— Se slečnou Vlastou u Havrdů, — řekl strýc Pepin, — to tančíme taky tak, ale trochu jináč, rychleji, Vlasta mi naleje martel a pak řekne, tak pane Josef, co vám mám zahrát?
A já řeknu:
— Zahrajte mi nějaký třapec!
A Vlasta řekne:
— A jakej třapec? Fovídám: Od skladatele Bundy, takzvanýho Gbbelinka, smím taky prosit, švagrová? Francine, dé to tam trochu hodně rychleji! A dívé se, jak se pořádně tančí!
Strýc Pepin mne vzal za ruce a džezová hudba začala hrát tak rychle, jak Francin posunul rychlostní páčku, jako v zrychleném filmu běhají ženské. A strýc Pepin se mi začal uklánět a já jsem se ukláněla taky. Pak se mne dotkl čelem, a já jeho taky, najednou se strýc obrátil v rytmu hudby, a pořád se držíce za ruce, jsme se otočili a stáli proti sobě zády a strýc zvedl nožku a kroutil a pohyboval botičkou a lýtkem, pak rozhodil ruce, pleskl dlaněmi a točil rukama tak rychle, jako by rychle navinoval nějakou vlnu, pak se chytil v pase a sekal sem a tam nohama, že jsem musela dělat to samé, ale v protisměru, aby mi nepřekopl kotník, pak se obrátil a vzal mne v pase a vyhodil do stropu, až jsem se vlasama dotkla omítky, a strýc mne v rytmu hudby nosil sem a tam a nos měl zabořený do mého pupíku, pak mne pustil, otočil mne a dotýkali jsme se zády, a strýc si mne navlékl na ramena jako nůši a já jsem se zahákla do jeho paží taky a jeden druhého jsme kolíbali, jako bychom se napravovali v ztrženém kříži, pak mne strýc pustil, oběhl mne rytmickým poklusem a začal proti mně dělat výpady, jako to dělá hercový kluk s tyčí, dělala jsem to po něm, a tanec byl přesný a nevypočitatelný, ale neustále rytmický, jako by pohyb naplňoval daleko přesněji hudbu než kterýkoliv jiný tanec, pak strýc vyskočil a roztáhl nohy a dopadl na koberec a udělal špagát, a já jsem se bála, že bych se roztrhla v tříslech, tak jsem se jen ukláněla napravo a nalevo, zatímco strýc si střídavě čichal k levé špičce botek a k pravé, potom najednou, jako by byl vsrknut ke stropu, vyskočil, stáhl nohy a natáhl si mne tak rychle na rameno a přes rameno zase nohama na zem, že jsem kramflíčkem střevíčku udělala čáru na stropě, Francin se na mne díval a usmíval se, pak šel do kuchyně a vrátil se a v jedné ruce držel hrnek s vlažnou bílou kávou a ve druhý krajíc suchého chleba, ze kterého ukusoval, a díval se na nás, ale zrychlené tango zmlkalo, tenor dozpíval. kdo jednou sbohem dá ti, ten vždy se k tobě vrátí, má Havaj, květe bílý, o tobě sním. A když mne strýc Pepin odváděl, políbil mně ruku a držel moji paži a hluboce se ukláněl na všechny strany, klonil se nějakému velkému sálu a posílal polibky do rohů pokoje. Když jsem kráčela kolem stolu, šlápla jsem na špalíček, který jsme uřezali od stolu, a zvrtl se mi kotník. A já jsem s výkřikem padla a už jsem se nepostavila.
— Bratře, — řekl Francin, — jseš ladem ležící harmonie. Tu noc se Mucek pominul. Domovník ho musel už zvečera uvázat na řetěz do kůlny a tam Mucek nedovedl srovnat souvislosti mezi kremrolí a tou bolestí v ocásku a už se nechtěl stát krasavečkem podle poslední módy, a tak začal strašlivě výt a pěna se mu objevila u tlamy, pěna šílenství smíchaná s pěnou kremrolí, a Francin o půlnoci nabíjel brovnink a pak vyšel na dvůr a za chvíli jsem slyšela střelbu, jednu ránu za druhou, dobelhala jsem se k oknu a viděla jsem ve světle baterky Mucka, jak napíná řetěz, jak stojí na zadních a prosí prackama, že už souhlasí s tím zkráceným ocáskem, že se všímje smířen, jen ať po němjeho panáček nestřílí, a Francin vystřílel celý zásobník a Mucek ještě nepadl, naopak, byl dojemnější než kdy jindy, pořád stál na zadních a hrabal předníma prackama, a já jsem to všechno považovala za smrtelný hřích, který jsem spáchala na Muckovi, a dobelhala jsem se na otoman a rozplakala jsem se a zacpávala si před střelbou uši jako před výčitkou.
A střelba utichla a Mucek už asi byl mrtvý, avšak jistě do poslední chvíle vrtěl neexistujícím ocáskem, protože si asi myslel, že ho to střílí někdo jiný, protože jako zvíře jistě nemohl a nedovedl pochopit, jak bych tu bolest mu mohla udělat já a jeho panáček, Francin, který když se vrátil s brovninkem, tak jak byl oblečený, svalil se do postele a zdálo se mi, že taky pláče.
10
Teď mě měl Francin takovou, jakou si mě přál mít, slušnou ženu sedící doma, ženskou, o které věděl, kde je, kde bude zítra, kde by si ji přál mít navždycky, ne moc nemocnou, ale nemocnou jakoby, ženu, která by se dobelhala ke kamnům, k židli, ke stolu, hlavně ale ženu, která by byla na obtíž, protože vrchol manželského soužití viděl Francin v tom, že mu jsem vděčna, že mi ráno připraví snídani, v poledne na motocyklu sjede pro oběd do restaurace, hlavně ale aby mi ukázal, jak mne má rád, jak o mne s radostí může pečovat, a tak nějak, jak se stará on o mne, že tak bych se měla starat i já o něho, to byl Francinův sen, abych každý rok dostala angíny a chřipky, abych občas měla i zápal plic. To vždycky byl radostí bez sebe, nikdo nikdy se nemohl starat o člověka tak, jako se staral Francin, to bylo jeho náboženství, nebe na zemi, když mne mohl balit do prostěradel namočených do studené vody, kdy s prostěradlem obíhal kolem mne a tak je na mne namotával, jako by mne zaživa balzamoval, ale potom mne vzal do náruče a opatrně mne ukládal do postele, jako holčičky ukládají panenku. A každou hodinu odbíhal z kanceláře, aby mi měřil teplotu, každé dvě hodiny mi měnil obklady, á v duchu se jistě modlil, ne že by si to přál, ale kdyby jinak Osud nedal, tak abych už nevstala, abych byla jeho miminko, které ho potřebuje tak, jako on potřebuje mne. A když jsem byla v rekonvalescenci a začala jsem chodit, když jsem se začínala zase od srdce smát a zase ta neslušná ženská začala ve mně vítězit, Francin zase se stahoval do sebe a zase snil o tom, že jsem ochrnutá a on mne vozí na kolečkové židli, večer mi předčítá Národní politiku nebo nějaký román, a tak by se vyrovnal ten jeho komplex z mé dravé zdravosti, která milovala náhodu a nepředvídanou událost a podivuhodné setkání, zatímco Francin miloval pořádek a řád, opakování mu ukazovalo správnou cestu, všechno, co se dalo předvídat a zařídit, to všechno byl Francinův život, svět, ve který věřil a bez kterého nedovedl žít. A teď mne měl v posteli s kotníkem v gypsovém zářícím obvazu, nadlouho nepohyblivou, a když, tak o berlích a pak o holi, teď, kdy Josefína Bakerová tančí charleston.