Liriel s tím v duchu nesouhlasila a úměrně tomu přizpůsobila svůj názor na Caladorna. Mezi drowy mladší sourozenci skrývali ambice a někdy i schopnosti, dokud nebyli připravení zaujmout místa, po nichž toužili.
„Můžete tomuhle Danilovi z rodu Thann poslat zprávu?“
Caladorn zaváhal. „Až loď přistane, můžu vyslat posla.“
Neústupně zavrtěla hlavou. „To nestačí. Pokud mně a Fjodorovi nepřijde naproti do přístavu a nebude mít s sebou dost mužů a kouzel, aby nám zajistil bezpečný průchod Hlubinou, nedovolím lodi doplout do přístavu. Ujistěte jej, že se mu za laskavost mohu odměnit, a určitě to udělám. A abychom se ujistili, že nedojde k omylu, řekněte mu, že zrádcům drowové oplácejí jejich vlastní mincí.“
Caladorn dlouhou chvíli upíral zrak na nezřetelnou stříbřitou hranici mezi mořem a oblohou a ve tváři měl pečlivě netečný výraz – netečný přinejmenším podle lidských měřítek. Liriel fascinovaně sledovala, jak se na mužově tváři rychle střídají emoce. Nakonec se obrátil zpátky k nim a odměřeně se uklonil. „Dobře. Udělám, čeho si žádáte.“
Liriel s Fjodorem sledovali, jak kráčí pryč. Vrána si odkašlala. „Tvá odpověď, princezno?“
Dívka se pohledem vrátila zpět ke vzdušnému poslovi. „Pověz Qilué, co tady bylo řečeno, a ujisti ji, že se k ní vrátíme, jak nejrychleji to půjde.“
Černá křídla zašelestila a vrána odlétla do noci. Námořníci pochopili, že podívaná je u konce, a rozešli se za povinnostmi nebo odpočinkem.
Fjodor počkal, až budou sami, a pak řekl, co si myslí. „Zdá se mi, že lord Caladorn udělá, co žádáš, a i něco navíc.“
Drowí elfka vytáhla obočí. „Takže sis toho všiml? Jestli dokáže tomu muži poslat zprávu před tím, než doplujeme do přístavu, může upozornit i ostatní. No, necháme ho. Trocha vzrušení neuškodí.“
V tu chvíli se ze zádi ozvalo zuřivé ženské ječení. Liriel pobaveně sledovala, jak Ibn zápasí s probuzenou genasi a vykřikuje na své muže barvitá varování, ať se drží stranou, zatímco ponese zmítající se a nadávající stvoření k boku lodě. Kousek od nich klopýtali dva námořníci a vlekli za nohy mrtvého ropušáka. Fjodor jim pomohl přehodit nestvůru přes zábradlí.
Když skončili, ironicky se na dívku usmál. „Opravdu by mě zajímalo, co považuješ za vzrušení, malá vráno.“
Liriel popošla blíž a smyslným šepotem mu to velice podrobně vylíčila. Když se odmlčela, aby se nadechla, Fjodor v napůl předstíraném úžasu zavrtěl hlavou.
„Za čtyři hodiny začíná půlnoční hlídka. Máme na to všechno dost času?“
Po očku se na něj podívala a odkráčela ke vstupu do podpalubí. „Nevím,“ řekla nenucené. „Až doteď nikdo nepřežil déle než hodinu.“
Rašemenec se zasmál, ale jeho smích po chvíli utichl, když se k němu Liriel nepřipojila. „Dělala sis legraci, že ano?“ zavolal za ní.
Z podpalubí nepřišla žádná odpověď. Fjodor pokrčil rameny a začal sestupovat po schůdcích. Noc byla ještě mladá, měsíc jasný a existovala spousta horších způsobů, jak zemřít.
3.
Hluboké vody
Ve vodě hluboko pod Skákajícím narvalem plaval Xzorsh na východ, rozhodnutý zajistit, že cesta drowí elfky bude nadále mít relativně klidný průběh. Vše kolem něj však svědčilo o tom, že úkol, který si zvolil, nebude snadný.
Mrtvá těla ropušáků se líně snášela dolů a temnou vodou ve spirálách stoupala krev. Brzy se shromáždí žraloci, zvěstující příchod pomalejších, ale ještě děsivějších mrchožroutů.
Lidští námořníci znali mořskou hladinu a částečně rozuměli jejím náladám a rozmarům. Hlubiny jim zůstávaly zahaleny tajemstvím, ohromné neproniknutelné místo, v písních a příbězích popisované jako „tiché síně Amberlie“. Moře, které Xzorsh znal, nebylo ani zdaleka tiché. Bubliny na své cestě ke hvězdám ševelily a praskaly. Jemné šustění chaluh, vlnících se v proudech, vydávalo přesnou zprávu o přílivech a odlivech, proudech i hloubce. Hejna ryb v temné vodě mlaskala a kničela. Hluboký sbor vrčících skřehotavých hlasů, který se rozplýval v dálce, označoval cestu, kudy ropušáci ustupovali. Velrybí píseň vzdáleného hejna stoupala a klesala ve strašidelné naříkavé melodii. Nenápadný klapavý vzor, ve spletitém hučení moře téměř neslyšitelný, Xzorshe varoval, že na něj vpředu čeká léčka.
Uvolnil zbraně na opasku – skvělý nůž, ukovaný elfy z povrchu, a jednoho ze vzácných vrhacích krabů. Vzal moment překvapení do vlastních rukou s blánami, napřáhl kopí a prudce se ponořil k hustému keři chaluh.
Z úkrytu se vymrštilo několik mořských elfů, kteří se rozptýlili a přeskupili, aby Xzorshe obklíčili. Jednu z nich, velkou ženu, jež měla oholenou hlavu, aby lépe vynikly pozoruhodné zelenosťříbrné vzory na kůži, znal. Všiml si trojzubce, který držela, a nemilosrdného rozhodného výrazu v její tváři.
Xzorsh zvedl kopí hrotem vzhůru na znamení míru. „Zdravím, Coralay. Hledáte konkrétně mě, nebo jsem vplaval do špatné pasti?“
Žena sklonila trojzubec, ale zůstávala ve střehu. „Shromáždilo se hejno ropušáků a zpívalo válečné písně. Proč jsi nezavolal pomoc?“
„Nebyla třeba,“ řekl Xzorsh.
Ke Coralay připlaval další elf, mladý muž s pyšným držením těla a kopím dosud nedotčeným bitvou. „K čemu by Xzorsh, slavný mořský hraničář, potřeboval naši pomoc?“ prohlásil pohrdavě. „K čemu by vůbec potřeboval mořské elfy, když mezi přátele počítá kdejakou nestvůru z hlubin?“
Při této jízlivé narážce na Sittla, svého dlouholetého přítele a společníka, který byl nedávno odhalen jako smrtelně nebezpečný zrádce mořského lidu, Xzorsh ztuhl. Sittl byl malenti, mutant z odporné rasy sahuaginů. Jako všichni malenti i Sittl skrýval pod pěkným zevnějškem mořského elfa černé srdce.
„Jestli mě obviňuješ ze zrady,“ řekl Xzorsh, „promluv na protiproudu s Radou vln. Soud tuto záležitost projednal a shledal mě nevinným.“
„Ten malenti z tebe udělal hlupáka,“ trval na svém mladík.
„Udělal hlupáky z nás všech,“ pronesla Coralay tónem, který jasně žádal, aby s tím přestali. Upřela na hraničáře pevný pohled. „Nejsme tady, abychom plavali ve včerejším přílivu.“
Xzorsh přikývl a pobídl ji, ať pokračuje.
„Loď napadlo mnoho ropušáků. Do moře se jich vrátilo jen jedenáct, živých či mrtvých. O tobě se ví, že se přátelíš s lidmi. Nenechal bys jednu z jejich lodí v rukou těch nestvůr, kdybys byl schopen udržet se na nohou a bojovat.“
„Za ta slova ti děkuji,“ řekl Xzorsh opatrně.
„Přesto jsi tady.“
Dlouhou chvíli si hleděli do tváře. „Ropušáci byli poraženi,“ řekl nakonec.
„Tolik?“ zeptala se nedůvěřivě. „Co za lidi se na té lodi plaví?“
„Převážně piráti ze severu. Spolu s nimi válečník ze země daleko na východě a mocný kouzelník.“
Ženina tvář ztvrdla. „Pověz mi o tom uživateli magie.“
Xzorsh rozpřáhl ruce. „Bitva skončila vítězstvím. Co víc je třeba říkat?“
„Zaslechla jsem mnohomluvnější příběhy o jiné nedávno vyhrané bitvě,“ opáčila Coralay, „bitvě vybojované na pobřeží Ruathymu a v jeho vodách. I tam se objevila magie. Řekni mi upřímně: je drowí kněžka z Ruathymu na palubě té lodi?“
„Proč to chceš vědět? K čemu ti to bude?“
Coralay přimhouřila oči. „Podivná odpověď od hraničáře, jehož povinností je informovat mořský lid.“
„Informovat, to ano, ale také chránit,“ dodal Xzorsh. Aby se ujistil, že o jeho úmyslech není pochyb, sklopil kopí zpět do střehu.