Kterýkoli drow představoval potíže, ale tahle holka byla taky kouzelnice. Řekla Stopařovi, co přesně se mu stane, jestli se obrátí proti ní, a dala mu důvod věřit, že má vůli i magii, aby své hrozby splnila.
„Najít drowa v těchhle tunelech je těžký,“ vytáčel se.
„Ne pro takového chytráka jako ty,“ řekl Gorlist chladně. „Princezna utratila značnou část svých drahokamů a peněz na uplácení tlustých líných úředníků. V ‚těchhle tunelech‘ se velice dobře vyznáš.“
Stopařovi se před očima začala vynořovat cesta a jeho ztuhlá ramena se trochu uvolnila. Draci shromažďovali kouzelné předměty. Stejně jako drowové, a také kouzelníci bez ohledu na rasu. Ta žena zmizela s něčím, co tihle dva chtěli.
„Zaplatila drahokamy,“ vyslovil, po čem samozřejmě oba pátrali. Drahokamy uchovávaly a přenášely magii lépe než téměř cokoli, co lidé, trpaslíci či elfové dokázali vyrobit.
Gorlist se prudce narovnal. „Byl součástí platby i rubín?“ Zvedl ruku a roztáhl od sebe palec a ukazováček přibližně na vzdálenost odpovídající velikosti zralého fíku. „Asi takhle velký?“
Muž horlivě přikývl. „Ano, ten kámen si dobře pamatuju. Nahoře plochý, dole se zužoval do špičky. Vypadal jako krvavý ježek.“
„Pamatuješ si ho,“ zopakoval Gorlist. „Kde je ten kámen teď?“
„Prodal jsem ho,“ odpověděl muž spěšně. „Ještě toho dne, nebo možná druhý den. Nevzpomínám si přesně.“
„Tak ve tvém vlastním zájmu doufejme, že si pamatuješ kupce.“
Navzdory situaci, v níž se nacházel, Stopaře zaplavil pocit úžasu. „Na toho nikdy nezapomenu! Koupila ho žena, vyšší než většina mužů a štíhlá jako vrba. Tvář měla jako hudbu a vlasy protkané stříbrným měsíčním svitem odrážejícím se na klidné mořské hladině.“
„Básník,“ poznamenal pěvec smrti a pohrdavě vyklenul jedno bílé obočí. „Slyšel jsem, že většina básníků získá věhlas až po smrti. Řekni mi, Stopaři Lumíku, slyšíš sirény zpívat o své nesmrtelnosti?“
Znovu jej zalily vlny hrůzy. „Ne! Neslyším vůbec nic. Opravdu! Netoužím po nesmrtelnosti – chci žít!“ blábolil zoufale, i když nelogicky.
„To se dá snadno zařídit. Řekni nám víc o tomhle obrazu ženské dokonalosti,“ pobídl jej Brindlor.
„Neznám její jméno, ale nechal jsem si všechny peníze, co mi dala, a měšec, ve kterém byly! Dám vám je! Všechny! Mohli byste si najít kouzelníka, který ji vystopuje.“
Stopař se s nadějí podíval na Gorlista. Drow přikývl a úředník odcupital ke svému sejfu. Vytáhl malý měšec z bleděmodrého hedvábí a podal ho Gorlistovi.
Drow přejel měšec pohledem a hodil jej společníkovi. Brindlor se prstem dotkl runy, vyšité stříbrnou nití. Stopař věděl, co cítí – nezřetelné praskání moci.
Po chvíli se pěvec smrti podíval na Gorlista a usmál jako hladový drak. Válečníkův meč se zasyčením vyjel z pochvy a sekl po Stopaři.
Zdálo se, jako by se čas zpomalil a meč, pomalu opisující oblouk, sbíral a zadržoval podivné purpurové světlo. Stopař si vzpomněl na jasná mračna ve své rodné zemi a na bláznivý nápad, že když naposledy zahlédne rudý západ slunce, bude moci zemřít šťastný.
To se nestane, uvědomil si. Člověk nemůže zemřít šťastný, když se nikdy nenaučil šťastně žít.
Gorlist si utřel meč do mužovy tuniky a obrátil pozornost k modrému měšci. „To je pečeť, je to tak?“ vyslovil jméno jedinečného magického symbolu, který kouzelníci používali jako podpis a talisman.
„Rozhodně. Nebylo to od té milé kouzelnice hezké, že po sobě nechala tak zřetelnou stopu?“
Jeho ironie na válečníka nezapůsobila. Gorlist si posměšně odfrkl. „Kouzelníci jsou domýšliví. Buď se nás snaží zastrašit, nebo je to výzva, ať se ji pokusíme vystopovat. Dokážeš to?“
„Já?“ Brindlor zavrtěl hlavou. „Já zvládám menší kouzla, ale pátrací jsou mimo můj dosah.“
Gorlist si měšec vzal a strčil ho do kapsy. „Nevadí. Merdrith na to dohlédne,“ řekl, když dlouhými kroky kráčel k zadním dveřím.
Pěvec smrti se zašklebil a srovnal s ním krok. „Víš jistě, že je to moudré? Ostatním se tohle spojenectví s lidským kouzelníkem nelíbí.“
„Časem si na to zvyknou,“ odvětil Gorlist stroze.
„Snad, ale čas ti nehraje do karet.“
To bylo podle Brindlora vyjádřeno převelice zdrženlivě. Ve skutečnosti válečníkovi moc času nezbývalo. Žoldnéřům z Dračího pokladu začínala s posedlostí jejich vůdce honbou za Liriel Baenre docházet trpělivost.
Už celé měsíce se Gorlist nezajímal o nic než o její plavbu. Jeho vlastní lodě byly zničeny a mořští pochopové zabiti v bitvě s kněžkami z Promenádního chrámu. Po několika pokusech opatřit si nové lodě začal Gorlist věnovat úsilí tomu, aby vytvořil síť informátorů, a jako pavouk vyčkával na ženin návrat.
Podle Brindlorova názoru možná Gorlistovi žoldnéři měli nějaké ušlechtilé ctnosti, ale trpělivost nepatřila k nejvýraznějším. Už příliš dlouho neměli možnost odreagovat se v bitvě. V tomto stavu nevydrží o moc déle.
Pěvec smrti vyšel za Gorlistem na ulici. „Žoldáci začínají být neklidní,“ naléhal. „Tak dlouhá doba nečinnosti je nebezpečná.“
„Nečinnost?“ vyštěkl Gorlist. „Lov by je měl plně zaměstnat. A jestli ne, nepracujou dost tvrdě. Dohlédni, aby to pochopili.“
Pěvec smrti pokrčil rameny a ustoupil. Dřív nebo později Gorlist píseň uslyší, ať se mu to líbí, nebo ne.
Shakti cítila na dlani ruky ostré bodavé horko. Inkuba neviděla, ale vnímala jeho pohyb. Zapomněla na vyčerpání a rychle rázovala vířící šedou mlhou.
S námahou obrátila pozornost zpět k pomocníkovi. „S tvým dovolením, samozřejmě.“
Doprovodím tě.
To Shakti nečekala, ale krátce přikývla a hbitě vyrazila. Ulevilo se jí, když s ní yochlol držel krok a jeho tekoucí postava se šinula jako obří slimák očarovaný zrychlovacím kouzlem.
Zanedlouho dorazili ke kamennému oblouku, tvořenému osmi zaoblenými portály. Uprostřed každého z nich se vznášela podivná lebka. Jak se pomalu otáčely, bylo vidět zbytky ne jedné, ale tří různých rván. Šest očních důlků každé lebky zářilo karmínovým světlem. Shakti chvíli žasla nad tím, že mohla přehlédnout tak jasný orientační bod. Zvědavě o krok ustoupila. Oblouk zmizel v šedé mlze. Rychle popošla vpřed v obavě, že portál, po němž tak dlouho pátrala, ztratila.
Yochlolova postava se pohnula a přetvařovala se do dvou pažím podobných výběžků. Přes jeden bylo přehozené roucho z hedvábí jemného jako pavučina, přes druhý jiskřivé piwqfwi.
Oblékni se, jak přísluší dědičce Matrony, přikázal yochlol. Pak vezmeš kněžky zpátky do Menzoberranzanu.
Shakti si rychle svlékla rozedrané šaty a místo nich si vzala nové. „Učiním, co Lloth přikazuje. Řekni mi však toto: Proč je Liriel tak důležitá?“
Odpověď leží ve světle. Je tvým úkolem ji najít.
Jeden z yochlolových výběžků se zploštěl jako ruka, natahující se dlaní vzhůru. Na ní ležela průhledná bublina.
Drowka úžasem rozevřela oči. Toto byla bublina duší! Slyšela o nich, ale nikdy nečekala, že nějakou spatří. Vytvořit je vyžadovalo složitá kouzla a mnohovrstevnatou krutou nekromantickou magii. Takováto zařízení dokázala uchovat duši po celá staletí, ať už byla oběť živá či mrtvá, a podle libosti duši navrátit život.