— Kdo ti to, Maryško, koupil? — a já jsem řekla:
— Francin, — a políbila jsem mu ruku a on mne pohladil, a jindy mi přinesl něco, co mi dal na krk a mě to studilo, a otevřela jsem oči a v zrcadle se třpytil náhrdelník z jablonecké bižuterie, a Francin se mne ptaclass="underline"
— Kdo ti to koupil? — A já jsem mu políbila ruku a řekla:
— Ty, Francin. — A on se zeptaclass="underline"
— A kdo je to Francin? — A já jsem řekla: Můj mužíček. — A tak každý měsíc jsem dostala nějaký dárek, Francin měl všechny míry mého těla, znal je zpaměti, zdaleka se vždycky vyptával, co bych asi tak chtěla mít? A já jsem to nikdy neřekla přímo, vždycky jsem o něčem vyprávěla a Francin se dovtípil, a pak, když poprvně mi přinesl prstýnek, stoupl si pod stahovací zelený lustřík a poprvně mě naučil, abych prohledávala jeho kapsy a kapsičKy, a já jsem vždycky odhadla, kde asi tak ten dáreček je, ale vždycky jsem tam šla až nakonec, abych Francinovi udělala radost. Dneska, když se vrátil tažený kravským potahem, poprosil mě, abych zavřela oči. A cosi odnesl do pokoje. A pak v pokoji zhasl a vzal mě za ruku a odvedl mne se zavřenýma očima, posadil mne na křesílko před zrcadlo, pak šel a stáhl záclony, slyšela jsem, jak cvaklo víko, myslela jsem si, že mi koupil kufřík na klobouky, pak jsem slyšela, jak zasunul zástrčku do zdířky, myslela jsem si, že mi koupil nějakého robota, patentní vařič nebo horské slunce, a pak jsem uslyšela sršící, zvolna stoupající dunění. Francin mi položil ruku lehce na rameno a řekclass="underline" Už. A otevřela jsem oči a to, co jsem viděla, bylo nádherné. Francin stál jako kouzelník, v prstech držel trubičku, ve které to bledě modře svítilo, takové tučné fialové světlo, které svítilo na Francinovy ruce a tvář a šaty, fialový dušený požár ve skleněné trubičce, kterou Francin přiblížil k mé ruce, a moje paže byla magnetická, cítila jsem, jak z toho světla srší fialové piliny, nehmotné jiskérky, které do mne vstupují a mne provoňují tak, že voním letní bouří, i vzduch v pokoji voněl, jako voní vzduch po úderu blesku, a Francin zvolna zvedl krásnou věc a přiblížil si ji ke své tváři, viděla jsem zase ten jeho krásný profil, jak Gunnar Tolnes tady Francin slavnostně stál, a potom tou trubičkou sjel nad otevřený kufřík, a tam na červeném plyši, vystlaném i na víku, tam byly do vějíře zastrčeny všelijaké štětečky, rourky, zvonky, všechno bylo skleněné a uzavřené jako láhve, desítky nástrojů ze skla, a Francin vytáhl trubičku a bral z toho kufříku a zapojoval do bakelitového držáku jeden ten krásný předmět za druhým a pokaždé se ta skleněná nádobka rozzářila a vyplnila fialovým světlem, které sršelo a přecházelo do lidského těla, jak kdo by potřeboval. Francin měnil a vyzkoušel všechny ty elektrody s náplní neónového plynu a tiše hovořiclass="underline" Maryško, teď strýc Pepin může řvát, teď mi mohou dělat protivenství v pivovaře, jak kdo bude chtít mne může urážet, tady. tady jsou ty léčivé jiskry, které se mění ve zdraví, vysoké frekvence, které dávají novou radost ze života, novou životní odvahu. Maryško, to je i pro tebe, pro tvoje nervy, pro tvoje zdraví, tady tohle je katoda, která léčí uši, tadyta katoda masíruje srdce, považ, fosforeskující sršení, které ti zušlechťuje srdce! A tadyto je na hysterii a epilepsii, ten fialkový ozón od tebe odejme touhu na veřejnosti provádět věci, které si slušný člověk může pouze myslet nebo je dělat doma, a další elektrody jsou na ječná zrna a jaterní skvrny, natržené svaly, proti migréně, patnáctá je proti překrvení mozku a halucinaci, — hovořil tiše Francin a přede mnou se rozvíjely neónem plněné tvary pokaždé jiné, spíš se ty elektrody podobaly velikým pestíkům nebo tyčinkám nebo květům orchidejí než léčebným nástrojům, naslouchala jsem a poprvně jsem byla tak překvapena, že jsem nebyla schopna něco říct, i když elektrody na halucinaci a vysoké frekvence na hysterii a epilepsii skrývaly přímou narážku na mne, neměla jsem důvod se bránit, tak mne ta fialová krása ochromila. Francin nasadil elektrodu ve tvaru sluchátka, přiblížil mi ji k čelu, dívala jsem se na sebe do zrcadla, a to byla tedy paráda! Vypadala jsemjako krásná rusalka, jako ty slečny na secesních obrazech, fialová, s kadeří připálenou večerní hvězdou! Vzduchoprázdné krabice s fialovou bouří polárního záření! A opět se Francin naklonil nad kufřík a do bakelitového držáku zastrčil neónový hřeben, ten neónový hřeben tak zářil, jako reklama nad nějakou galantérií ve Vídni nebo Paříži, a Francin se ke mně blížil, nasadil mi ten sršící hřeben do vlasů, dívala jsem se na sebe do zrcadla a věděla jsem, že nic už si víc nemohu přát, než pročesávat si tímhle hřebenem svoje vlasy.
A Francin zvolna, jako by to věděl, projížděl tím svítícím hřebenem mé bouřlivé vlasy, sahající až na zem, a zase se vztyčoval a zase mi je projížděl vysokými frekvencemi napojeným hřebenem, začala jsem se celá třást, musela jsem sama sebe obejmout, Francin oddychoval tiše, pokaždé se nemohl ubránit, aby nevnořil celý obličej do těch mých vlasů, kterým dělala ta fialkově studená bouře tak dobře, že když hřeben se vracel, konečky vlasů se zdvihaly za ním, a zase ten dolů skrz moje vlasy se deroucí fialový hřeben, ten modrounký člunek padající peřejemi, vodopádem mých vlasů, ten fialovým morkem naplněný dutý hřeben ze skla!
— Maryško, — šeptal Francin a posadil se za mne a znovu zvolna protahoval hřeben mýma elektřinou nabitýma vlasama, — Mary, tohle budeme dělat každý den, to jsem přinesl, abych modrou barvou zmírnil všechno životní dění, utišil ti nervy, zatímco pro mne budou elektrody barvy spíš červené, které zrychlují krevní oběh a vzpružují životní organismus. — hovořil tichounce Francin a z kumbálu za kuchyní se ozývaly údery kladivem a stoupal rozčilený a čím dál více se zlobící hlas, strýc Pepin, který přijel na čtrnáct dní, byl u nás už celý měsíc, a Francin, když jsem ho hladila pod lampou a ohybem ruky mu odnímala strach, řekl mi, že má hrůzu z toho, že u nás Pepin zůstane dvacet let, a možná že na doživotí.
A strýc Pepin nám spravoval boty a střevíce, v kunibále, kde i spal, ale to nebyly boty, to bylo něco živého, s čím strýc Pepin zápasil, dával to na lopatky, nadával tomu celé dny tak, že jsem slyšela nadávky, které jsem nikdy neslyšela, a nadto každou půlhodinu strýc vzal tu botu, kterou spravoval, a když jí vynadal, tak s ní praštil, zahodil ji, seděl na stoličce a trucoval, když se uklidnil, pomalu se otočil, zadíval se na botu, poprosil ji za odpuštění a zase ji zvedl, pohladil a dál ji flokoval, stahoval dratví, a že měl nějak nešikovné prsty, vždycky zakřičel tak, že jsem přiběhla, že si vrazil knajp do prsou, avšak ono to bylo pouze to, že dratev se nedala protáhnout podrážkou, a celá bota hrozila a taky to udělala, jako stočené péro, když vyskočí z gramofonu, tak ta bota se vymrštila, jak mýdlo z dlaní, a vyskočila až na skříň a na strop, jako by v ní byl nějaký motorek, a když letěla strýci z rukou, strýc skočil po botě, jako skáče brankář robinzonádou po míči.
A teď strýc křičeclass="underline"
— Sakra! Sakra! Francin uložil neónový hřeben, na přístroje v kufříku položil plyšovou dečku, zadíval se směrem strýcova křiku a řekclass="underline"