Genasi se svalila s ní. Obě ženy se chvíli rvaly a převalovaly ve spleti bušících modrých končetin a malých obratných černých pěstí. Nakonec se Liriel podařilo přitisknout soupeřku k palubě, obkročmo si na ni sednout a přidržet jí ruce nad hlavou. Krásná bytost se nepřestávala vzpínat a kroutit a vydávala tiché naříkavé zvuky, které vyvolávaly představu plačícího tuleního mláděte.
„Krvácí mi z tebe srdce,“ posmívala se jí Liriel. „Tam, odkud pocházím, mají ženy větší hrdost.“
Genasi se okamžitě ztišila a upřela na Liriel planoucí pohled.
„To je lepší,“ pochválila ji drowka. „A teď si promluvíme o tom, co jsi zač a co tady děláš.“
Genasi místo odpovědi vydala trylek, kterým se jí podařilo vyjádřit znechucení i podrážděnost.
Liriel s ní zatřásla. „Ať tak či onak, mám v úmyslu od tebe získat odpovědi. Jestli umíš mluvit, teď je na to vhodná chvíle.“
Genasi na ni dlouho upírala nenávistný pohled. „Povolali mne do bitvy,“ přiznala hlasem jako vítr a voda. „Dřív než nadešel stanovený čas a proti mé vůli.“
„Povolali do bitvy?“ zopakoval Ibn nedůvěřivě.
Drowí dívka se ohlédla přes rameno. Kapitán stál nad oběma ženami a tvář měl zrudlou zuřivostí. „Do bitvy? Do jaké bitvy? To je tvoje práce, ty prokletá elfko?“
Liriel si z obličeje odfoukla pramen vlasů. „Za prvé jsem drow, a ne nějaký zatracený elf. Za druhé, kdybych tuhle věc přivolala já, nemyslíš, že bych o tom věděla jako první?“
Kapitán nad tím chvíli hloubal a pak se jeho oči rozšířily vyděšeným pochopením. „Chlapi ve vodě!“ zaduněl. „Vytáhněte je, a hoďte sebou!“
Několik námořníků se vrhlo k zábradlí a hodilo do moře provazy s uzly. Všechny až na jeden zůstaly zlověstně ochablé. Jediný úspěšný zachránce s horečným úsilím přitahoval lano k sobě.
Nebyl dost rychlý. Z vody se ozvalo bolestivé zaječení. Další dva muži se chopili lana a zatáhli. Do zábradlí narazil hubený mladík, dohněda opálený chlapec s chmýřím pod nosem. Při nárazu opět vykřikl bolestí a neustával v křiku, ani když jej námořníci táhli přes zábradlí – což jim ztěžovalo strašlivé kopí, jímž měl probodnuté stehno.
„Držte ho,“ přikázal Ibn zachmuřeně. Oběma rukama sevřel hrot s ozubcem a zatáhl. Mladík zaječel a kopí mu projelo nohou. Milosrdně tiše se sesunul mezi zachránce. Dva z námořníků odtáhli omdlelého mladíka do bezpečí do záďové nástavby. Jeden z nich nad ním zůstal s tasenou šavlí na stráži. Druhý se vrátil na palubu, aby se připojil k druhům připraveným k boji. Fjodor stál s nimi s černým mečem přehozeným přes rameno a očekával bitvu.
Liriel odříkala menší kouzlo, jehož úkolem bylo udržet genasi na místě. Magie po stvoření opět sklouzla jako kapky vody.
Drowí dívka nad tímto neúspěchem pokrčila rameny, zaťala pěst a udeřila genasi do obličeje. Ženiny oči v barvě mořské modři se obrátily v sloup a její hlava se svalila na stranu.
Liriel si sedla na paty a podívala se na Ibna. Genasi očividně měla silnou ochranu proti kouzlům, ale něco tam venku ovládalo dostatečně silnou – nebo dostatečně neobvyklou – magii, aby tyto ochrany dokázalo obejít.
„Co přivolalo Modrou princeznu?“ zeptala se naléhavě a hlavou pohodila k omráčené genasi.
„To už brzo poznáš.“ Kapitán ukázal zakřiveným mečem na noční moře.
Liriel vstala, sundala z háků harpunu a přešla k zábradlí. Měla lepší zrak než námořníci a citlivěji vnímala drobné rozdíly světla a stínů. Bedlivě zkoumala velkou temnou masu, plující těsně pod měsíčním světlem ozářenou hladinou. Něco na jejích pohybech působilo znepokojivě povědomě. Stvoření se nenadále vztyčilo, až se od něj ozářené vlny rozběhly jako vyděšení pavouci. Hladinu prorazila mohutná baňatá hlava šeredného vzezření, připomínající obrovskou žábu.
„Kuatoa!“ vydechla Liriel jméno nestvůry z Temných říší a strašlivého nepřítele drowů.
„Ropušák,“ opravil ji Ibn ponuře. „Mají šamana. Kde je šaman, je i hejno.“ Z vln se vynořilo několik dalších hlav a nestvůry náhle začaly vyskakovat k zábradlí. Námořníci se jim s napřaženými zbraněmi vrhli vstříc.
Liriel se rozběhla k nejbližšímu ropušákovi a v běhu mrštila harpunu. Nestvůra zvedla kopí jako obušek, rychlým zavířením ho harpuně nastavila a s řinčením ji neškodně srazila na palubu.
Ropušák opět zakroužil kopím a pak je sklonil do útočné pozice: vodorovně s namířeným hrotem. Liriel zabrzdila a odtančila z dosahu dlouhoruké nestvůry. Zkřížila předloktí s upevněnými pouzdry na zbraně a pak je prudce rozevřela. V ruce se jí zableskla dvojice stejných dýk.
Koutkem oka si Liriel všimla rotujícího, krabovi podobného předmětu, který z nevysvětlitelného důvodu letěl vzduchem a blížil se k ropušákovi. Nestvůra reflexivně švihla dlouhým jazykem. Pak se jazyk i s krabem sroloval dovnitř a ropušák vyvalil oči. Drowí dívka, která věděla, co bude následovat, se bouřlivě rozesmála a rychle tvora odsouzeného k záhubě oběhla a vrhla se za něj.
Kousek od ní přes zábradlí šplhal další ropušák. Liriel předstírala klopýtnutí, aby přilákala jeho pozornost. Ropušák skočil na palubu a udivující rychlostí se k ní kolébal, s kopím namířeným na zdánlivě snadnou kořist.
„Krab“ vyrazil z chřtánu prvního netvora, protrhl maso i kost a pokračoval v nepřerušeném letu. Kouzelná zbraň se Liriel zatočila nad hlavou a rozlétla se přímo na útočícího ropušáka. Nohy s háčky se zakously hluboko do zbroje ze žraloci kůže, pokrývající netvorovo kulaté břicho. Nestvůra chvíli překvapeně upírala oči dolů a pak se jí oživená zbraň začala nořit do těla. Ropušák za zbraň horečně tahal, ale dosáhl jedině toho, že se mu zapletly ruce a následovaly „kraba“ na jeho neúprosné cestě zbrojí a masem.
Ropušák, kterého bylo možné rozeznat podle černozelené kůže s podivným vzorem, na drowku zaútočil. Liriel dvěma rychlými hody vyslala k novému nepříteli dýky. První zbraň smetl tvor stranou. Druhá dýka zasáhla mohutnou, plovací blánou opatřenou ruku a se smrtící přesností mu ji přibodla k hrdlu.
Liriel vyprostila nohy zpod obrovské ležící umírající nestvůry a vyskočila na ni. Odtud dokázala dosáhnout na provazový žebřík. Vyšplhala po něm a zůstala tam viset, temná na pozadí vycházejícího měsíce, a rozhlížela se po bojišti.
Přinejmenším tucet nestvůr byl stále na nohou a bojoval s hrozivou houževnatostí. Vyhledala Fjodora. Ve vířícím chumlu obřích žab a světlovlasých opálených Seveřanů nešlo jeho černé vlasy a světlou kůži přehlédnout. Stál zády ke stěžni a černý meč měl zaklíněný do zubatého kopí nestvůry, vysoké téměř sedm stop.
Liriel se ulevilo, když si všimla, že se její přítel drží a nepřivolal berserkrovské šílenství. Fjodor už nebyl zajatcem nepředvídatelných záchvatů bojové zuřivosti, ale ona už mnohokrát zažila to, jak se jeho berserkrovské běsnění vymklo kontrole, než aby vítala jeho návrat.
Dívka přelézala po síti lan k Fjodorovi s úmyslem spustit se na palubu za jeho nestvůrným protivníkem. Když seskakovala, zahlédla, jak se na Fjodora přes celou palubu mocným skokem vrhá další ropušák.
V jednu chvíli se staly dvě věci: Lirieliny boty se dotkly dřevěné paluby a dlouhý černý jazyk ji plácl do tváře.
Dívka ucouvla, ale přesto ucítila, jak se jí vlhká svalnatá věc omotala kolem krku. Sáhla po meči, neboť bylo jasné, že prudké trhnutí jí zlomí vaz, a také to, že nebude dost rychlá, aby tomu dokázala zabránit.