Shaktiny rty se zkroutily ve zlovolném úsměvu. Takže má přivést Liriel zpátky živou nebo mrtvou. Nad takovou volbou nemusí přemýšlet moc dlouho! Ba co víc, napadlo ji pár věcí, které by pro její nemesis představovaly větší muka než uvěznění. Nakonec bude muset Shakti Liriel pustit, ale užije si každičký okamžik jejího zajetí.
Yochlol se znovu změnil, tentokrát na hustou šedou mlhu. Ta proudila k Shakti, jako by byla vtahována do bubliny. Yochlol rychle zmizel a malá koule zmarněla a zakalila se. Uvnitř nebyla cítit žádná váha, Shakti však vnímala zlovolnou energii.
Chvíli si bublinu prohlížela a nebyla si jistá, co se děje. Možná jí Lloth nevěřila, že se s Liriel dokáže vypořádat. Shakti si zdráhavě přiznala, že k tomu má snad i dobrý důvod. S yochlolem po boku bude princezně víc než rovnocenným soupeřem.
Nuže?
Yochlolův hlas se v Shaktině mysli ostře ozval. Prošla portálem…
…a objevila se v místě podivnějším, než jaké kdy viděla či si představovala.
Všude kolem ní stály vysoké, temné, štíhlé konstrukce, které sténaly, skřípaly a rachotily. Vzduch byl chladný a foukal vítr a z výšky se dolů snášely malé, papíru podobné věci a kupily se jí v navátých hromadách pod nohama. Shakti se podívala vzhůru, přejela pohledem vysoké struktury a zahleděla se na safírovou oblohu. Tu osvětlovaly zářivé svítící špendlíkové hlavičky, „hvězdy“, o nichž se říkalo, že podněcují povrchové elfky k nanicovatým pěveckým a tanečním orgiím.
Sevřel ji známý pocit paniky, podivná závrať, kterou zažila na lidské námořní lodi. Tyto obrovské vzdálenosti nebyly přirozené. Alespoň že se její bohy darovaný zrak rychle přizpůsobil novým světelným podmínkám.
Světlo.
Shakti prudce obrátila hlavu ke krvavě jasnému kouři, který poskvrnil okraj oblohy. Zasykla nadávku, nejodpornější a nejnenáviděnější slovo drowího jazyka, slovo, které pojmenovávalo hrůzu, již obyvatelé povrchu nazývali slunce.
Divoce se rozhlížela po nějakém úkrytu. Bublina duší byla magický výtvor. S příchodem dne se rozplyne. Yochlolova duše se vrátí do Propasti a ona zůstane úplně sama. Její bič, její nový plášť, její pečlivě nahromaděná kouzla – to vše se rozpadne.
Nadzvedla si roucho a rozběhla se. Před sebou viděla skály, velké výběžky své domoviny, nepochybně kdysi dávno vychrlené nějakým otřesem. Nyní si všimla proudu vody, který už byl tak hlasitý, že jej bylo možné slyšet i přes šustění pod nohama. Povídalo se, že hory, jako naruby obrácené jeskyně, často ukrývají duté prostory, a ty nabízely brány do Temných říší.
Nohou se zachytila o něco tvrdého a vláknitého, ukrytého pod větrem navátými papírovitými kousky. Spadla dopředu, příliš rychle a prudce, než aby se stačila stočit stranou nebo se na pád připravit. Zahlédla rozházené kameny, která na ni čekaly, a pak už neviděla nic.
O něco později se Shakti pohnula a zasténala. Hlava jí třeštila a oči pálily, jako by zírala do světla svíce. Chvíli trvalo, než je dokázala otevřít.
Před ní se táhl ten nejděsivější obraz.
Slunce vyšlo a zalilo celé cizí místo trestajícím zlatým světlem. Malé papírovité věci jako by tím světlem žhnuly a barvily se všemi barvami, od karmínové po červenohnědou, od jantarových po zářivě žlutorudé odstíny, jaké Shakti nikdy neviděla. Ještě zářivější byly kousky stále připevněné k vysokým stavbám, podobné šupinám na dračí kůži. Křik neviditelných stvoření naplňoval vzduch posměšným smíchem. Po propletených chodníčcích nad hlavou jí poskakovali malí okřídlení démoni, někteří s jasně zbarveným peřím, a nepochybně spřádali nějaké vražedné, odporné kouzlo. Není divu, že inkuba takovéto místo přitahovalo!
Shakti se vytáhla do sedu a prošla si situaci, v níž se nacházela. Na čele měla velkou bouli a trochu zaschlé krve. Tělo měla potlučené a zhmožděné, ale to se dalo čekat. Když spadla na zem, měla kolem těla omotaných pět dlouhých hadích koster.
Její bič!
Jeho známé objetí zmizelo. Zběsile prohrabávala zářivé smetí pro případ, že z ní bič během pádu sklouzl. Po chvíli už nemohla popírat to, co věděla, že se stane. O bič přišla – ohavné slunce jej zničilo.
Zalila ji vlna skleslosti. Symbol nejvyšší kněžky, znamení Llothiny přízně. Může trvat roky, než jí bude poskytnut nový, a už nikdy nebude mít tak úžasně děsivou zbraň!
V hromadě křehkých šupin něco zašustilo. Shakti vytáhla z opasku nůž, vymrštila se na nohy a obrátila se ke zdroji zvuku.
Točila se jí hlava a na okamžik si byla jistá, že to, co před sebou vidí, je jen projevem nedávného zranění hlavy. Směrem k ní se plazil bič s hadími hlavami a jeho pět kostěných lebek se kolébalo sem a tam jako prsty na vlnící se ruce tanečníka. Prostřední hlava trčela vzhůru a z kostěných čelistí zplihle viselo vykrmené stvoření s hebkou srstí. Had jí položil zvíře k nohám.
Shakti klesla na zem a vrazila do zvířátka nůž. Rychle rozřízla a stáhla kůži a odkrojila proužek ještě teplého masa. Nějakou chvíli krájela, žvýkala a polykala, vychutnávajíc si po mnoha dnech první skutečné jídlo.
Jak hlad ustupoval, nahrazoval jej úžas. Hadí bič pro ni lovil. O něčem takovém nikdy v životě neslyšela!
Ještě větší zázrak byl, že vůbec mohl.
Shakti popadla do hrsti kus látky nového pláště. V jasném světle se třpytila zářivě černou barvou, v níž tančily odstíny, jaké by nikdy předtím nepokládala za možné.
Bič kněžky, piwafwi – tyto předměty se s východem slunce měly rozpadnout! Co se to ve jménu Llothiny osmé nohy dělo?
Opatrně vytáhla bublinu z tajné kapsy roucha. Doslova hučela životem a zlovolná energie se nijak nezmenšila. Kalná šeď však zmizela. Drobná koule byla opět průhledná a vypadalo to, že uvnitř zuří maličká bouře. Shakti kouli zvedla a zahleděla se dovnitř. V divokém jásavém triumfu tam vířila a tančila temná postavička. Jako by vycítila, že ji Shakti sleduje, zastavila se, přitiskla drobné ruce na vnitřní stranu bubliny a naklonila se blíž. Miniaturní rty se pohnuly, ale hlas zazněl přímo v Shaktině mysli.
Magie vydržela! zajásal bývalý yochlol. Vydržela! Ta Gromfova mrňavá bastardí kouzelnice to skutečně dokázala!
Shaktiny bystré oči rozeznaly detaily známé tváře, kterou nečekala, že ještě někdy uvidí. „Jak je to možné?“ zašeptala.
V malých rudých očích zářila divoká radost. Žádné otázky, kněžko-zrádkyně. Služebník ti přikázal vzít Llothinu kněžku zpět do Menzoberranzanu. Nač ještě čekáš?
Před Shakti se objevil mihotající se magický ovál, chvějící se mocí a netrpělivostí. Naplněná neblahým tušením vstoupila Shakti do brány.
Pohltil ji vír, jenž doprovázel magické cestování. Shakti si to užívala jako nejklidnější okamžik, který ji pravděpodobně pro následující dlouhé období čeká. Ačkoli si nebyla jistá, co se právě stalo, jedním si jistá byla.
Toto bude nejspíš nanejvýš neobvyklý návrat domů.
Vlny se třpytily v časném ranním slunci a k nemilosrdnému obzoru tančila drobná oslepující duhová světla. Liriel to snášela tak dlouho, jak to jen šlo, a pak se vrátila do podpalubí a kajuty, o kterou se dělili s Fjodorem.
Malá kajuta, již neochlazoval mořský vánek, jí připadala dusná a horká. Chvíli byla Liriel v pokušení vytvořit v boku lodi okénko, kterým by pustila vzduch dovnitř, a zakrýt jej kouzelnou temnotou, aby se do kabiny nedostalo světlo. Praktičnost zvítězila nad pohodlím. Pátrali po ní neviditelní nepřátelé a nahromadit si kouzla znamenalo jistotu, že může příštímu nepříteli nabídnout řádné magické přivítání.