Pomsta je odměnou schopných, „řekla“ illithid, která svůj královský ženský hlas promítla přímo do mysli genasi. Ty, Azar, jsi mne zklamala.
Genasi stiskla rty a uražená pýcha se z ní valila v bodavých vlnách. „Pokud jsem vás zklamala, paní, pak jen proto, že jsem neměla nutná kouzla,“ řekla nedůtklivě. „Říkala jste, že ta drowka je kouzelnice. Nevěděla jste, jak mocná.“
Nevěděla? Liriel Baenre se se mnou setkala. Kdybych chtěla, mohla bych vyjmenovat všechna kouzla, co má v toulci. Dala jsem ti veškerou magii, kterou jsi na odražení jejích útoků potřebovala. Jedno chapadlo ukázalo směrem k Azar jako vyčítavý prst. Jaký máš důvod si stěžovat? Nebyla to magie, co ti zhyzdilo tvář.
Genasi zvedla ruku k oteklému oku. „Přesto celá mise ztroskotala na nedostatku magie. Měla jsem v úmyslu sledovat loď a dostat se k drowce nepozorovaně, ale šaman ropušáků mě poslal do bitvy a já se proti jeho volání neměla jak bránit. Potřebuju nějakou obranu.“
Illithidí regentka odbyla starosti své otrokyně mávnutím nachové ruky. Ropušáci jsou hanebné stvůry, to je jisté, ale jejich magie je bezvýznamná. Jednou tě překvapili. Podruhé už se nachytat nenecháš.
„Kéž by to byla pravda!“ zakvílela genasi. „Pořád slyším šamanovo volání! Není vhodné, když služebníci regentky Ascarle musejí poslouchat nižší hlas. Nemůžete udělat něco, co by ta pokořující pouta uvolnilo?“
Vestress to chvíli zvažovala a pak souhlasně naklonila baňatou hlavu. Uklidni svou mysl, jak nejlépe dokážeš. Celý proces tak pro tebe bude méně bolestivý, a co je důležitější, bude pohodlnější pro mne.
Illithidí žena vstala a klouzavě přešla k otrokyni, která poslušně poklekla a zvedla potlučenou tvář. Chapadla z regentčiny tváře obklopila hlavu genasi a Vestressina vrozená mentální magie zkoumala mysl otrokyně. S lehkostí půlčíka zloděje proklouzla kolem Azařiných vířících myšlenek, kolem představ, kolem všech emocí, které genasi připouštěla a chápala, a rychle zamířila přímo do skrytých hlubin mysli. Tam nalezla pevné nenávistné klubko spletené z vláken donucení. Mentálním dotykem stejně jistým a jemným jako prsty harfeníka začala vlákna rozplétat…
Její soustředění se náhle zcela zhroutilo. Vestress se zapotácela dozadu s pohledem nevěřícně upřeným na jílec dýky, který jí trčel mezi spodními žebry.
Podruhé v životě byl její mentální hlas umlčen – ne drowí magií, ale bílou, spalující bolestí, pulzující z rány.
„Už žádné donucení,“ zasyčela Azar. Zvedla se, modrou rukou sevřela dýku a zakroutila jí. „Žádné otroctví. Jen pomsta. Pořád si myslíš, že jsem neschopná?“
Před Vestress se pomalu vynořila pravda a bila do její omámené mysli jako zvuk vzdáleného příboje. Azar nenáviděla drowí dívku, ošklivila si šamana ropušáků. To bylo dostatečně opravdové, avšak mentální hluk této nové pohany zakryl její největší a nejpronikavější zášť.
Vestress se celou vůlí opřela do strašlivé bolesti a odsunula ji stranou na tak dlouho, aby zformovala poslední důležitou myšlenku:
A co drowka?
Azařina potlučená tvář se zkroutila v úsměšku. „Dokonce ještě i teď předpokládáš, že udělám, co mi nařizuješ! Ano, ta drowka mě porazila, ale porazila i tebe. Pro mě to vyrovnává všechny účty. Věz toto: ty zemřeš, a ona ne. Jestli ti to působí bolest, jsem spokojená.“
Genasi trhla jílcem dýky dolů a prudce vší silou zarazila čepel vzhůru. Krutá čepel se zabodla hluboko do Vestressiny hrudi. Svaly chvíli bolestivě kladly odpor a pak se dýka ponořila do čehosi měkkého a dužnatého.
Genasi vytrhla zbraň z rány a Vestress se náhle začala topit. Z jejích chapadel bublal ichor, hrnul se jí do očí a stékal po tvářích jako horké zelené slzy.
Mramorová podlaha jí letěla naproti. Vestress nezaznamenala dopad, ale postupně začala vnímat novou a vzdálenou bolest. Když si uvědomila její zdroj, zalila ji hrůza. Azařina dýka se prořezávala obličejovým chapadlem.
Genasi odhodila jeden škubající se výrůstek stranou a natáhla se po dalším. „Navzdory všemu se ropušáci stali nástrojem, pomocí nějž jsem získala svobodu. Tohle bude jejich odměna,“ vysvětlila. „Jak ta drowka brzy pozná, já vyrovnávám všechny účty.“
Klepání na trup lodi bylo stále naléhavější. Sharlarra se zamračila. „Možná jsem se měla zeptat na heslo, kterým odpovědět,“ zamumlala.
Pokrčila rameny, přistoupila ke stěně a i ona vyťukala čtyřverší v nezaměnitelném rytmu „Mořské panny“, jedné z nejoplzlejších písniček, které se v krčmách v Přístavu Lebek zpívaly. Zdálo se, že to neviditelného zvěda uspokojilo. Nyní bylo načase předat varování dál.
To představovalo problém. Podle Khelbena byl Caladorn Cassalanter na palubě. Sharlarra jej neznala příliš dobře, ale na plese při poslední Zimní slavnosti spolu tančili. Nesporně existovala možnost, že si domyslel, co se stalo s jeho drahokamy posázenou sponou na plášť. Nikdo by žádného z učedníků Khelbena Arunsuna nepodezříval z krádeže, ale věž Černá hůl teď byla daleko. V přiléhavých tmavých šatech a s bohatě zdobeným, šlechtice hodným mečem u boku se podezřele podobala šikovnému půlčíkovi po úspěšné noci. Jenom byla vyšší. A střízlivá.
Náhle dostala nápad. V duchu si představila Fjodorovu tvář a postavu a zahalila sebe i svou výstroj kouzlem iluze. Výsledek prozkoumala v bronzovém zrcadle nad umyvadlem a při pohledu na nepříliš elegantní obraz sebou škubla – kožený kabátec, plátěná košile, tmavé vlněné kalhoty zastrčené do nízkých obnošených bot. Sklonila pohled k „vypůjčenému“ meči, který měl nyní podobu těžké černé zbraně, ozdobené jen hrubě opracovanou medvědí hlavou na hrušce.
Vydala se ke dveřím a cestou tasila meč. Zbraní projelo zahučení magické energie a baryton spustil vřelou píseň:
Sharlarra podrážděně zaklela. Kopnutím zavřela dveře a modlila se, aby to nikdo neslyšel. „Zpívající meč! Zatraceně a k ďasu s tím chlapem!“
zazpíval meč omluvně.
„Děkuju mockrát, ale dneska jsme tady v přestrojení,“ řekla meči. „To znamená žádný zpěv.“
Ucítila, jak moc podivně zeslábla, podobně jako by si člověk zklamaně povzdechl, a pak magie opět jasně zazářila. Meč přešel od zpěvu k přednesu.
Sharlarra s pocitem marnosti zaťala zuby a podívala se ke stropu. Pomalé šoupání bot na palubě ukazovalo, že muži jsou v klidu. Námořníci ještě nepostřehli blížící se nebezpečí. Plýtvat nyní časem znamenalo později prolévat krev.
„Ještě jedno slovo a nechám tě roztavit a předělat na nočník. Jasné?“
„Podělaná Mystro!“ vybuchla. „Proč jenom Danilo nekoupil sembijský meč? Ty zbraně aspoň chápou, co se jim říká! Poslouchej: žádný zpěv, žádné deklamování, žádné mumlání ani prázdné tlachání. Jenom zabíjej. Potichu.“