„Působivé,“ zabručela a myslela tím jak kouzelný přenos, tak Promenádní chrám.
Náhle se jim půda pod nohama propadla a klouzali dolů strmou hladkou chodbou. Než se Liriel vzpamatovala, bez dlouhých cavyků je to vyhodilo do malé, jasně osvětlené komnaty.
Jednou rukou si zastínila oči a přitáhla si nohy pod sebe. Fjodora i ji obklopily temné postavy a spalující světlo pochodní se odráželo od kruhu připravených zbraní. Rozeznala obrys velké mělké mísy na kamenném podstavci – nepochybně to byla věštecká mísa, vybavená kouzly, která sledovala chrám a zachycovala vše, co se jí dostalo na „dohled“.
Liriel roztáhla ruce dlaněmi vzhůru. „Jsme přátelé,“ začala.
„Ovšemže ano,“ zacvrlikal dětský hlas. „Nepřátele jen zřídka vítáme tak vlídně.“
Liriel se po tváři rozlil ulehčený úsměv. „Iljrene,“ vyslovila jméno drowí vojevůdkyně. „Řekla bych, že tě ráda vidím, ale nejde to. Tedy, nevidím tě. Vadilo by ti ztlumit světla?“
Neviditelná kněžka luskla prsty a poskakující plameny, které lemovaly kamennou komnatu, se stáhly hluboko do lamp na stěnách. Malá žena, oblečená ve stříbrných společenských šatech a jiskřivých drahokamech, zvedla prst k čelu ve vážném vojenském pozdravu. Ti, kdo Iljrene znali, věděli, že v tom gestu není vůbec žádná ironie.
„Očekáváte nepřátelské drowí návštěvníky?“ zeptala se Liriel a mrkáním se snažila zahnat hvězdičky před očima.
Drobná žena pokrčila rameny. „Většina z nich taková je.“
„Máme mezi drowy mnoho nepřátel,“ poznamenal rytmický, hluboko posazený ženský hlas, „stejně jako ty, moje mladá přítelkyně.“
Liriel se přimhouřenýma očima zahleděla k mluvčí. Její zrak se zaostřil na překrásnou temnou tvář nejvyšší kněžky.
Qiluéiny rty se zavlnily ve slabém úsměvu, ale oči zůstávaly smutné – byl to důvěrně známý smutek, smutek, který Liriel poznala na Ruathymu. Na okamžik ji pohltila bolest z Hrolfovy ztráty, vlna neštěstí a lítosti tak silná, že se stěží dokázala nadechnout.
„Někoho jsi ztratila,“ poznamenala tiše.
„Elkantara,“ odpověděla kněžka. „Zabili ho na palubě lodi během bitvy o dračí poklad.“
Liriel svraštila obočí, jak si pokoušela vzpomenout, kterému z drowích mužů patřilo toto jméno. „Tvůj parzdiamo,“ řekla soucitně, používajíc drowí slovo, kterým menzoberranzanské ženy označovaly své mužské společníky, co neměli oficiální postavení Patrona rodu.
V očích Qilué vzplála zuřivost, jasná a krátká, a pak se vrátil smutek. „Byl můj milovaný, a je mrtev. Nemohu o tom mluvit, aniž bych cítila bolest. Raději si promluvme o drowovi, který jej zabil.“
Liriel na to opatrně přikývla. Bylo zjevné, že ji něčím urazila, ale nebyla si jistá čím.
„Žoldák známý jako Gorlist bitvu přežil,“ pokračovala nejvyšší kněžka. „Podle něj můžeš za všechno, o co přišel. Je pomstou úplně posedlý. Za tím účelem znovu vybudoval Dračí poklad, takže je silnější než předtím. Hledají tě v Přístavu Lebek i mimo něj. Tunely mezi tímto místem a Rašemenem nejsou bezpečné.“
Liriel se nevesele zasmála. „Když jde o Temné říše, není slovo bezpečný to první, co tě napadne. Jestli jsou tunely tak špatné, půjdeme po povrchu.“
„Ta cesta není o nic lepší,“ varovala ji Qilué. „Mezi lidmi jsou tací, co budou kvůli zlatu prolévat krev, a nebudou se starat o to, čí krev to bude nebo čí zlato shrábnou. Takoví lidé na vás číhají v Hlubině a budou vás sledovat, ať se vydáte kamkoli.“
„Lupiči a rváči,“ poznamenal Fjodor.
„Toto není z Gorlistových sil všechno,“ varovala je Qilué. „Shromáždil skupinu drowích válečníků, následovníků Vhaerauna, kteří si zvykli na život na povrchu. Také si zajistil pomoc kouzelníka.“
Liriel pokrčila rameny. „Už jsem proti kouzelníkům bojovala.“
„Lidským kouzelníkům?“
Qilué upřela na Liriel přísný pohled, pod nímž z dívčiny tváře zmizel úšklebek. „Nepodceňuj tohoto nepřítele,“ varovalaji kněžka. „Drowí magie je mocná, ale není to jediná magie. Malá dýka, již nečekáš, tě zabije rychleji než meč, který vidíš.“
Liriel zamyšleně přikývla. „Prastará runová magie se velice liší od všeho, co jsem se naučila v Menzoberranzanu.“
„Přesně tak. Je to Merdrith, samotářský a nepříliš známý, ale značně mocný kouzelník, který žije ve Vysokém hvozdu. Kněžky Temné panny jej znají a mají důvod se ho obávat. Gorlist, jenž věděl o Merdrithově nenávisti vůči stoupencům Eilistraee, jej přesvědčil, aby přišel do Přístavu Lebek. Dokonce i teď, když spolu mluvíme, po tobě pomocí magie pátrá.“
„Ani tunely, ani po povrchu,“ zopakoval Fjodor. „Jak se tedy do Rašemenu dostaneme?“
Qilué se na válečníka zahleděla. „Proto jsem vás sem zavolala. Z milosti Eilistraee mohu přivolat měsíční paprsky, které vás zanesou na hranice Rašemenu. Dál vás poslat nemohu – Čarodějnice, které zemi střeží, vztyčily proti takovémuto nežádoucímu vniknutí ochranná kouzla. Má sestra Sylune se o těchto kouzlech dozvěděla během doby, kterou strávila mezi rašemenskými Čarodějnicemi. My tady používáme podobná kouzla na ochranu chrámu. Když už je řeč o mých sestrách, vidím, že máš něco, co patří jedné z nich.“
Liriel si sundala náušnici a podala ji kněžce. „Ty umíš zavolat měsíční paprsky?“
„Je to kouzlo, propůjčené stoupencům Eilistraee. Začneme?“
Místo odpovědi natáhla Liriel ruku k Fjodorovi. Jejich prsty se propletly. Qilué kývla a válečníci vyšli neviditelnými dveřmi ven z komnaty. Pochodně náhle zhasly. V místnosti panovaly naprostá tma a ticho.
Kněžka začala zpívat tichou strašidelnou melodii, která se podobala spíš větru než hudbě a s nočním vánkem by snadno splynula.
Komnatu naplnila hebká bílá záře, jak z neviditelné oblohy proudily dolů paprsky měsíčního světla. Silný strop ze zeminy a kamene jako by se rozplynul a zrnka pozemské půdy tančila v měsíčních paprscích jako hvězdný prach. Uprostřed toho všeho tančila Qilué.
Kněžčin hlas – a magie Temné panny – proudil skrz Liriel jako silné víno. Téměř si ani neuvědomovala, že se i ona začíná pohupovat a kroužit v rytmu hudby.
Naslouchej měsíční písni, zašeptal hlas Qilué přímo v její mysli. Každá země, jíž se dotkne, zpívá radostí a každá píseň je jedinečná. Najdi píseň Rašemenu. Naslouchej jí a následuj.
„A Fjodor?“ zeptala se Liriel nahlas.
Tvůj a jeho osud jsou propleteny. On to ví. Ty jsi píseň, kterou slyší jeho srdce. Jdi, a on tě bude následovat.
Mladá drowka se natáhla magickou sítí, podobně jako to udělala, když pátrala po velkém dubu, známém jako Potomek Yggsdrasilův. Její smysly zachytily vzdálenou melodii, prostý nápěv, který jako by se držel rytmu Fjodorových starodávných příběhů. Liriel se plně odevzdala hudbě a nechala stříbřitou magii Eilistraee proudit vlnícími se údy.
Jejím tělem proběhlo hluboké zamrazení a zastavilo ji uprostřed otočky. Liriel ztuhla a na okamžik znovu prožívala hrůzy Propasti a tu krátkou chvíli, kdy Hrolfova loď Elfi panna proplouvala na cestě do bezpečí Llothinou říší.
Vzpomínka pominula, ale pocit hrůzy nikoli. Liriel nevěřícně zírala na temná vlákna, která se natahovala podél kouzlem přivolaných měsíčních paprsků. Do komnaty seskočili pavouci velcí jako domácí kočky a neviditelnými dveřmi odcupitali do Qiluéiny pečlivě střežené svatyně.