje tesklivou píseň.
Bednářský pomocník třásl rukou nad hlavou: A pane Josef, víte, kdo bude v lóži? Váš pan bratr a paní švagrová, pan starosta Jandák, ten co chodí do barů kontrolovat, jestli mají slečny podle předpisu fešný a festovní lejtka, jen škoda, že se té slávy nedočkali vaši páni rodiče, maminka a tatínek! To by bylo radosti! A strýc Pepin se rozplakal, utíral do zástěry slzy a přikyvoval, a bednářský pomocník nelítostně pokračovaclass="underline"
— A teďky po představení by slečny, pane Josef, po vás házely kytky a novináři by se ptali, kde se ve vás, mistře, vzal ten talent? A co byste, pane Josef, řekl, co?
— Že je to dar boží, — vykřikl strýc Pepin a přiložil obě dlaně na tvář a plakal a sudy na vykulovačce se otáčely a dál každý sud plnicím otvorem vytékal něžnými slinami, které rotací tvořily kolem každého sudu pérující modrounkou obruč, fialové kolo, neónový nákrčník.
Bednářský pomocník pokračoval slavnostně:
— A teďky vy byste ale taky musel novinářům říct, že hlasovou techniku vás naučil rakouskej hejtman von Meldik, ten, kterej zpíval ve vídeňský Opeře zamlada, kterej. A bednářský pomocník nedořekl, strýc zařval a oběma rukama vzhůru třásclass="underline"
— Hovno! Trafikanta by císař nevzal do opery, a když, tak na záchod, a ani to ne. No počké, Meldíku, až půjdu kolem tvý trafiky, tak ti dám boxlíka skrz vokýnko! Bednářský pomocník stočil sud, držel jej a dým stoupal bednáři na prsa a obtáčel se kolemjeho tváře, a bednář volaclass="underline"
— Jenže Meldík řekl, že jak tě uvidí, tak bude mít připravenej pepř, a jak se nakloníš, tak ti foukne pepř do vočí, a pak říkal Meldík.
— Co říkal, co? — řval strýc Pepin.
— Pak Meldík jen vyběhne a bude si moct dělat s tebou, co chce. Že prej tě přikope až sem do pivovaru, odvážil se bednářský pomocník.
— Cože? Mě, rakouskýho vojáka, kterýho dělali šarží a které ju nevzal, mě, které jsem nosil hejtmanovi šavli? A to se na to podíváme! Já jak přijdu k trafice, tak hned ji celó srazím z mostu do Labe! — křičel strýc a bral sud a nadhodil jej kolenem, a jak jej narazil na stříkací jehlu, plnicí otvor ten nastřikovač minul a strýc Pepin sešlápl nožní páku a já jsem odložila máz, postavila jej na rampu a otřela si ústa, a nejdřív jsem myslela, že mám z toho ležáku řezanéhó černým granátem vidění, bednářský pomocník a mistr a kolemjdoucí strojník a starý Řepa, který otáčel hřídelí s novou dávkou sladu, všichni začali tancovat, tak poskakovali, chytali se za tváře a lískali se do nohou, vypadalo to, jako bý Moravští Slováci cifrovali, ale starý Řepa nemohl od kliky, tak otáčel hřídelí a přitom se chytal za obličej a střídavě třepal rukou a druhou dlaní otáčel černou koulí, bubnem, ve kterém se pražil slad, až teď, zatáhl za kliku a odstavil buben mimo žár žížnivého dřevěného uhlí a tak jako bednářští poskakoval, lískal se do lejtka, jako by tisíce komárů bodalo.