Fjodor ležel se zavřenýma očima natažený na lůžku. Jeho povinnosti na palubě zahrnovaly i noční hlídky, a když Liriel studovala kouzla, vždy spal. Nevyřčeným pravidlem bylo, že jeden z nich byl neustále vzhůru a na stráži.
„Proč tomu šlechtici věříš?“ zeptal se Fjodor náhle.
Drowí dívka zvedla hlavu od knihy kouzel. „Může nám pomoct dostat se ke Qilué.“
„Možná ano. Připadá mi, že jsi si hodně jistá, že to udělá.“
„Už to jednou udělal,“ připomněla příteli Liriel.
„Ano.“ Fjodor otevřel jedno oko a věnoval jí stejně křivý úsměv. „Stokami v Hlubině.“
Její výraz při té vzpomínce potemněl. „Nejspíš dovnitř vede jiná, lepší cesta. Je možné, že nám nevěřil natolik, aby nám ji ukázal.“
Rašemenec se opřel na jednom lokti. „Tvoje myšlenky se ubírají stejnou cestou jako moje, malá vráno. Často jsem uvažoval o tom, proč lord Thann nabídl pomoc cizincům. Neměl moc důvodů nám věřit.“
„Zvlášť když vezmu v úvahu, že jeden z nás je drow,“ řekla Liriel a vyslovila tak nahlas to, co si on myslel.
Zatímco mluvila, vzduch v kajutě se zavlnil a slabé mihotavé světlo začalo splývat a nabývat lidskou podobu. Než si její přítel všiml magického vetřelce, Liriel tasila dýky a pak je opět schovala.
V kabině se objevil vysoký světlovlasý muž, mladík, kterému bylo pravděpodobně zhruba tolik let jako Fjodorovi. Natáhl ruce s dlouhými prsty a obrátil je dlaněmi vzhůru na znamení míru.
„Právě naopak, o drowech smýšlím velmi dobře,“ oznámil Danilo Thann svým líným, protahovaným způsobem. „Říkejte si o temných elfech, co chcete, nuda je s nimi málokdy.“
Liriel přimhouřila oči. Jediným bleskovým kočičím pohybem tasila dýku a skočila po vetřelci. Sevřela hrst světlých vlasů, strhla mnohem vyššího kouzelníka na úroveň svých očí a přitiskla mu hrot dýky na krk.
„Taky jsou málokdy pitomí,“ zavrčela. „Kdo jsi a co jsi udělal s Danilem z rodu Thann?“
Kouzelník na ni dlouze zíral.
„Čistě pro příště – za předpokladu, že bude nějaké příště – jak jsi to poznala?“
„Tvoje ruce,“ řekla Liriel úsečně. „Muž, jehož podobu nosíš, hrál na strunný nástroj. Měl by na špičkách prstů mozoly.“
Kouzelník si povzdechl. „Démoni se skrývají v detailech, je to tak?“
Podle toho, jak bezstarostně si podvodník počínal, se klidně mohli bavit třeba o láhvi vína. Liriel si nebyla jistá, jestli to na ni dělá dojem, nebo ji to dráždí. Obrátila se k Fjodorovi, který tam stál s připraveným mečem.
„Strhnu halící kouzla. Jestli se ti na tom pitomci nebude cokoli pozdávat, zabij ho.“
Ustoupila a bleskově provedla pohyby, které kouzlo rozptýlí. Zeleně oděný šlechtic zmizel a místo něj tam stála elfka s kůží barvy růžových perel a dlouhými rudozlatými vlasy.
Povrchová elfka.
Hluboko usazený strach a odpor vybublaly na povrch Lirieliny mysli jako kyselina. Prudce se obrátila k Fjodorovi. „Na co čekáš? Zabij to!“ zavřískla.
Rašemenec se postavil mezi obě ženy. „Možná bys to měla vysvětlit,“ vyzval elfku.
„Jsem Sharlarra Vindrith, učednice Laerel Stříbroruké. Je to sestra Qilué Veladorn.“
„Poslala tě Qilué?“ dožadovala se odpovědi Liriel, která vykukovala zpoza Fjodora.
„Nepřímo,“ řekla elfka, jež se rovněž naklonila na stranu. „Poslala ti zprávu a ty jsi poslala zprávu Danilovi…“
„A on místo sebe poslal povrchovou elfku,“ dodala Liriel znechuceně. Založila si ruce na prsou a zamračila se na Fjodora. „Měl jsi pravdu. Neměli jsme mu věřit. No tak, raduj se.“
Rašemenec potřásl hlavou a obrátil se zpátky k Sharlaře. „Ví lord Thann o tom, že jsi tady s jeho mečem?“
Zalétla pohledem k drahokamy vykládané zbrani, která jí visela u boku. „Teď už na to nejspíš přišel. Je pravděpodobné, že se pořád ještě vzteká nad ztrátou drahokamů a magických předmětů, ale on se s tím vyrovná.“ Pokrčila rameny a usmála se. „Oni to vždycky nějak zvládnou.“
Fjodor se obrátil k Liriel. „V mé zemi znají Čarodějnice kouzla, jež jedné osobě umožní, aby vypadala jako někdo jiný. Aby to šlo provést, musíš mít zbraň, kterou používá osoba, jejíž podobu na sebe chceš vzít. Možná že lady Laerel svou učednici takové kouzlo naučila.“
„Pochytila jsem ho sama,“ řekla Sharlarra, „ale jinak máš pravdu. Mohli bychom pokračovat?“
Drowka obezřeme přikývla. Sharlarra si z ucha sundala stříbrnou náušnici a podala ji Liriel. „Tohle Danilo ukradl Laerel a já to ukradla jemu. Oba vás to přenese rovnou za Qilué.“
Liriel si malý kroužek vzala a zkoumala složitý vzor. Značky vypadaly povědomě a měly nepochybně drowí původ. Kouzlo, jež vytvářely, bylo skutečně variací cestovního kouzla. Mezi značkami se vinula osobní pečeť Qilué. Žádný jiný kouzelník kromě ní nemohl tuto značku vytvořit, aniž by na sebe přivolal rychlou magickou pomstu.
Nasadila si náušnici na ucho a pronesla jméno Qilué. Před očima se jí objevil mihotající se magický ovál, jako pavučina tenké tkanivo, které bylo zároveň černé i stříbrné.
„Potřebuješ ještě něco?“ zeptala se elfka.
Liriel si ji dlouze a pozorně prohlédla. „Proč mi pomáháš?“
Sharlarra pokrčila rameny. „Mohl to udělat Danilo, ale on by za to nakonec zaplatil.“
„A ty ne.“
„Řekněme, že jsem stejně byla připravená vyrazit dál.“
„Takže jsi to udělala pro něj,“ řekla drowka, stále se to pokoušejíc pochopit.
„A pro sebe. Ve věži Černá hůl se život začínal nějak vléct. Už jsem hledala něco jiného.“
Liriel to vnuklo nápad. „Je tady něco, co by se ti mohlo líbit,“ řekla suše. „Za touhle lodí plave mořský elf jménem Xzorsh.“ Pečlivě jméno vyslovila, ostré mlasknutí, následované delším sykavým zvukem. „Chce se naučit Umění. Domnívám se, že nemá velké nadání, ale má ten druh nadšení, který nehledí na omezení. Můžeš mu najít učitele?“
„Mořský elf jako kouzelník,“ zamyslela se a pak znovu pokrčila rameny. „Proč ne? Jako by se stalo.“
Z druhé strany lodního trupu se ozvalo nezřetelné klepání, rychlý rytmický vzor, který vytvářel veselou melodii, již zpívali prakticky na každé lodi, plavící se po moři.
Liriel rozevřela oči. „Zlobří poplach!“ řekla. Byl to signál blížícího se útoku, pojmenovaný podle připlouvajících nestvůr. „Xzorsh měl s tou poznámkou o illithidích spojkách pravdu!“
„Vodní zlobři jako spojky“ zamumlala Sharlarra. „Spíš zabijáci.“
„Vidíš?“ odsekla Liriel. „Už sis to spojila.“
„Aha. Dobře řečeno.“
„Brzy dojde k bitvě,“ řekl Fjodor, který zdráhavě přejel pohledem z kouzelné brány na dveře kajuty. „Nemůžeme teď loď s klidným svědomím opustit.“
Sharlarra je mávnutím poháněla k bráně. „Běžte. Zůstanu tu místo vás. Opravdu,“ dodala, když Rašemenec pochybovačně svraštil čelo. „Bude to legrace.“
Drowí a povrchová elfka si vyměnily rychlý opatrný úšklebek. „Myslím, že bych si ji dokázala oblíbit,“ řekla Liriel Fjodorovi. „Pojďme.“
Jemně tkaná brána se při jejich průchodu zamihotala a další krok už těžce dopadl na pevný kámen. Liriel, zvyklá na drowí kouzelné brány, které uživatele roztočily a vypadl z nich, chytla Fjodora za paži, aby neupadl. Pohledem přejela klenuté kamenné zdi a mnohaúrovňové bludiště lávek.