Místnost naplnil hluboký posměšný smích, ozvěna, jež se vyvalila z bezedných hlubin. Temná vlákna se škubavě spojila a vytvořila síť, která se pomalu snášela k Liriel.
Moje, zajásal hlas bohyně – děsivý zvuk, v němž se mísilo kvílení mrazivého větru a tisíce hlasů zatracených temných elfu. Této se nyní domáhám. Zbytek si vezmeme velice brzy!
Qilué ze sebe setřásla chvilkovou nečinnost, způsobenou ohromením, a sevřela stříbrný medailon s posvátným symbolem. Rychlým trhnutím přetrhla řetízek a zvedla kotouček do výšky. Znovu se dala do zpěvu a tance.
Z medailonu proudil jemný závoj měsíčního světla, který pomalu vytlačoval Llothinu temnotu. Liriel se k tanci opět připojila v zoufalé snaze dostat nechtěnou přítomnost pryč.
Qilué k ní s nemilosrdným výrazem přitančila. Půvabným kopem z otočky ji zasáhla tak, až mladší drowka odlétla ke stěně komnaty. Liriel na stěnu narazila tak tvrdě, až jí to vyrazilo dech. Dlouhou chvíli seděla na chladné kamenné podlaze, lapala po dechu a jen bezmocně sledovala, jak nejvyšší kněžka vyzývá jednu bohyni, aby vypudila druhou.
Konečně se děsivá přítomnost rozplynula a stejně tak, i když pomaleji, i stříbrné světlo, obklopující kněžku Eilistraee. Qilué přešla k věštecké míse. Oběma rukama sevřela okraj a naklonila se nad ni. Po chvíli se narovnala a obrátila k Fjodorovi ztrhanou tvář. „Pojď, Rašemenče, a řekni mi, co vidíš. Boj si vyžádal víc mých sil, než jsem pokládala za možné.“
Přešel ke kněžce, postavil se vedle ní a zahleděl se jí přes rameno.
„Z tunelů pod námi vycházejí skřeti,“ řekl řízně jako válečník podávající hlášení. „K zadní bráně se blíží houf koboldů. Z těchhle tří tunelů se sbíhají malé skupinky drowích bojovníků. Ti lidé támhle – podobné tuniky jsem viděl na lovcích odměn z Přístavu Lebek.“
Kněžka se prudce otočila a zaječela, aby přivolala vojevůdkyni. Náhle se objevila Iljrene. Slehla pohledem po Liriel a pak se obrátila k nejvyšší kněžce a snažila se pochopit situaci. „Ochrany?“
„Padly.“
Iljrene úsečně přikývla. „O boj se postarám. Ty budeš mít plné ruce práce jinde.“
„Řekněte mi, jak můžu pomoct,“ nabídl se Fjodor.
Jemná tvář elfí vojevůdkyně ztvrdla a přimhouřenýma očima opět zalétla k Liriel. „Můžeš tuhle Llothinu čubku odvést z mojí pevnosti dřív, než nás všechny zabije,“ zasyčela.
S těmito slovy Iljrene zmizela stejně náhle, jako se předtím objevila.
Fjodorovi se sevřel žaludek neblahým porozuměním. Nějak, přestože nevěděl jak, Liriel opět přivolala dotyk Lloth. Pohlédl na přítelkyni. V jejích očích, obrovských ve sklíčené tváři, se zrcadlily stejné obavy jako v jeho.
„Jak je to možné?“ zašeptala.
„Není to jasné?“ odsekla Qilué. „Liriel je s Pavoučí královnou svázaná. Neměli jste sem chodit!“
Liriel se zničehonic vrátila kuráž. Jediným rychlým pohybem se vymrštila na nohy a zůstala stát kněžce tváří v tvář. „Řekla jsi nám, ať přijdeme. Nebo ta tvoje mluvící vrána vypouštěla ze zobáku lži?“
„Měli jste nám o tom poslat zprávu!“
„Nevěděli jsme to.“
„Ne?“
Spalující obvinění v Qiluéině hlase probralo Fjodora ze zděšeného omámení. Liriel byla wychlaran, a dokud bude on naživu, nikdo ji nebude obviňovat z takové zrady.
„Liriel se odvrátila od způsobů svého lidu a vzdala se ďábelské bohyně,“ řekl s klidnou jistotou.
„To neznamená, že se Lloth vzdala Liriel,“ odsekla Qilué. S velkolepým hněvem se prudce obrátila k Liriel. „Víš, kolik let práce a jaké jmění za magické zdroje stálo to, abychom Promenádní chrám ochránili před Llothiným pohledem? A všechno je zničeno! Předala jsi toto místo Lloth a jejím ohavným stoupencům. Máš ponětí, co to znamená?“
Předstíraná odvaha mladé drowí elfky se vytratila. „Samozřejmě že to vím,“ zašeptala. „Jak bych mohla nevědět? Narodila jsem se v Menzoberranzanu.“
„V místě, které není snadné opustit,“ řekl Fjodor tiše. „Sama jsi řekla, že Liriel pronásledují. Přísahám, že lovkyni nepobízí o nic víc než zajíc jestřába.“
Jasný žár Qiluéiny zuřivosti pohasl a v hlubokém povzdechu zvedla ramena a nechala je klesnout.
„Nemohu pro vás udělat nic víc než vám ukázat rychlou cestu na povrch. Pošlu zprávu sestře Laerel. Ta vás bezpečně dostane z Hlubiny. Stoupenci Temné panny obdrží zprávu o putující drowce. Když vás zastaví a budou se vyptávat, ukažte jim tohle. Zaručí vám to bezpečný průchod.“
Kněžka podala Liriel malý stříbrný amulet, vyřezávanou figurku štíhlé elfky, ozbrojené lukem a v doprovodu vlka. Lovkyně i vlk zvedali hlavu k vycházejícímu měsíci.
„Děkuju ti,“ řekla Liriel vřele.
Kněžčin přísný pohled změkl. „Sluha vás doprovodí tunely. Jděte, a ať Temná panna střeží vaši cestu.“
Fjodor se uklonil a vzal Liriel za ruku. Společně prošli jedněmi z tajných dveří.
Jakmile se nejvyšší kněžka ocitla o samotě, vysílená klesla na podlahu. Boj proti vpádu Lloth si vyžádal veškeré její síly až na hranici vyčerpání. Domnívala se, že není moudré ukázat míru vyčerpání před někým, na koho si Pavoučí královna tak zjevně činila nárok.
Bez ohledu na to, jak moc se Liriel zdráhala – a o odporu mladé drowky Qilué nepochybovala – kam se Liriel hnula, oči bohyně ji následovaly.
Možná to na povrchu bude jiné, přemítala Qilué. Llothina moc do zemí světla nedosáhla. Ústředním bodem její víry bylo, že světlo temnotu ničí, a ne že ji zneviditelňuje. Tak tomu bylo vždy a ona neměla důvod věřit, že tomu někdy bude jinak.
Proč tedy nedokázala zahnat pocit, že se jí svět pohnul pod nohama?
5.
Kouzelníkův učeň
Illithidí žena známá jako Vestress přecházela po mozaikové podlaze trůnního sálu, který byl donedávna pokladnicí v potopených ruinách, jež dávno mrtví elfové nazývali Ascarle. Zůstalo zde jen několik z těchto pradávných pokladů: většinou velké sochy nebo zlaté předměty příliš těžké na to, aby je její prchající otroci odnesli s sebou.
Sama Vestress na tom byla rozhodně hůř. Prsteny s ametysty jí ze čtyřprstých rukou strhali. Stříbrná korunka, která zdobila její levandulovou hlavu, byla pryč, stejně jako medailon s královským erbem, který si přisvojila jako samozvaná regentka Ascarle. Šílené zlodějské ruce roztrhaly krásné šaty a citlivá chapadla v obličeji měla zhmožděná. Jediný důvod, proč byla stále naživu, byl ten, že si otroci mysleli, že už je mrtvá. Na to dohlédlo znehybňující kouzlo Liriel Baenre.
Illithidí žena nicméně necítila sebemenší vděčnost.
Vestressina pátrající mysl postřehla, jak se k ní loudá její genasijská otrokyně. Chapadla na regentčině tváři sebou škubala a kroutila se, jako by illithidí žena ochutnávala vzduch, ale Vestress si v emoční bouři, která se plazila k trůnnímu sálu, četla příběh genasiina úkolu. Genasi cítila neuvěřitelnou zuřivost, a k tomu zklamání, selhání a strach.
Strach. Ach ano. Měla důvod mít strach.
Vestress se usadila na trůnu a prázdné bílé oči upřela na dveře. Vzápětí do místnosti vstoupila pružná žena s modrou kůží a uctivě se hluboce poklonila. Tvář měla posetou nachovými modřinami a jedno oko nateklé tak, že na ně téměř neviděla. V mysli genasi vířila nenávist k drowí ženě, která to způsobila, a její vše zahlcující touha po pomstě zněla v harmonii s podobnou zuřivostí illithidí regentky.