A když jsem přijela do pivovaru, hned jsemjela až k chlívům, běžel mi naproti Mucek, ten dobrý psíček, vrtěl dlouhým ocáskem, a když jsem se k němu naklonila, lízal mi dlaň a přivíral oči, a já jsem vešla do kolny a přinesla sekyrku a rozbalila jsem balíček a nabídla Muckovi kremroli a on nejdřív nevěřil, ale když jsem se smála, tak kremroli začal jíst a já jsem v duchu uvažovala, o kolik bych měla zkrátit Muckovi ocas, a za Mucka jsem postavila špalíček a vzala jsem Muckovi ocas a položila na ten špalek, ale Mucek se otočil, a tak jsem ho pohladila a nabídla mu ještě jednu kremroli, a Mucek, tlamu zapatlanou šlehaným krémem, mi olízl ruku i s topůrkem sekyrky a dal se do druhé kremrole, a já jsem upravila na špalíku Muckův ocas, a pak jednou ranou jsem usekla tu delší část a Mucek se zajíkl, půl kremrole měl v sobě, ale ta bolest v ocase asi byla tak veliká, že Mucek začal výt a otáčet se a tlamou plnou cukrové pěny se chytal za pahýl ocásku, z kterého tekla krev, a Mucek myslel, že mu to udělal někdo jiný než já, střídavě mi lízal ruku a ten svůj zbytek ocásku, hladila jsem ho a těšila:
— Mucíčku, to bude jen chvilka, ale bude z tebe krasaveček, je to móda, musí to být, podívej se! — Narovnala jsem se a ukázala, že i já mám zkrácenou sukni, ale Mucek začal strašlivě naříkat a já jsem viděla, že jsem usekla z toho ocásku málo, že bych měla useknout ještě kousek, ale Mucek už nechtěl o zkracování ani slyšet, přidržela jsem mu ocásek na špalku, slibovala všechny kremrole a že mu koupím kremrole další, avšak Mucek se mi vytrhl a vzal do tlamičky ten useknutý zbytek ocasu a běžel s ním ke kanceláři, a jak vycházeli kočí, vběhl do účtárny.
A za chvíli vyběhl z kanceláře Francin, v jedné ruce držel redis pero číslo tři a ve druhé kousek ocasu, a Mucek stál na posledním schodě a štěkal směrem ke kůlně a chlívům, odkud jsem vedla bicykl, a když jsem dojela před kancelář, do pivovaru vjel pan doktor Gruntorád. Hřebec pana předsedy už měl zastřižený ohon a přistřiženou hřívu a pan doktor seskočil z kozlíku a hodil opratě kočímu a zadíval se na moji sukni a prohlásiclass="underline"
— Všecko se bude zkracovat a konce tomu zatím není. Tak, pane správče, budeme zkracovat pracovní dobu, od příštího měsíce se zkrátí sobota napůl, takže se bude dělat do dvanácti hodin. Vzdálenosti mezi hostinskými zkrátíme tak, že pojedeme za nimi.
Toho vašeho Oriona prodáme a koupíme auto, které zkrátí čas a nastaví tak prostor pro větší odběr piva. Ivane! — zakřičel pan doktor Gruntorád na kočího, podejte mi moji skříňku, ať psíčkovi dáme flastry a zastavíme krvácení.
To odpoledne Francin jel na Orionu do Prahy. Využila jsem toho a po práci zašla do šalandy za strýcem Pepinem. Pod rozsvícenou žárovkou strýc Pepin napřahal ruku na obrovského sladovníka, který klečel na kolenou a vkleče byl zrovna tak veliký jako stojící strýc Pepin, avšak strýc se tvářil hrozivě a řvaclass="underline"
— Co když se neovládnu! A co když vám dámjednu ostravskó! A obrovský sladovník spínal ruce a prosiclass="underline"
— Pane Josefe, mějte rozum, nedělejte z mý ženy vdovu a nedělejte z mých dětí sirotky! A sladovníci stojící v kruhu tichounce se smáli, kteří to už nemohli vydržet, vyběhli na chodbu a tam stáli čelem u zdi a tloukli pěstí do omítky a chrčeli smíchem. A když se vykuckali, vběhli do šalandy. A strýc Pepin stál rozkročený pod žárovkou a křičeclass="underline"
— Tak tedy si to rozdáme! A vrhl se na obrovského sladovníka, který se poddal, a strýc Pepin mu nasadil nelzona, a pak se pokoušel dát sladovníka na lopatky, ale sladovník se vzepjal a povalil strýce a zalehl ho a všichni kolem křičeli a tleskali, ale strýc Pepin uchopil sladovníka za krk a ten sladovník se nechal zvolna obracet skoro užuž na lopatky, ale v poslední chvíli poklekl a strýc mu nasadil dvojitého nelzona a sladovník se vztyčil a chodil se strýcem šalandou a nosil strýce jako děťátko, avšak strýc Pepin křičel nadšením:
— A zvítězím slavně jako Frištenský! Pak sladovník opět poklekl a udělal se strýcem kotrmelec, teď teprve jsem si všimla,
že ti dva zápasníci jsou v bílých podvlíkačkách, dlouhých až po kotníky a u kotníku zavázaných na tkaničky. A jak obrovský sladovník udělal kotrmelec, tak zalehl strýce Pepina, ležel mu na hlavě, ale strýc křičeclass="underline"
— Vzdéte se, máte to marný, pevně vás držím! Ale obrovský sladovník se vztyčil, drapl strýce Pepina za kotníky a krk a roztočil ho a pak s ním upadl, avšak strýc Pepin řvaclass="underline"
— To jsem s váma mrsknul, jak Frištenský s čerňochem! A pak sladovník zeslábl a strýc Pepin ho vzal za ramena a sladovník povolil smíchu a smál se a slzel, a strýc ho obracel na lopatky a pan nadsladovní poklekl a prohlásiclass="underline"
— Pane Josef, jste zase vítězem! A zápasníci vstali, strýc se ukláněl a usmíval, ukláněl se davům, které jen on viděl kolem sebe.
— A zítra bude odvetný zápas, — řekl pan nadsladovní a ukryl tvář do plecháče.
— Strýcu Jožine, — řekla jsem, — pojďte na chvilku k nám a vypůjčte si pilu, ano? A strýc Pepin oddychoval, kýval hlavou, pak odhodil deku ze svého kavalce, všechno prádlo a všechny šaty měl v nohách, teď odvalil podhlavník docela v hlavách promaštěný, a pod tím podhlavníkem měl všelijaké krabičky a špulky nití a tolik divných nepotřebných maličkostí, tady strýc našel klíč, otevřel skříň a vytáhl z ní papírový pytlík, na kterém bylo napsáno:
Alois Šisler, kloboučník a kožišník, a z toho pytlíku vyňal krásnou bílou námořnickou čepici se zlatými šňůrami a zlatě vyšitým emblémem Viribus Unitis.
— Tu mi ušil pantáta Šisler, jinýmu by ju neušil, ale jen mně! Řekl a nasadil si tu krásnou bílou námořní čepici a tak stál v podvlíkačkách, za ním rozválená postel se skopaným prádlem a šatstvem v nohách a ve hlavách putýnku nepotřebných divných věcí.
— Strýcu Jožine, — řekla jsem, — jak máte krásnou postel, já vám na ni ušiju povlaky, ano? — Když chcete, — řekl strýc a rychle se oblékal.
A sladovníci stáli a seděli, dívali se do podlahy a nedovedli mi nic říct, dokonce se zdálo, že litovali, že jsem přišla uprostřed té zábavy se strýcem Pepinem, že to byla jejich zábava a já do ní nepatřím, že mezi mnou a jimi je rozdíl jako mezi touhle šalandou, kde jich spí osm v jedné místnosti, a mými třemi pokoji a kuchyní, kde spíme já a Francin, správce pivovaru, který to možná dotáhne na ředitele pivovaru, zatímco oni budou pořád jen sladovníky, až do své penze, až do své smrti. Strýc Pepin zavřel skříň a zářil štěstím nad tou čepicí, jakou nosí jen námořní kapitán nebo jeho první důstojník.
— Dobrý večer, pánové, — řekla jsem a vyšla ze šalandy.
Než jsme se prodrali vichrem na rohu sladovny, žárovky začaly na rozích pivovaru a chlívů slábnout, jako by ten průvan z nich odvával elektřinu. Strýcova čepice zářila jak mléčné stínítko petrolejové lampy a strýc musel oběma rukama držet pevně tu čepici, aby mu ji vichření nevyrvalo. Dokonce se mi zdálo, že strýc Pepin užuž se začínal vznášet jako tenkrát ta moje froté osuška. a já jsem věděla přesně, že strýc Pepin by se své čepice nevzdal, že by s ní raději odletěl cikcak vzhůru do tmy k pivovarským komínům a otáčivým korouhvím. A když jsem rozsvítila lampy a strýc přinesl od bednářského mistra pilu, povalila jsem židli a se strýcemjsme zkracovali nohy židlí, ne o mnoho, ale o deset centimetrů, které jsem pokaždé naměřila krejčovským centimetrem. Když jsme položili stůl na bok, strýc Pepin řekclass="underline"
— Švagrová, víte co? Na co budete tady pořád s tím centimetrem? Odřízneme jednu nohu a potom ten odříznuté špalíček přiložíme k té noze další, a tak budeme jen řezat a ne měřit. Zasmála jsem se: