Gorlist rychle zalétl k pěvci smrti pohledem. Drow se nenucené opíral o protější stěnu, ruce i nohy měl překřížené a v obličeji výraz zdvořilého zájmu. Po boku mu stál jeden z mladých válečníků, který jej sledoval snad na každém kroku.
Obecně platilo, že Vhaeraunovi následovníci dávali přednost společnosti jiných mužů. Brindlor nechtěl mít se ženami za žádných okolností nic společného. Gorlistovi to vyhovovalo. Rovněž Brindlor mu vyhovoval – tedy samozřejmě až na jeho nenápadný, avšak tvrdohlavý nesouhlas s tím, že mezi sebou mají lidského kouzelníka.
Gorlist měl své důvody, proč do jednotky zařadit i Merdritha. Kouzelník možná vypadal vysušený a scvrklý jako starý strom, ale plamen jeho nenávisti plál zářivým ohněm. Gorlist neměl sklony věřit komukoli z jakékoli rasy, ale podle jeho názoru propůjčovala posedlost mimořádnou cílevědomost a čistotu srdce. Merdrithově nenávisti Gorlist dobře rozuměl.
„Toto je pečeť Laerel Stříbroruké,“ oznámil kouzelník. „Tu už jsem neviděl dobrých padesát let. Tedy ne že by těch posledních padesát let bylo nějak zvlášť dobrých.“
Gorlist tyto poznámky zvažoval ve světle toho, jak tajemnou kouzelnici popisoval Stopař Lumík. Lidé během padesáti let děsivě zestárnou, ale v očích trpaslíkovi podobného člověka byla Laerel mladá a krásná. Vyslovil postřeh nahlas.
„Laerel Stříbroruká bude tak krásná, jak si přeje, ještě v době, kdy se fakani tvých fakanů obrátí v prach,“ řekl kouzelník otevřeně. „Mocní kouzelníci jako já si najdou způsob, jak na několik desítek let smrt podvést. Laerel zažila přicházet a odcházet celá staletí. Každý, kdo se ji pokusí sledovat, s největší pravděpodobností vběhne do magické pasti, která by dokázala uvěznit i kostěje na celou tuto i následující věčnost. S tou se nechcete zaplést. U Mystřiných křivek, já se s ní nechci zaplést!“ Hodil váček na stůl, kde přistál s hlasitým zacinkáním.
„Chci ten drahokam,“ prohlásil Gorlist rozhodně. „Najdi jiný způsob.“
Kouzelník se nad tím zamyslel a pohladil si tenký, na červeno nabarvený cůpek, který nahrazoval bradku. „Ty drahokamy byly součástí dračího pokladu, je to tak? Drak na poklad nikdy nezapomíná. Pátrej po pokladu dračíma očima.“
„Dračíma očima,“ zopakoval Gorlist způsobem, jaký používá člověk, který chce někoho ponouknout k další odpovědi.
„Přesně. Zeptej se draka,“ řekl Merdrith pomalu, jako by poněkud nechápavému dítěti vysvětloval něco zcela očividného.
„Drak je mrtvý,“ oplatil mu Gorlist stejnou mincí.
Kouzelníkova letitá tvář se netrpělivě svraštila. „A tím chceš říct co?“
Brindlor se odstrčil od stěny. „Myslím, že vím, kam tím míří. Potřebujeme nekromanta, takového, co umí mluvit s mrtvými draky. Půjdeš s námi, Falaile, a vezmi s sebou tucet odvážných chlapů.“
Mladý válečník pěvci smrti zasalutoval a odkráčel.
„Gratuluju k povýšení na velitele,“ řekl Gorlist s pronikavou jízlivostí.
Pěvec smrti se jen usmál. „Pokusím se být té cti hoden. Jdeme?“
Gorlist spolkl ostrou odpověď a vyšel za pěvcem smrti z jeskyně, která kouzelníkovi sloužila jako pracovna. Jeho otec, kouzelník Nisstyre, nikdy pěvce smrti nezaměstnával a pro ty, kdo to dělali, neměl nic než pohrdání, ale Nisstyre byl navzdory všem svým řečem o vybudování nového drowího království až přehnaně opatrný a zůstával příliš v utajení. On, Gorlist, dostane doslova i obrazně skalp Liriel Baenre a ukáže zotročeným drowím mužům, že žádná žena není nedotknutelná, žádná nestojí mimo dosah jejich mečů a moci jejich Maskovaného boha. K tomu potřeboval Brindlora.
Existovala nicméně hranice toho, co byl ochoten od Brindlora přijmout. Pěvec smrti si mezi Gorlistovými lidmi rychle našel přátele. Dokud se nebude snažit vybudovat dalekosáhlejší mocenskou základnu, bude všechno v pořádku. Chvíle, kdy některý drow naznačí, že se jeho loajalita změnila, však bude posledním okamžikem Brindlorova života.
Před kouzelníkovým brlohem na ně čekal malý houf drowů. Gorlist jim řekl, co potřebovali vědět, a rázným krokem se vydal tunely k Pharxovu doupěti.
Obrovská skalní síň byla temná a pustá a jediným zvukem byl pravidelný zvuk kapající vody z některé z předsíní, doprovázený vzpomínkami na vybojované a prohrané bitvy. Qilué a její kohorta si poklad přivlastnily a odvlekly. Nezůstala tu jediná mince.
V sousední komnatě našli Pharxovo tělo. Moc z něj nezbylo. Obrané kosti pokrývalo pár matných šupin a celé mohutné mrtvé tělo tak vypadalo jako kostlivý rytíř, práchnivějící v plátové zbroji.
Drowové se meči a sekerami pustili do práce. Po dlouhé době se zpoceným mužům podařilo vyprostit lebku. K odnesení mohutné lebky bylo zapotřebí všech třinácti válečníků. Na každé straně jich bylo šest a jeden vzadu a cestou do krypty vypadali jako čestná stráž nesoucí rakev.
Namáhavě se prodírali řadou chodeb, z nichž každá byla o něco užší než předchozí. Když se přiblížili k nekromantově jeskyni, už jim nezbývalo nic jiného než lebku tlačit a naklánět ji potřebným směrem, aby ji úzkou chodbou vůbec dostali. Skřípění kosti o skálu způsobovalo vibrace, které ze stěn tunelů a na namáhající se drowy shazovaly malé kamínky.
Hluk byl přerušen divokým pronikavým zaječením a z ukryté jeskyně vyrazil vysoký elf. Obrátil se k drowům a divoce přitom mával nohama i rukama.
Všech čtrnáct drowů jako jeden muž tasilo meče.
Elf přikroužil blíž, ale Brindlor je zvednutím ruky zarazil. Gorlist si všiml, že elf je vyšší než většina lidí a pokrytý slabě zelenou šupinatou kůží. Divoké oči měl zlaté a rozdělené svislými zornicemi, takže vypadaly jako oči hada.
Nebo draka.
„Polovičního draka,“ zamumlal Brindlor, jako by odpovídal na válečníkův nevyřčený dotaz. „Šílený jako brouk gasinta, ale má nadání na nekromantskou magii. Za ty peníze bys lepšího čaroděje nesehnal.“
„Kolik mu platíme?“ zeptal se Gorlist.
„Neplatíme.“
Tato logika zrovna nevyvolávala důvěru, ale než mohl Gorlist něco namítnout, Brindlor polovičnímu drakovi přednesl jejich žádost. Šílený nekromant přikývl a uctivě položil ruku na Pharxovy ostatky. Z gigantické lebky začal stoupat žhnoucí opar. Za několik okamžiků vířil vzduchem přízračný obraz hlubinného draka, kroužil kolem lebky a proplétal se prázdnými očními důlky jako kočka, která se ovíjí kolem nohou oblíbeného člověka.
„Pharxův duch,“ řekl Brindlor tiše. „Můžeš mu položit čtyři otázky, nebo vznést čtyři požadavky. Vybírej pečlivě. Mrtví mají sklony dávat záludné odpovědi.“
Gorlist udělal krok vpřed, šťastný, že při pátrání zjistil jméno kouzelného kamene. „Hledám rubín z Chissentry. Řekni mi, kde se nachází.“
Mohutná lebka se k němu obrátila, ale hlas zazněl shora z místa, kde kroužil dračí přízrak. „Jak to mám vědět? Rubín z Chissentry nebyl součástí mého pokladu.“
„Jedna nula pro draka,“ zamumlal Brindlor. S úsměvem opětoval Gorlistův vražedný pohled a pokynul k lebce.
„Byl tam přidán až po tvé smrti,“ upřesnil Gorlist, „a odnesen ze síně s pokladem společně s drahokamy, které jsi znal. Cítíš známé drahokamy kolem velkého rubínu, obtíženého magií?“
„Ano.“
Pěvec smrti se na Gorlista ironicky podíval. „To jsou dvě. Chceš poslední otázku přeformulovat a zkusit to potřetí?“
Gorlist zaťal zuby a pokusil se znovu. „Popiš mi kameny, které vidíš spolu s rubínem, a řekni mi, kde je najdu.“