Meč konečně zmlkl. Sharlarra si pospíšila úzkou chodbou a vyškrábala se po žebříku. Vytáhla zamaskovanou zbraň a namířila ji na moře.
„Blíží se mořští zlobři, hoši! Pořádně je přivítáme!“ zařvala a ze všech sil se snažila napodobit Fjodorův rašemenský přízvuk.
Několik námořníků se zastavilo a podivně se na ni zahledělo. Elfka si příliš pozdě uvědomila, že iluze nezahrnuje i její hlas – stále mluvila vlastním vášnivým elfím hlasem. Zapomněla ukrást jednu z berserkrových zbraní. Bez ní nebyla iluze dokonalá.
Meč v její ruce se tiše uchechtl.
Sharlarru zachránil křik ze strážního koše a řinčení zbraní, které si muži připravovali a chystali se čelit dalšímu nepříteli.
O zábradlí pleskl pár obrovských rukou s plovacími blánami. Jeden z pirátů vyrazil vpřed a sekl šavlí, ale vzhůru vystřelila další ruka, chytla muže za zápěstí a bez námahy úder zastavila. Rychlé zakroucení piráta odzbrojilo a přinutilo klesnout na kolena. Odvalil se stranou vteřinu předtím, než na palubě zadupaly mohutné nohy.
Tvor, přikrčený v obranném postoji, se nepodobal vodnímu zlobrovi v žádné z knih, co kdy Sharlarra viděla. Hlavu měl jako ryba, s ostnatou vzpřímenou ploutví, která začínala na temeni a táhla se po zádech. Dvě velké ploutve po stranách připomínaly přerostlé elfí uši a ohromné kulaté oči byly temné a hladové jako oči žraloka. Šeredná hlava byla rozdělena širokou tlamou, plnou bodcům podobných zubů. Ocas, podobající se tomu, jaký mají mořští hadi – dlouhý, vlnitý a zakončený dvojitou řadou ostnů – trčel z mohutně osvaleného humanoidního těla. Čtyři silné paže, vyzbrojené límcem loketních bodců, se protahovaly v očekávání bitvy.
„Mořští ďábli!“ zařval statný muž se zrzavým plnovousem. „Sahuagin na palubě!“
Ze Sharlařina meče vytryskl zvonivý bojový pokřik a zbraň v podstatě skočila k přikrčenému netvorovi. Elfka jej následovala, jak to jen šlo, a cestou mumlala kouzlo vroucí krve.
Sahuagin srazil úderem otevřené dlaně útočící meč stranou. Jednou z horních rukou sevřel Sharlařinu tuniku a trhnutím si elfku zvedl na úroveň očí. Další ruka se s drtivou silou sevřela kolem pravé paže a čelisti se vyčkávavě rozevřely dokořán.
Černé oči zesklovatěly a kolem netvorových vyceněných tesáků zavířila páchnoucí pára. Všechny jeho ruce se začaly divoce třást, zatímco tělo se spalovalo zevnitř. Sharlarra vykroutila ruku s mečem ze sevření a rychle netvora zabila sekem do břicha, po němž se na palubu vyvalily kouřící vnitřnosti.
Pečlivě se tomu svinstvu vyhnula a obrátila se, aby prozkoumala zmatek kolem. Přibližně tucet tvorů bojoval zbraněmi, které vylovil z moře – starodávnými kopími a zrezivělými zubatými meči. Piráti si je snadno drželi od těla.
Možná až příliš snadno.
Elfka couvala z bitky a cestou odrážela rány a bodnutí mořských ďáblů. Když se ocitla mimo změť sekajících zbraní a klejících pirátů, rozběhla se k záďové nástavbě a vyšplhala po žebříku nahoru.
Z této výhodné pozice měla dobrý rozhled po celé lodi. Jak tušila, na opačné straně několik sahuaginů tiše šplhalo přes zábradlí a mířilo přímo do podpalubí.
Tito netvoři neměli hrubé, všemi zapomenuté zbraně, patřící utopeným námorníkům. Byli vyzbrojení halapartnami s bodci, vytesanými z mořské slonoviny, a kolem pasu měli opasky plné skvělých dýk. Na každém opasku visela síť.
Byli na lovu a zjevně si přáli dostat úlovek živý.
Sharlarra zděšeně svraštila obočí. Zanedlouho sahuaginové zjistí, že je jejich kořist pryč. Podle toho, co o nich slyšela, pobijí všechny lidi na palubě jen tak pro zábavu.
Pohlédla dolů na meč. „Myslíš, že bys dokázal napodobit Fjodorův hlas?“
„Bez mluvení to nepůjde,“ poznamenal meč poněkud sarkasticky.
Sharlarra to ponechala bez odpovědi. „Jenom občas zařvi nějaký válečný pokřik, pár povzbuzujících slov, varování – prostě něco takového.“
„Je to lepší než nic.“
„To je od tebe velice laskavé. Jdeme.“
Seskočila z nástavby a meč strašlivě zařval – zvuk, z něhož běhal mráz po zádech a který vyvolával představu útočícího zraněného medvěda. Dva netvoři – a Caladorn Cassalanter – se za zvukem bezděčně otočili.
K šlechtici, který na okamžik neudržel pozornost, se vrhl třetí sahuagin. Sharlarra namířila na nové nebezpečí meč a její rychle pronášené zaklínadlo bylo pohlceno varovným výkřikem zbraně.
Netvor se zastavil těsně před Caladornem a zvednutá zbraň zařinčela o miniaturní hradbu síly. Sharlarra spěšným pohybem bariéru zrušila – právě včas, aby to mužovu protiútoku dovolilo proniknout skrz.
Elfka se prudce obrátila doprava, následujíc pobídnutí meče. Čepel se zaklesla do hrotů rezavého trojzubce a Sharlarra se tak dostala k sahuaginovým tesákům mnohem blíž, než kdy toužila.
Sahuagin se odporně zašklebil a vrazil spojené zbraně elfce do obličeje. Ta se instinktivně přikrčila, ignorujíc ostrou bolest v rameni, když byla její ruka s mečem tlačena dozadu. Volnou rukou si vytáhla nůž z boty a celou vahou bodla vzhůru.
Tlustá kůže ráně odolávala déle, než by Sharlarra pokládala za možné. Pak nečekaně povolila a jílec narazil do netvorova břicha. Sahuagin zavřískl bolestí, stáhl se a sklonil trojzubec k dalšímu útoku.
Jeden z dobře vyzbrojených sahuaginů přešel palubu, odstrčil zraněného netvora stranou, postavil se před Sharlarru a hrozivě se k ní naklonil. K jejímu překvapení nezaútočil a jednu ruku držel vysoko nad hlavou. Netvor ze sebe vydal řadu hlasitých štěbetových mlasknutí, která jako by ozvučela všechna prkna na lodi.
Po celé lodi sahuaginové přestávali bojovat a zůstávali stát ve střehu s připravenými zbraněmi. Něco v jejich chování se změnilo. Dokonce i když boj ustal, působili netvoři najednou mnohem hrozivěji.
„Kde je drowka?“ zasyčel vůdce.
„Chceš odpovědět, nebo mám já?“ zeptal se tiše meč.
„Řekni jim, že ji nikdy nevydáme,“ pobídla ho Sharlarra. Meč Fjodorovým hlasem zakřičel odpověď.
„To určitě,“ odsekl pirát se zrzavým plnovousem. „Já jsem tady kapitán a říkám, vezměte si ji a zmizte!“
Ohavná hlava se se škubnutím otočila k mluvčímu. „Kde ji schováváte?“
„Schováváme?“ zeptal se kapitán nevěřícně. „Kdyby hořela, ani bych na ni neplivl.“
„Kavalír,“ zamumlala Sharlarra.
„Zrádce! Zbabělce!“ přeložil meč hlasitě.
„Žvásty,“ obořil se na Fjodora kapitán. „Žádný člověk, co se paktuje s temným elfem, nemá co jinému člověku nadávat do zrádců. Vydej ji, nebo tě zabiju vlastníma rukama.“
Vzduchem zaviní zářivý trojzubec a zabodl se do paluby kapitánovi u nohou. Všechny oči sledovaly jeho cestu zpět až k moři.
Na zábradlí zlehka balancoval tucet mořských elfů. Vysoká žena se zelenou kůží a oholenou souměrnou hlavou, aby předvedla zvláštní vzory na kůži, upřela na kapitána pohrdavý pohled.
Elfové hbitě seskočili na palubu a vrhli se na stejně dychtivé sahuaginy. Námořníci se dlouho drželi zpátky a tvářili se nejistě. Sharlarra si všimla konfliktu, zrcadlícího se v kapitánově obličeji – konfliktu stejně zuřivého, jako byl ten mezi mořskými elfy a jejich smrtelnými nepřáteli.
Nakonec kapitán zvedl zakřivený meč. „Je to naše loď, hoši! Nepotřebujem, aby ji za nás bránili nějací vychrtlí elfové! Na ně!“
Vlna pirátů se vzedmula vpřed a Sharlarra ji následovala – nebo, přesněji řečeno, následovala meč. Duch bitvy tu zbraň zcela pohltil a ona teď řvala nějakou rašemenskou válečnou píseň. Sharlarra zaujala postavení za zády mořských elfu, a ačkoli se její meč zaklesl do sahuaginova trojzubce, chladným pohledem varovala kapitána, aby se držel dál. Podle toho, co Sharlarra viděla, by ji ani trochu nepřekvapilo, kdyby pár elfů utrpělo zranění způsobené něčím jiným než čepelemi či drápy sahuaginů.