— Prdlačky! — řval strýc Pepin, — co to tady capete jako malý děcko? Copak dvorní dodavatel má co dělat s krávama a obilím? Takové dvorní dodavatel je děsně nervózní, staré Kafka byl tak nervózní, že když si jeho holčička každó chvíli rozbila hlavu o rohy nábytku, tak staré Kafka, dvorní dodavatel, vzal z dílny celé koš vycpávek na ramena a těma vycpávkama obložil každé roh nábytku, no a že byl nervózní, tak otevřel tak prudce dveře, že tu svoji dcerušku těma dveřma omráčil, a Látal mu poradil, ať dá jen jednu vycpávku na čelo svý dcerušky. — Látal, strýcu Jožine, to byl Francinův bratranec?
— řekla jsem.
— Hovno! — zakřičel strýc Pepin, — Látal byl učitel!
Loni se zřítil z prvního poschodí, když vykládal, co to je čas rovnoměrné. a že to je, jako když vlak jede jede jede jede jede jede. a Látal sekal oběma rukáma a jako vlak poskakoval k votevřenýmu volenu, a z teho volena vypadl a celá třída se radostně nahrnula k volenu, jistě si pan učitel zpřelámal nohy v tulipánech, ale Látal už tam nebyl, obešel to dvorem a po schodech nahoru a zase, vlak jede jede jede jede. a tak zase vstoupil do třídy za zády žáků, kteří se vykláněli z volena. A v zasedací síni skrz zeď bylo slyšet hlas předsedy, pana doktora Gruntoráda:
— Pane správče, kdo to tam tak nelidsky řve? — Prosím, můj bratr přijel na návštěvu, — řekl Francin.
— Tak pane správče, jděte a vyřiďte panu bratrovi, ať se mírní! Že tenhleten pivovar je náš! — Ten Látal měl za ženu Mercinu, vaši sestřenici, že, strýcu Jožine? — řekla jsem něžně.
— Ale kdepak! Mercinu si vzal stréc Vaňura, ten kuchař, jak jezdil balkáncukem, ten bydlel tady v Čechách, někde v Mnichově Hradišti, a že ten balkáncuk projížděl Mnichovým Hradištěm jednó týdně, tak Mercina v půl jedenáctý dopoledne pustila psa, ten šel na nádraží, stréc Vaňura se vyklonil z balkáncuku a pustil veliké balík kostí a ten pes to vzal dom, ale letos, jak Vaňura pustil ty kosti, tak ten balík porazil přednostu stanice a Vaňura musel platit za znečištění uniformy! — křičel strýc Pepin.
A znovu vzal můj střevíc a nasadil si ten cvikr beze skel a radostně vyřvávaclass="underline"
— Co máte z takovéch hlópostí, já vám ještě jednó vysvětlím všechno, a pak vám to dám do rucí a sama to zkusíte! Tak tohle je parisr šnit, a tohle na botičce je nárt neboli gelenk, anóbrž ohbí. Tohleto je ale podešev, anóbrž podrážky, a tohle zase je podpatek neboli absac. Pamatujte, švagrová, že kdo chce být obuvníkem neboli ševcem, tak musí mít výuční list, a takové list je to samý, jako když máte maturitu neboli doktorát. Dvorní dodavatel Weinlich.
— Ulrich? — nastavila jsem dlaní ucho.
— Weinlich! — řval strýc, — wein jako víno, tak jeden blbec zbacal boty a donesl je temu dvornímu dodavateli Weinlichovi a ten dodavatel povídá: Dyk vy jeden člověče, vy jste ty boty zkazil, co já teďka s tím?
A ten blbec povídá: Tak to prodejte židům. A Weinlich byl sám žid a už řvaclass="underline" Copak ti židi jsou nějaký prasata? — Pepinku, — řekla jsem tiše.
— Hovno! — hřímal strýc a hrozivě se nade mnou vztyčil, — já jsem všade měl pochvalu, a potom, copak takové fajnové pán se bude se mnó kamarádit! Tak jaké Pepinku? Švagrová, jste hlópá jako dopoledne ve zkóškách! A strýc si dal pěstí do čela takovou ránu, že cvikr zaletěl pod almaru, pohled na můj střevíček ale strýce zchladil, posadil se a prstíčkem ukazoval a dál mne poučoval s řevem:
— A tady tohle je, jak jsme juž řekli, absac neboli podpatek, a na tom podpatku neboli absacu je patka neboli patníček anóbrž odkolek, mezi obuvnickými profesionály též takzvaný kédr!
Vzala jsem do prstů železnou dlouhou lžíci, která na konci byla drsná jak volský jazyk, a řekla jsem: Strýcu Jožine, tohle je abnémr, že? — Cože? — zařval raněný strýc, — abnémr je tohle, abnémr anobrž odnímáček, ale to, co držíte v rucích, to je rašple neboli škrabačka anobrž struhák! A rozletělyse dveře a ve futrech stál Francin, tiskl si dlaní kravatu a rozpřáhl ruce a poklekl, poklonil se strýci Jožinovi a potom mně až po pás a řekclass="underline"
— Vy dva huláni, co tady tak řvete? Jožko, proč tak hulákáš? — a položil dlaň do kelímku s popem.
— To ne já, — breptal strýc Pepin.
— Tak kdo? Snad. já? — ukázal oběma rukama na sebe Francin.
— Tady někdo, ve mně, — řekl strýc Pepin a štrikoval prstíčky v rozpacích.
— Mírněte se, zasedá správní rada pivovaru, sám pan předseda mne s tímhle vzkazem sem poslal, zvedl ruku Francin a couval na chodbu.
A pak bylo slyšet zas jeho tichý hlas, Francin dál přednášel zprávu, v které vysvětloval, jakým způsobem se příštího měsíce vyrovnají pasíva měsíce, který právě uplynul. Přinesla jsem kbelík se sádlem a mazala jsem strýci Pepinovi krajíc za krajícem, když chtěl hovořit, podala jsem mu další krajíc, avšak v zasedací síni hlas Francinův přestal, ozvalo se šoupání podrážek, pak výkřiky, zarachotily nohy Thonetových židlí, jako by všichni členové správní rady vstali, myslela jsem, že už je konec zasedání, ale hlas předsedy správní rady pivovaru, pana doktora Gruntoráda, volaclass="underline" Přerušuji zasedání na deset minut! A dveře spojující kancelář s chodbou se rozletěly jakoby kopancem, a teď do pokoje vběhl Francin, ruku si tiskl ke kravatě a křičeclass="underline"
— Kdo mi podstrčil na židli to lepidlo? Hrůza! Přilepil jsem si tak pevně arch papíru, že jsem nemohl tu stránku obrátit! Pan de Giorgi mi pomáhal a zalípal se tak, že nemohl pak odtrhnout od zeleného sukna ani svoje ruce! A pan předseda si zalípal tak cvikr, že se mu přilepil na nos! A hlavně já jsem si přilepil prsty ke kravatě, podívejte se! — Francin odtáhl ruku a gumičky držící kravatu se napnuly.
— Přinesu trošku vlažný vody, — řekla jsem.
Ale Francin prudce škubl rukou a gumičky se napnuly a přetrhly a ruka s kravatou odstřelila a gumičky sekly Francina do krku a on zanaříkal tiše, jak chlapec:
— Au!
Strýc Pepin vzal víko kelímku, dal je Francinovi před oči a řekl pyšně:
— To vyrábí středisko obuvnického světa ve Vídni firma Salamander! A strýc si přidržel na nose cvikr beze skel.
5
Každý měsíc jezdil Francin do Prahy na motocyklu, ale pokaždé se mu něco polámalo, že musel spravovat. Avšak vracel se rozjařený, krásný, a dopodrobna jsem musela vyslechnout, co všechno musel udělat, aby z nepojízdného Oriona udělal zase motocykl, který vždycky dojel. Dojel znamená, že se motocykl vrátil do pivovaru, že tedy i někdy motorku dotlačil. Nikdy ale nenadával, tlačil celý ten krám deset, patnáct, někdy ale pět kilometrů, a když dotlačil Oriona ze Zvěřínka, vesnice vzdálené tři kilometry, liboval si Francin, že se to už lepší. Dneska se Francin vrátil z Prahy tažený kravským potahem. Když zaplatil sedlákovi, vběhl do kuchyně a tak jako vždycky jsemjej objala, zase jsme si stoupli pod stahovací lampu, a kdo by se díval oknem, tak by se divil. To když se Francin vrátil z Prahy, tak pokaždé byl takový rituál, že Francin zavřel oči a já jsem mu sáhla do náprsní kapsy, ale Francin zavrtěl hlavou, pak jsem mu sáhla do levé kapsy a Francin vrtěl hlavou, a pak jsem mu rozepjala kabát a sáhla mu do kapsy od vesty, a Francin vrtěl hlavou, a pak jsem mu sáhla do kapsy kalhot a Francin zakýval hlavou a pořád měl blaženě zavřené oči, a já jsem vždycky z nějakého úkrytu jeho šatů vytáhla malinký balíček, a z toho balíčku, který jsem pomalu rozbalovala a předstírala úžas a radost, vybalila jsem prstýnek, jindy brož, jednou i náramkové hodinky. Tenhleten rituál ale nebyl první, předtím, když Francin se vracel z Prahy, kamjednou měsíčně jezdil do Pivovarského domu, když vešel, vždycky vyčkal, až se stmívalo, poručil mi, abych zavřela oči, a já jsem zavírala oči, jen vstoupil do kuchyně, Francin mne odvedl do pokoje, posadil mne před zrcadlo a prosil mne, abych mu slíbila, že se nebudu dívat, a když jsem mu to slíbila, tak mi nasadil krásný klobouk, a Francin pravil, tak už, a já jsem se dívala do zrcadla a vzala si ten klobouk do prstů a nasadila si jej podle svého, otočila jsem se a Francin se mne optaclass="underline"