Dnes ne. Tam, odkud pocházela, drželi všichni elfové pohromadě.
Nedaleko od ní bojoval mořský elf s jedním ze sahuaginů, kteří měli síť. Netvor používal ostnatý cep, kterým se pokoušel zahnat elfa do správného postavení, ale ačkoli stále znovu a znovu vrhal síť, jeho kořist pokaždé uklouzla a s udivující elegancí uhýbala a uskakovala.
Sahuagin na menšího protivníka vytrvale tlačil a nutil mořského elfa ustupovat mezi dvěma vířícími chumly bojovníků k zábradlí. Síť se roztáhla a snášela se na elfa jako medúza rozhodnutá obklíčit kořist. Nebylo kam uhnout a mořský ďábel už slavil vítězství úšklebkem od ucha k uchu.
Stříbrná čepel švihla vzhůru a proťala síť, jako by rozřízla zralou hrušku. Sahuaginova hlava se pomalu zaklonila a pak se skutálela na palubu. Nepřestala se usmívat.
Kouzelný nůž, všimla si Sharlarra. To musí být ten Xzorsh, o kterém mluvila Liriel.
Její pozornost upoutal dychtivý výkřik meče. Hnal se k ní čtyřruký sahuagin, který se oháněl čtyřmi blýskavými zbraněmi.
Sharlarra na útočícího mořského ďábla vrhla svazující kouzlo a zmrazila ho uprostřed kroku. Rychlým bodnutím tvora dorazila. Nebylo to zrovna čestné, ale to podle jejího názoru nebylo ani to, že má někdo pár rukou navíc. V každém případě měla plné ruce práce s nestvůrou, tvrdě útočící v závěsu za Čtyřručkou.
Sharlarra dlouho stála a bojovala se sahuaginem a její maskovaná zbraň si vesele prozpěvovala, zatímco narážela, řinčela a skřípala o netvorův zrezavělý meč.
Mořskému ďáblovi se podařilo dostat zpívající zbraň dolů, pak zvedl tlapu s dlouhými drápy a dupl na čepel. To Sharlaře vykroutilo zbraň z ruky.
Střemhlav uskočila před výpadem, odvalila se stranou a zvedla se s první zbraní, která jí přišla pod ruku, dlouhým tenkým šperhákem. Sahuagin stál jako ohavná černá socha, zmrazený uprostřed strašlivého bočního seknutí.
Xzorsh prošel kolem a nedbalým žduchnutím znehybněného mořského ďábla povalil. Netvor se svalil na palubu, stále zmrazený v útočné pozici.
„Moje první kouzlo,“ řekl mořský elf pyšně. „To mě naučila sama Liriel. Kde je?“
Mluvil tiše, ale Sharlarra jej zřetelně slyšela. Všimla si, že bitva utichla a změnila se jen na několik šarvátek. Na lodi nezůstali téměř žádní sahuaginové ani mořští elfové. S největší pravděpodobností usoudili, že na lidech nezáleží, a rozhodli se pokračovat v boji v moři.
Elf přimhouřil oči. „Kolem tebe se vznáší závoj magie, silnější, než může přivolat berserkrovské šílenství. Možná vypadáš jako Fjodor, ale nejsi.“
Sharlarra se usmála. „Pokud jde o tebe, měla Liriel pravdu – skutečně to vypadá, že máš vrozené nadání. Požádala mě, ať ti najdu učitele. Možná bychom v tomto rozhovoru měli pokračovat v soukromí.“
Elfova tvář se rozzářila v radostném úsměvu. „Máš elfí hlas.“
„Nejen hlas,“ zapředla, „ale tady nahoře ti to nebudu předvádět.“
Mořský elf to ocenil uchechtnutím a jako první sestoupil do lodního podpalubí. Zamířili do kajuty, o kterou se drowí dívka a Rašemenec dělili, a zavřeli za sebou dveře.
Elfka obratem zrušila iluzi a objevila se před Xzorshem ve vlastní podobě.
„Jsem Sharlarra Vindrith a nedávno jsem odešla z učení u Khelbena Arunsuna, také známého jako Černá hůl, arcimága Hlubiny. Drowka mě požádala, abych ti našla učitele. Mezitím by mi bylo potěšením předat ti něco z toho, co jsem se naučila.“
„Zlatá elfka, která učí ztracené umění příslušníka mořského lidu!“ užasl.
„Ne zlatá elfka,“ opravila jej a pokrčila rameny. „Jsem… něco jiného, ačkoli mi nikdo nikdy nedokázal říct co přesně.“
Kývnutím to vzal na vědomí. „Kdy můžeme začít?“
„Jakmile budou naši dva přátelé bezpečně v cíli, nebo za sebou alespoň budou mít pořádný kus cesty, tak pro tebe pošlu. Můžu ti poslat zprávu po obyvatelích přístavních vod?“
„Ovšemže ano!“
„Tak na ni počkej.“ Mořský elf zaváhal, takže Sharlarra vytáhla z vaku Lirielin malý síťovaný měšec s drahokamy, jeden si vytřepala do ruky a zbytek podala mořskému elfovi.
„Jeden kámen potřebuju, abych mohla Liriel sledovat. Zbytek si vezmi jako potvrzení mého závazku.“
Xzorsh přijal měšec a sledoval, jak Sharlarra vyvolává kouzelnou bránu a prochází skrz.
„Jednoho dne,“ řekl toužebně, „dokážu tohle i víc!“
Sledoval, jak se brána začíná ztrácet a její pestré barvy kloužou po povrchu jako duha zachycená v dětské mýdlové bublině. A stejně jako ona pomyslná bublina se rozplynula. V místě, kde před chvílí byla brána, stála vysoká elfka s havraními vlasy.
„Kde je?“ dožadovala se žena hlubokým, poněkud zastřeným hlasem.
„Koho hledáte?“ zeptal se Xzorsh.
„Učedníka Khelbena Černé hole.“
Elf mlčky vyčkával a uvažoval o této nové hádance. Učednice mu předvedla schopnost měnit podobu, ale Xzorsh předpokládal, že je učednice opravdu krásná elfská dívka s rudozlatými vlasy a fialovýma očima, v nichž září zlaté jiskřičky. Ve skutečnosti o Sharlaře nevěděl nic kromě jména, jež mu prozradila. I to mohlo být smyšlené. Dokonce i její hlas mohl být výsledkem magie. Liriel mu nejednou řekla, že je příliš důvěřivý.
Přesto cizinka věděla o jeho touze naučit se umění magie a svěřila mu celé jmění v drahokamech.
Elfka sledovala jeho pohled k měšci a vytrhla mu ho z ruky.
„Byl tady,“ prohlásila zachmuřeně. „I běsnící zelený drak po sobě zanechává méně nápadnou stopu!“
„Tyto drahokamy mi byly dány do zástavy,“ řekl Xzorsh tiše, ale rozhodně. „Já vám je nedám.“
Elfka si jej změřila odhadujícím pohledem. „Pomocí těchto drahokamů je možné drowku sledovat. Jejich vlastnictví s sebou může nést problémy.“
„Ať klidně přijdou. Nikdy jsem nečekal, že Umění bude snadné.“
„Budiž.“ Hodila mu drahokamy a mávla na něj, ať ustoupí ode dveří. Uhnul stranou a ona dveře škubnutím otevřela.
Otevřeným poklopem proudil dovnitř tenký paprsek měsíčního světla. Elfka široce roztáhla prsty a natáhla se po něm. Zatímco jí světlo proudilo mezi prsty, začala se zmenšovat a zároveň stoupat ke zdroji paprsku. Stačil pouhý okamžik a změnila se v zářící částečku prachu, která kroužila ve slabém světle a pak byla pryč.
Xzorsh vše sledoval lesklýma očima a srdcem naplněným touhou. Zíral na proud světla ještě dlouho poté, co elfka zmizela, jako by mu vířící zrnka prachu mohla šeptem prozradit tajemství tohoto zázraku.
Nakonec sklopil pohled k malému váčku ze síťoviny, který držel v rukou. Uctivě přejel prstem po elegantně zakroucené runě, jež byla značkou čaroděje.
Jednoho dne bude mít taky takovou. Vzduchovými bublinami bude procházet do vzdálených moří a následovat měsíční světlo, kamkoli půjde.
Takové sny měl v srdci, když tiše vyšplhal po žebříku a nikým nepovšimnut vklouzl do moře.
6.
Dračí oči
Merdrith Šílený, který kdysi býval zulkirem mezi thayskými Rudými mágy, se zamyšleně poškrábal na nose podobném zobáku a studoval malý hedvábný váček, který držel v natažené paži. Na rozdíl od Brindlora se nedotkl vyšité kouzelnické pečeti.