„Přicházím z Promenádního chrámu a od jeho paní, nejvyšší kněžky Qilué Veladorn,“ oznámila vrána ostrým, lehce chraplavým tónem. „Přináším zprávu pro Liriel Baenre, dceru Prvního rodu Menzoberranzanu.“
Liriel zamračeným pohledem přejela po kroužku zvědavých mužů, kteří se shlukli kolem, aby se na ten zázrak podívali. Na lordu Caladornovi se její pohled zastavil. Něco v jeho tváři – ostražitá inteligence v jeho očích, zamyšleně sevřené rty – jí v mysli rozeznělo poplašné zvonky. Drowí pěvci smrti se tvářili podobně, když sledovali zradu a nepokoje a splétali příběhy temné slávy, zatímco se daná událost stále odehrávala. Caladorn také někomu zpíval, tím si Liriel byla náhle velice, velice jistá.
„Dovolíte?“ obořila se na ně. „Tohle je soukromý rozhovor.“
„Na mojí lodi ne,“ odsekl Ibn. „Bez mého souhlasu se žádná zpráva nedostane na palubu ani z ní.“
Vrána obrátila k rudovousému pirátovi jasné černé oči. „V tom případě, kapitáne, vás naléhavě žádám, abyste nepřistávali v Hlubině. Číhá tam nebezpečí. Musíte zamířit přímo do Přístavu Lebek.“
Ibnovy opálené tváře zalil slabý ruměnec. Liriel přimhouřila oči. „Počkej chvilku – neměli jsme právě tohle v plánu?“
„Změnil jsem názor,“ řekl Ibn stroze. „Poslední cesta do Přístavu Lebek se nevydařila a skončila ještě hůř. Nikdo to neví líp než ty. Unikli jsme na poslední chvíli a lidi z okolí na to hned tak nezapomenou.“
„Teď máme jinou loď a jiného kapitána,“ podotkl Fjodor. „Připadá mi, že ignorovat varování paní Qilué představuje větší riziko.“
Caladorn Cassalanter tiše pohrdavě zamlaskal. „Při vší úctě k této drowí kněžce je mnohem pravděpodobnější, že narazíte na potíže v podzemním městě než na ulicích Hlubiny. V přístavu na mne čeká slušná jednotka a neočekáváme potíže.“
Takže tady to je, pomyslela si Liriel zachmuřeně: Caladornův zájem na této záležitosti. Vydat ji za výkupné, to by bylo Ibnovi podobné, a kdo by mohl vyjednat podmínky lépe než lord z Hlubiny?
Nicméně pokud si mysleli, že se nechá snadno zajmout, jen velmi málo rozuměli nadání temných elfů pro vyvolání zmatku!
Liriel na sobě nedala nic znát a rozpačitě se na lorda z Hlubiny usmála. „V Přístavu Lebek se určitě najde spousta vzrušení,“ řekla souhlasně, „ale pokud to, co říkáte o Hlubině, je pravda, proč mě před ní Qilué varuje?“
„Netroufám si říci, co si myslí, ale o tomhle vás mohu ujistit: Hlubina je zákonů dbalé město,“ prohlásil Caladorn rozhodně.
„Možná, ale vsadím se, že tam moc drowů nevídáte,“ zdůraznila.
Ibn vyndal dýmku z úst. „Právě řekl, že v Hlubině dbají na zákony. Zbytek se rozumí samo sebou.“
Liriel se nad tím přerušením zamračila a prudkým netrpělivým gestem máchla jednou rukou k obloze. Z Ibnovy dýmky se vyvalil mrak ohavného kouře a obklopil jej jako slabě zářící zelená koule. Ibn se vrhl k zábradlí a nahnul nad mořskou hladinu.
„Doufám, že Xzorsh neplave příliš blízko za lodí,“ poznamenala Liriel.
Fjodor si rezignovaně povzdychl a obrátil se zpět k Caladornovi. „Jestliže se drowové v Hlubině běžně nevyskytují, lidé si Lirielina příjezdu povšimnou a zpráva o tom se rozšíří.“
„A co? Má nějaký důvod svoji přítomnost skrývat?“
„Přežití je pro mě nejdůležitější,“ odsekla Liriel. „Říkejte tomu třeba libůstka.“
Šlechtic zavrtěl hlavou. „Vzrušující ohodnocení, ale nepřesné. Ujišťuji vás, že všechno bude v pořádku. Já a někteří mí společníci platíme výdaje spojené s touto plavbou a byly podniknuty kroky, jak všem zajistit bezpečí. Je to moje a kapitánovo rozhodnutí.“ Zalétl k Ibnovi tázavým pohledem. Páchnoucí kouř se pomalu rozplýval, ale kapitán se stále tiskl k zábradlí. Jeho opálená tvář měla zřetelný zelený nádech.
„Do Přístavu Lebek ne,“ řekl Ibn slabě, ale rozhodně.
„A co to varování, které předala vrána?“ naléhal Fjodor.
„Hlubina je zákonů dbalé město,“ zopakoval Caladorn. „Pokud dívka neudělá nic špatného, nemusí se ničeho bát.“
Fjodorův výraz ztvrdl. „Pokud se mýlíte, lorde Caladorne, pokud na Liriel ve vaší Hlubině čeká nebezpečí, kdo kromě mne za ni bude bojovat? Vy? Vaši společníci?“
Šlechtic si založil ruce. „Vypadá to, že jste si hodně jistý, že dojde k boji.“
„Mám k tomu důvod,“ odvětil Fjodor energicky. „Opravdu chcete tvrdit, že obyvatelé vašeho zákonů dbalého města se budou na drowa usmívat a mávat? Jakmile loď dorazí do přístavu, ocitneme se Liriel a já sami na nepřátelském místě, a vy to dobře víte – vy, a snad i vaši společníci, kteří, jak říkáte, vás v přístavu očekávají i se slušnou jednotkou.“
Oba muži si dlouhou chvíli hleděli do tváře. Nakonec Caladorn před obviněním v Rašemencově ledovém pohledu zakolísal. „Nechci té drowí dívce ublížit, ale možná se ve městě najdou jiní, kteří ano,“ připustil.
„Promluvíte v její prospěch?“ neustával Fjodor v naléhání.
„To nemohu,“ odmítl Caladorn rezolutně, „z důvodů, které nehodlám probírat. Zná někdo z vás někoho v Hlubině? Někoho, kdo vám může pomoct projít pokud možno nepozorovaně, a když to bude nutné, přimluvit se za ni?“
Liriel se v mysli vynořila vzpomínka: náhodné setkání s lidským mužem. Byl dost chytrý na to, aby poznal, co je zač, a přitom své nudné společníky neupozornil na to, že „šlechtična převlečená za drowa“ je ve skutečnosti naprosto pravá.
Ten muž znal cestu do Přístavu Lebek a věděl o Qilué. Možná to byl dokonce jeden z následovníků Eilistraee. Během bitvy o dračí poklad před pár měsíci zahlédla Liriel v kněžčině družině několik lidí, a dokonce i půlčíka. Přinejmenším ten muž určitě může poslat Qilué zprávu.
„Možná někdo takový je,“ řekla pomalu. „Potkali jsme se na maškarní slavnosti na pláních u Hlubiny. Neřekl mi své jméno, ale dokážu ho popsat. Světlé vlasy, šedé oči. Asi tak vysoký jako Caladorn. Pohotově se smál a žertoval. Viděla jsem ho hrát na hudební nástroj, který měl vpředu struny a zadní dřevěnou část tak vyklenutou, že ta věc vypadala, jako by se chystala porodit.“
„Loutna,“ řekl Fjodor.
Caladorn o elfčině popisu přemýšlel s ostražitým výrazem, který naznačoval, že muže, o němž mluví, zná a z celého srdce si přeje, aby neznal. „Jaké barvy měl na sobě?“
Drowí dívka netrpělivě pohodila rameny; ještě se jí nepodařilo pochopit lidskou posedlost barvami věcí.
„Pokud mluvíte o barvě jeho oblečení a šperků, tak zelenou,“ poskytl odpověď Fjodor. „Pokud mluvíte o erbu, všiml jsem si, že jeden z jeho prstenů nesl něco jako heraldický znak – hlava jednorožce a havran.“
Caladornovu tvář zalila vlna rozhořčení. „No ovšem,“ zamumlal. „Kdyby Judita někdy chtěla vypátrat bratra, stačí jí jen najmout si věštce, aby jí našel nejbližší hrozící katastrofu!“
„Vy toho muže znáte,“ postřehla Liriel. „Povězte mi jeho jméno, rod a společenskou vrstvu – nebo co dalšího v tom vašem zákonů dbalém městě určuje postavení.“
„Postavení a bohatství spolu úzce souvisí. Hlubině vládnou rodiny obchodníků,“ vysvětlil Fjodor.
Aristokrat zavrtěl hlavou. „Šlechtické domy nevládnou městu,“ opravil. „Rodina Thannů je bezesporu neuvěřitelně bohatá, ale Danilo je jen mladší syn. Myslím, že nejmladší ze šesti synů. Danilo je zábavný, ale nic víc se o něm nedá říct.“