Z úst mořského lidu se vyvalily užaslé proudy bublin. „Ty bys bránil ohavnou drowí ženu proti vlastním lidem?“ domáhal se odpovědi jeden z nich.
Elfí hraničář obrátil k mluvčímu pohled. „Už jsi se s touto temnou elfkou někdy setkal?“
Druhý elf zamrkal. „Ne.“
„V tom případě se se vší úctou domnívám, že nejsi v postavení ji soudit. Liriel je ve své zemi princezna, od mládí cvičená v záležitostech magie. Dokázala, že je přítelem jak lidí z Ruathymu, tak mořského lidu. Mohlo by tě zajímat, že i ona vyrostla na příbězích o krutých strašlivých elfech, s jediným rozdílem: ničemové z příběhů jejího dětství byli elfové se světlou kůží, kteří pocházejí z moře a zemí pod oblohou!“
Coralay se zamračila. „To není totéž.“
„Opravdu?“ trval na svém Xzorsh. „Lidé nejsou vždycky tím, čím se zdají být. Kůže černá jako noc neznamená zlé srdce o nic víc než hezká známá tvář jistotu přátelství. Malenti Sittl zapsal tuto lekci krvavými runami.“
Elfská velitelka si jej dlouho mlčky prohlížela. „Zvážíme tvá slova. Zvážíš i ty ta má?“
Xzorsh uctivě sklonil hlavu.
„Jak říkáš, lidé nejsou vždycky tím, čím se zdají být. Často vidíme to, co očekáváme, nebo co si přejeme vidět. Možná máš ohledně té drowí ženy pravdu. Bojovala po tvém boku a dala ti magické zbraně. Dokonce se říká, že slíbila, že tě naučí ztracenému umění.“ Tázavě zvedla jedno zelené obočí.
„To je pravda,“ přiznal Xzorsh.
„To je všechno hezké,“ souhlasila. „Možná se mýlíme, když při pohledu na tuhle temnou elfku vidíme jen zlo, ale není možné, že vidíš jen to dobré, co ti předkládá, a odmítáš se ponořit do hloubky?“
Xzorsh chtěl ta slova popřít a zcela je odmítnout. Možná by to i dokázal, kdyby předtím nebyl svědkem bitvy na pobřeží Ruathymu.
„Je mojí povinností chránit,“ řekl pomalu, „a je možné, že ta nejlepší služba, již mohu lidu prokázat, je dobře střežit Liriel. Dokud jsem naživu, nikdo jí neublíží – a ona nikomu neublíží.“
Coralay konečně sklonila trojzubec. „Nic jiného jsem nechtěla slyšet. Jdi a konej.“
Světlovlasý mladík, oblečený v zelených šatech z jemného hedvábí, si pískal oblíbený hospodský popěvek, zatímco línou chůzí mířil k věži Černá hůl. Kulatá černá pevnost byla významná hlubinská pamětihodnost – starodávný zázrak z hladkého černého kamene, nenarušovaný okny ani dveřmi.
Návštěvník kráčel přímo k věži, jako by měl v úmyslu projít pevným kamenem. Tvrdě narazil do zdi a s hlavou sevřenou v rukách ozdobených mnoha šperky se odpotácel několik kroků dozadu, přičemž rázně a vynalézavě klel.
Dalších několik pokusů, které podnikl, bylo váhavějších – tu do věže dloubl, tam do ní opatrně kopl. Nakonec se ze zdi vysunula štíhlá ženská ruka a sevřela mužovu tuniku. Jeho průvodkyně jej protáhla neviditelnými dveřmi.
Danilo Thann sklopil pohled ke shovívavé tváři Sharlarry Vindrith, elfské kouzelnice, která byla učednicí Khelbena „Černé hole“ Arunsuna. Sundal si její ruku z tuniky, podíval se jí do očí – všiml si, že jsou fialové se zlatými tečkami – a zvedl si její prsty ke rtům.
„Půvabná Sharlarra,“ zašeptal, „dříve opěvovaná jako nejkrásnější elfka v Hlubině.“
Aniž se přestala usmívat, vyzývavě zvedla jedno obočí. „Dříve?“
„Přirozeně.“ Danilo si opatrně sáhl na čelo. „Vzhledem k tomu, že vás dneska vidím dvě, budete se o tu slávu muset podělit.“
Elfka se zasmála a zavěsila se do něj. „Ujišťuju tě, že není nikdo druhý jako já,“ zapředla.
„Škoda. Možnosti byly přinejmenším zajímavé.“
„Už jste oba skončili?“
Otázku pronesl hluboký mužský hlas, jehož slabý zastřený tón a určitá podrážděnost jim byly důvěrně známé. Sharlarra polekaně vyjekla a prudce se ke svému mistrovi otočila.
Khelben Arunsun byl, nebo tak alespoň vypadal, mohutný muž v pozdně středním věku. Tmavé vlasy měl prošedivělé a jeho elegantně zastřiženou bradku rozděloval stříbrný pruh.
„Lektvary?“ připomněl Sharlaře a jednou rukou naznačil míchání.
Elfka se uklonila a odspěchala za svými povinnostmi. Danilo ji sledoval odcházet a úšklebek na jeho tváři hlasitě vypovídal o mužském uznání. Ve chvíli, kdy vyšla z místnosti, však jeho úsměv zmizel.
„Co se děje, strýčku? Kouzlo naléhavosti, připojené k tvému předvolání, málem zapálilo pergamen.“
„Tohle přišlo od mořského lidu z přístavu.“ Arcimág zvedl ruku, luskl prsty a vytáhl ze vzduchu pergamen z tulení kůže.
Danilo vzal nabízený dokument a přelétl text zprávy. Po chvíli zvedl oči a upřel na učitele nevěřícný pohled.
„Zjevně jsi na tu hostující drowí kouzelnici udělal slušný dojem,“ řekl Khelben kysele.
Mladý muž se samolibě usmál. „Ženy o mně často mluvívají jako o nezapomenutelném zážitku.“
„To samé slýchám o skvrnitém tyfu a úplavici. S tou drowí ženou se v přístavu nesejdeš.“
„Ne?“
„Ne. V tomhle se se mnou nedohaduj, Danilo. Je toho tady v sázce víc, než si uvědomuješ.“
„Jako obvykle,“ zamumlal Danilo. Se založenýma rukama se opřel o zeď. „Co kdybys mi to tentokrát pro změnu objasnil?“
Arcimág sepjal ruce za zády a začal přecházet po místnosti. „S tou drowí ženou se plaví Caladorn Cassalanter. Vůbec se mu nelíbilo, že ses s ní zapletl, a nezhodnotil tě právě lichotivě. Myslel jsem si, že vy dva jste přátelé.“
„To jsme byli a zase budeme,“ řekl Danilo nenuceně. „Ale Caladorn čmuchal kolem Judity a já na to reagoval jako každý mladší bratr. Každý bratr, který se vyzná v magii,“ dodal, „a jehož složky kouzel zahrnují bohaté zásoby ledku.“ Zvedl hlavu a zvažoval slova. „Není divu, že Caladorn odešel na moře. Dokud kouzlo nevyprchá, nebude mít nic lepšího na práci.“
„Caladorn je dobrý a bystrý chlapec se smyslem pro odpovědnost, který by ti neškodilo napodobit,“ pokáral jej Khelben.
„Taky Caladornovi přisuzují roli nejdůležitějšího arbitra v otázkách stylu,“ prohlásil Danilo s hranou vážností. „Očekávám, že v této sezóně bude námořnické oblečení v módě.“
Khelben se na mladíka zamračil. „Kromě zprávy, kterou máš před sebou, poslal Caladorn taky informace o osudu Klipru. Možná si vzpomínáš, že je to jedna z lodí z Hlubiny, která se letos ztratila. Bezcílně plula jako loď duchů a na palubě měla sudy s těly více než tuctu mořských elfů, naložených v solném nálevu.“
Mladý muž se zachmuřil. „Seveřani nemají krásný lid v lásce, ale neuvědomoval jsem si, že situace je tak zoufalá.“
„Seveřani a elfové,“ zopakoval Khelben. „Kdy bývají věci takhle jednoduché?“
„Než je dostaneš do rukou?“ navrhl jeho synovec vstřícně. „Chceš si to poslechnout, nebo ne?“
Danilo zvedl ruku a rozmáchlým gestem naznačil, že má arcimág pokračovat.
„Podle Harpelovy práce o kulturách Temných říší je zničení elfů z povrchu hlavním cílem drowích elfů a tento cíl předčí jen snaha o ovládnutí podzemních říší.“
Danilo se odstrčil od zdi. „Věříš tomu, že naše hezká malá kouzelnice se za tímto účelem spojila se Seveřany? Že měla podíl na smrti těch mořských elfů?“
„Po pravdě? Ne. Nedokážu si představit, že by se První sekyry Ruathymu s jakýmkoli elfem, bez ohledu na barvu, a z jakéhokoli důvodu spojily jinak než na chvíli. Jak říká staré severské přísloví, když k lovu na vlka využiješ vlka, měj při ruce dva šípy.“