— Strýcu Pepine, vy byste měl jít k policii, tak jste chytrej! A strýc Pepin se rozkřičeclass="underline"
— Ale déte pokoj s policií!
Strýc Adolf byl u nich akorát jeden měsíc, hnea zkraje ho vzali na stíhání jedneho tachonýra, a tak vobklíčili stavení, a když vešli do kuchyně, tak tam seděla jen baba a vedoucí detektivů povídá: Kde máte starýho? A vona řekla, že šel na pařezy, a vedoucí kopl do dveří pokoje a viděl votevřeným voknem, jak ten tachonýr letí po stráni, tak zaveleclass="underline" Kupředu! A Adolf vyskočil voknem první, sletěl až po krk do močůvky, ale vyhrabal se z ní a s revolverem frčeli do lesa a tam vobklíčili teho tachonýra, ale ten měl revolver taky, tak ho přemlouvali, aby odhodil revolver, a ten tachonýr zase, hned jak udělají krok, tak se jim zastřelí, a tak velitel hodinu přemlouval teho tachonýra, že dostane polehčující okolnost a že sám mu zaručuje jen půl roku, a ten tachonýr odhodil revolver, a se slávou velitel mu dal pouta a vedli ho k autobusu, a Adolf chtěl taky nastoupit do policejního auta, ale řekli, že takhle od té močůvky to nejde, tak šel pěšky až na sám okraj Ostravy, a tam ho vyhodili z tramvaje, tak musel pěšky až dom, a doma mu bytná nechtěla prát ty šaty, tak je vodnes do čistírny a dostal lísteček, a když si přišel za čtrnáct dní pro ty šaty, tolik lidí tam bylo a hodně známých slečinek, a když na Adolfa došla řada, tak ta vedócí vzala lísteček, a když se vrátila, byla červená a hodila Adolfovi ten balíček nazpátek a zakřičela na Adolfa:
— Když jste se posral, tak si to vyperte sám! A šel dom s haňbou.
A strýc vykládal a usmívala jsem se a řezali jsme podle návodu strýce Pepina nohy od stolu, zkracovali jsme jej o deset centimetrů a strýc Pepin hovořiclass="underline" a tak Adolf měl smolu, jednó šel podle hostince a tam byli vožralí zubaři a pozvali Adolfa, a když se s nima napil a měl radost, že ho mají lidi zase rádi, tak zničehonic jeden zubař z vožralství vytrhl druhýmu zubařovi přední zuby, a jak Adolf byl opilé taky, tak ten, kterýmu vytrhali ty přední zuby, tak zase vytrhal Adolfovi všechny zadní zuby, ještě Adolf měl ohromný štěstí, že tenkrát v tý hospodě se nevožrali zvěrokleštiči. — To by muselo safra bolet, — řekla jsem a přiložila uřezaný kousek k poslední noze a řezali jsme vesele dál a strýc Pepin vykládaclass="underline"
— Ale pak Adolfa vzali na cvičení a byl někde až v Turčanském Svatém Martině a tam zase, že štrýc Adolf byl vyučené mašinista, tak mu dali sentinel a jeden tutan, rotmistr, jak četl vojenské noviny, tak tam bylo v oběžníku, že v Chebu potřebujó válcovat silnici před kasárnama, tak dal Adolfovi příkaz a relutum a strýc Adolf podle mapy vyjel s tím sentinelem do Chebu, a to bylo na jaře, a Adolf jel celý léto jen přes Slovensko a na podzim překročil hranice Moravy, a jel čím dál tím pomaleji, protože na neděli jezdil dom, a když celé podzim jel přes Moravu, tak se šel potají zeptat do kasáren v Turčanském Svatém Martinovi, ale tam mu řekli, že ten rotmistr se oběsil, protože na náměstí se našel kanón a nikdo nevěděl, kdo ho tam dal, a tak ho dali do skladu a to bylo to dělo navíc, a tak Adolfjel s tím sentinelem napříč Československem, na jaře už dojel do Plzně, ale že neměl uhlí, tak musel topit dřívím, co si vyžebral, ale spálil moc lidem ploty, kór když bylo daleko do lesa, a ohromný zpoždění pak měl strýc Adolf, že vlastně tím sentinelemjel nakonec jen jeden den, protože tři dny mu to trvalo, než se dostal na neděli dom do Ostravy, a tři dny zase jel k temu svýmu sentinelu, a tak v létě dorazil strýc Adolf do Chebu k posádce a tamje zavřeli voba dva, ten sentinel a Adolfa, a když se to vysvětlilo, tak strýce Adolfa dali jako vojenskó hlídku na hrad Košumiberk, a že neměl kamjezdit, tak na tom Košumiberku z dlóhý chvíle se zamiloval do dcery průvodce hradem a pak si ju vzal, a pořád tam stál s kveremjako stráž, ale za tři roky usódil, že na něj asi zapomněli, tak vysvlíkl uniformu a kver dal do kóta a dodneska tam dělá průvodce. — a strýc Pepin se narovnal a poslední špalík odpadl.
Vzala jsem lampu a odnesla ji na příborník, abych viděla na to, jak bude vypadat ten stůl zkrácený o deset centimetrů. A když jsme se strýcem postavili stůl pokácený na bok, zažasla jsem a křuplo mi v očích. Šla jsem do kuchyně, pak jsem chvíli stála na prahu a dívala se přes koruný štěpnice na pivovarský komín, a po chvíli jsem se vrátila. Strýc Pepin štrikoval prstíčky.
— Co se dá dělat? Nic se nedá dělat, strýcu Jožine, poručila jsem, — noste z knihovny ty sebraný spisy Beneše Třebízského, ano? A postavila jsem stůl, stůl, ze kterého jsme se strýcem Pepinem odřezávali v přítmí čtyřikrát po deseti centimetrech, ale přikládali jsme ten deseticentimetrový špalíček pořád k jedné a té samé noze, takže jsme zkrátili jednu nohu o čtyřicet centimetrů, a strýc Pepin přinesl sebrané spisy a vyrovnala jsemje pod chybějící nohu, a ještě to bylo málo, tak jsem to dorovnala Šmilovského Parnasií.
A z dáli se ozvalo hřmění a řinčení, to Francin vyjel s Orionem z lesíka u Zvěřínka, a ten randál a hluk neustále sílil, jako by Francin před sebou hrnul všechny součástky Oriona. Vyběhla jsem před kancelář a otevřela vrata a Francin vjížděl do pivovaru, na sajdkáře se kymácel ten šlapací malý soustruh, který Francin na delší štreky vozil vždycky s sebou, a teď motocykl zahnul až k našim dveřím a Francin zvedl brýle a sundal koženou přilbu a ukazoval mi rukou, abych honem šla domů, a já jsem už věděla, že mi přivezl dáreček. Vběhla jsem do kuchyně a Francin se s něčím vlekl zadem, přes chodbu kanceláře do pokoje, chvíli tam něco kutil a pak vešel do kuchyně a mnul si ruce a smál se, pohladil strýce Pepina po ramenou a já jsem se vrhla na Francina, a tak, jak jsme měli ve zvyku, prohledávala jsem mu všechny kapsy u kabátu a v kalhotách a Francin se smál a byl roztomilý, že jsem trnula, co se za tím asi skrývá? A pak jsem řekla:
— A to nebude žádný prstýnek a žádné náušničky, a žádné hodinky a žádné brožky, ale něco většího, že?
— A Francin se vysvlékl a umýval si ruce a kýval hlavou, a když si utíral ruce, ukazovala jsem na dveře do pokoje a ptala se:
— Je to tam? — Francin kýval, že to tamje. a schválně zpomaloval oblékání a schválně dělal, že si musí očistit boty, až jsem hrozila, že vtrhnu do pokoje, že už to nevydržím, Francin zvedl prst, poprosil mne, abych zavřela oči, a odvedl mne do pokoje a nechal mne chvíli stát a pak jsem uslyšela hudbu, a tenor krásně začal zpívat. mé srdce pro tě kvílí, má Havaj, květe bílý. otevřela jsem oči, obrátila se a Francin stál a držel hořící lampu a svítil na skříňkový gramofon, pak postavil lampu na stůl a poprosil mne o tanec, podchytil mne v pase, druhou rukou sevřel moji ruku v dlani, a Francin číhal, a teď vplul dlouhým krokem do. kdo jednou sbohem dá ti, ten vždy se k tobě vrátí. a Francin, divila jsem se, protože byl špatným tanečníkem, vplul do kroků tanga tak dobře, až jsem se k němu přitiskla, vsunul svoji nohu docela směle mezi moje nohy, zastříhli jsme se do sebe tak, že jsem se odtáhla, abych si Francina líp prohlédla, pak jsem položila hlavu na jeho rameno, avšak nastala v tanci otočka a Francin vypadl z rytmu, chvíli vyčkával, a když zase chtěl pokračovat v tangu couváním, couval sice správně, ale mimo rytmus a znejistěl, avšak když rozházel celý tanec a vyčíhal ty první tři kroky, zase se chytil a krásně plul po koberci a raději se ani neotáčel, ani nechtěl kráčet mimo mne, ale jen dlouhými kroky, jako by mu boty vázly v horkém asfaltu, tančil z jednoho konce pokoje na druhý, aby se tam neobratně otočil a zase kráčel v rytmu, ale přesto neodolal, aby se nepokusil znovu o otočku, vysunul se mimo mne a díval se na koberec na svoje kroky, viděla jsem, že ty kroky jsou správné, ale že Francinovi chybí to hlavní: rytmus. Dokonce se snažil o takzvané prohýbání, blesklo mi hlavou, že jistě v Praze chodil do nějakého kursu tanečních hodin, do nějaké soukromé školy tance, protože i to prohýbání dovedl perfektně, prohnul mne, až jsem se dotýkala vlasy koberce, ale když si mne zase navlékl na sebe, bylo to taky správně, akorát pořád nit tanečních kroků navlékal mimo ouško hudby. a krásný tenor přestal zpívat a hudba tiše skomírala. a Francin se přestal usmívat a skoro se zhroutil na židli a to, že mu tango nešlo, to poznání z něho vyrazilo dech, protože na posledních šibřinkách jsem tančila s mladým Klečkou, vařičem pivovaru, který hrál krásně na violoncello a měl čtyři reálky a který uměl tak tančit a já jsem se s ním shodla, že tanečníci přestali tančit a obklopili nás a my dva jsme tančili jako dva artisté, jako dvě spřažené nápravy, v naprostém splynutí, zatímco Francin seděl za sloupem sám a díval se do podlahy.