„Vážně? V tom případě pro tebe nebude těžké najít způsob, jak jí poslat tohle,“ řekla Liriel a jednou rukou udělala sprosté gesto.
Mořský elf se slabě usmál. „To se rukama s plovací blánou naštěstí špatně vyjadřuje. Raději bych její nohsledy neupozorňoval na to, kde ty nebo já jsme. Jenom jsem tě přišel varovat.“
„A možná mi připomenout můj slib?“ naznačila zlomyslně.
„Copak jsem tě někdy takhle urazil?“ začal se bránit. „Řekla jsi, že najdeš jiného kouzelníka, který mě naučí umění magie. Pokud jde o mne, je to hotová věc.“
Liriel se nafoukla a vrhla po Fjodorovi šibalský pohled. „Moc toho o drowech neví, co?“
„Zná tebe,“ řekl Fjodor a pochvalně na mořského elfa kývl.
Drowí dívka obrátila oči v sloup. „V Přístavu Lebek někoho najdu a pošlu ti zprávu přes Spojení,“ vyslovila jméno dobře fungující podvodní aliance, která přenášela zprávy severními moři.
„Bylo by lepší držet místo tvého pobytu tak v utajení, jak to jen jde, a to i poté, co dorazíte do Přístavu Lebek,“ doporučil jí Xzorsh. „Ať váš kapitán říká cokoli, mám v úmyslu držet se poblíž lodi, dokud nedorazíte do přístavu. V těchhle neklidných vodách budete potřebovat moje oči i hlas.“
„Tvůj hlas,“ zopakoval Fjodor zamyšleně a přejel pohledem z drowí dívky na mořského elfa. „Pokud se zpráva o Lirielině plavbě rozšíří, je pravděpodobné, že i spousta lidí se doslechne o drowí kouzelnici, co se plaví po moři, a bude mít pochybnosti o jejích úmyslech. Mohla by potřebovat někoho, kdo se za ni přimluví.“
Xzorsh to potvrdil úšklebkem a přikývnutím. „Moji lidé o tom slyšeli. Mnozí z nich si dělají velké starosti.“
„A co mořští elfové, které jsme vysvobodili z vězení v Ascarle?“ ozvala se Liriel. „Někteří bojovali na Ruathymu. Ti o mně promluví!“
„Budou mluvit o drowí kněžce, a víc než jen kněžce,“ řekl Fjodor střízlivě. „Neviděla ses, jak se vznášíš nad bojištěm, černé plameny ti šlehají z rukou a hoří ti v očích. Ti, co to spatřili, můžou klidně věřit, že mají důvod se tě obávat.“
Při té vzpomínce zalila drowí elfku vlna zoufalství. Rychle se vzpamatovala a odsunula vzpomínky i pocity stranou. Obrátila oči k nebi a v předstíraném znechucení rozhodila rukama.
„Prodejte duši temným silám, abyste pomohli lidem, a dostane se vám za to takového poděkování,“ řekla uštěpačně. „Ano, rozhodně vidím tu přitažlivost života ve službě ostatním.“
Xzorsh vypadal šokované, a o to víc, když se Fjodor zachechtal. Válečník poplácal mořského elfa po rameni. „To ona jenom tak mluví,“ ujistil ho Fjodor. „Všechno bude v pořádku.“
Elf nejistě přikývl. Přeskočil zábradlí a bez jediného zvuku či šplouchnutí se ponořil do vln. Fjodor jej při tom sledoval a výraz v jeho ledově modrých očích neodpovídal uklidňujícím slovům.
Všechno bude v pořádku, opakovala si Liriel v duchu. Během let života v Menzoberranzanu tato slova útěchy nikdy neslyšela, ale zdálo se, že je lidé mají až přehnaně rádi. Někteří z nich dokonce věřili, že je to pravda.
Bezútěšný pohled ve Fjodorových očích prozrazoval, že on ví svoje.
Ovinula mu paže kolem krku a dovolila, ať ji přitáhne k sobě, a opět užasla nad tím, jakou útěchu může poskytnout prosté objetí. Než jí zabořil tvář do vlasů, všimla si Liriel jeho ustaraného výrazu. Domnívala se, že jej nejspíš znepokojuje skutečnost, že tím, co řekl Xzorshovi, slíbil něco, co nemůže splnit. Napadalo ji jen málo jiných věcí, které by přítele mohly trápit víc. Drowí sliby byly jako tenké pšeničné lodní suchary, které tvořily základ námořnické stravy – snadno se dělaly a snadno lámaly. Pro Fjodora byl slib nezměnitelný jako východ slunce.
Nebylo to poprvé, co Liriel napadlo, že lidský život je neuvěřitelně složitý.
2.
Vlk zůstane vlkem
Drowí dívka a Rašemenec stáli dlouhou chvíli v těsném objetí. Poté Fjodor poodstoupil a pokusil se o úsměv.
„Tohle je bezohledné vůči ostatním. Dlouhá plavba na moři je pro muže sama o sobě dost těžká i bez připomínek toho, co nemůže mít.“
Lirielino bílé obočí vystřelilo do výše. „Jestli si připadáš dost ušlechtilý, aby ses o bohatství podělil, tak na to zapomeň. Ty mi úplně stačíš.“
„Tahle slova už jsem slyšel od spousty hezkých děvčat,“ řekl zlehka. „Opravdu? Od kolika?“
Tázavě se na ni podíval.
Pokrčila rameny. „Jenom jsem uvažovala, kolik lidských žen budu muset zabít, až dorazíme do Rašemenu.“
Fjodorovi poklesla čelist. „Dělal jsem si legraci, malá vráno!“ vyprskl.
Dívka se zajíkla smíchy. „Opravdu sis myslel, že mluvím vážně?“
„Někdy se to dá jen těžko poznat,“ řekl opatrně.
Zamyslela se nad tím a usoudila, že je to přijatelné. „Asi máš pravdu.“
Mlčeli a sdíleli měsíční světlo, když už ne myšlenky. Po chvíli se na Fjodora ze strany podívala a škádlivě jej šťouchla do žeber.
„Tváříš se jako vypravěč,“ poznamenala a narážela tím na vzdálený zadumaný výraz, který předcházel jeho příběhům. Úkolem těch několika málo vypravěčů mezi jejím lidem bylo velebit vítězství vládnoucích Matron a jejich válečníků. Liriel podivně přitahovala představa, že je ve starodávných legendách možné najít poučení a moudrost. Samozřejmě by to nikdy nepřiznala.
Nepřítomně uchopil její ruce do svých. „Tvářím se jako vypravěč? Jak takový výraz vypadá?“
„Celý vážný a napjatý, jako by ses snažil zadržet kýchnutí. Ty tvoje staré příběhy musí zarůstat plísní.“
Fjodor na její škádlení odpověděl zádumčivým pohledem. „Příběhy snad, ale ne staré legendy.“
Pustil její ruku a opřel se lokty o zábradlí. „Před několika lety našla moje sestra Vastiš v lese vlčí mládě, zakrslého albína, který by v divočině nikdy nepřežil.“
„Tyhle vlky znám,“ skočila mu Liriel dychtivě do řeči. „Říká se, že jsou nádherní a nelítostní! Drow, kterého jsem před časem zabila, mi dal několik učených knih o světě na povrchu. Nezabila jsem ho kvůli těm knihám,“ dodala na obhajobu, když si všimla nevěřícného výrazu na Fjodorově tváři. „Zapomeň na to. Mluv dál a já budu zticha.“
„Vesničtí starší Vastiš vysvětlovali její pošetilost. Vlk vždycky zůstane vlkem, říkali. Bude krást kuřata a honit hrající si děti. Vastiš si ale od nikoho jiného nikdy nedala poradit, takže vlk zůstal. Vlče pro jeho bílou srst pojmenovala Duch. Duch měl Vastiš rád a byl jí věrný jako pes, ale vesničané ho vždycky sledovali podezíravými pohledy.“
Fjodor se na okamžik odmlčel. Liriel pátrala očima v jeho tváři. „Jsi z toho smutný. To ještě není konec, že?“
Obrátil se k ní. „Čas plynul a Vastiš se narodilo dítě, syn, který vyrůstal s vlkem po boku. Jednoho dne sbíral chlapec v lese houby a v dutině pod stromem narazil na vlčí doupě s mláďaty. Jejich matka se vrátila. Bránila svoje mladé.“ Jeho smutný výraz prozrazoval, co se s dítětem stalo, ale způsob, jakým si Liriel prohlížel, naznačoval, že tady nejde v prvé řadě o příběh ztraceného chlapce.
„Co se stalo s Duchem?“
„Zabili ho,“ odpověděl Fjodor. „Vesničané se báli, že se mu nějaké další dítě taky naučí důvěřovat a zapomene na opatrnost.“
Liriel přikývla. „To je rozumné.“ Když si obě věci spojila, rozevřela oči. „Takže mi říkáš, že když se tví lidé dostanou do konfliktu s drowy, s jakýmkoli drowem, tak ze mě bude další Duch?“