„Ano, je to blázen,“ souhlasila Sofie, „a ano, znamená to smrt – a ať je za to Trojice pochválena!“
To už si probojovali cestu i další berserkrové, kteří prokličkovali kolem tuiganských mečů a plašících se koní. Fjodor pokračoval v sebevražedné cestě, švihal po nájezdnících, srážel je z koní a nutil zvířata dávat se zděšeně na útěk. Jakmile se útočníci ocitli na zemi, moc toho proti rašemenským šíleným obráncům nemohli dělat. Rašemenské tesáky je zahnaly z magie prostého kruhu hlouběji do údolí. Tam na ně čekaly magické biče. Společně s tím Fjodorovým zpívaly smrtící píseň a hnaly Tuigany k Imilturu a armádě, která je tam očekávala.
Když bylo po všem, Sofie poslala Čarodějnice mezi raněné, aby tam vyhledaly a pomohly těm, které šlo ještě zachránit. Oddělovat raněné od mrtvých a mrtvé od nemrtvých byla děsivá a nebezpečná práce. Nebudou pracovat samy: obloha už zčernala havraními křídly a z prohlubujících se stínů Jasanového lesa se ozývalo hladové vlčí vytí.
Sofie se rychle ponořila do čarodějnického transu a vklouzla do šerého nadsvětí, které spojovalo říše živých a duchů. Natáhla se k sestrám, střežícím ašanské Strážní věže. Musí vědět, co se k nim blíží.
Rychle se dotkla myšlenek první Strážkyně, Čarodějnice, která stála u brány do nadsvětí, a beze slov jí sdělila, co muselo být řečeno. Když věž varovala, přesunula se k další a další. Ve třetí věži nenašla žádnou Čarodějnici v transu, která by hlídala portál. Místo toho ucítila zmatené duchy, vyhnané z obvyklého domova…
A výbuch moci, který jí mrštil přes místnost.
Sedý svět explodoval v bílém záblesku bolesti a pak ji obklopila temnota.
Sofie neslyšela vcházející válečníky a nedokázala říci, kdo měl tu drzost nalít jí do krku doušek jhuildu. Probrala se s kašláním a prskáním a první, co pronesla, bylo pár vybraných slov, která se naučila za dnů strávených v domě válečníků.
Hubená, přesto stále silná ruka uchopila její a vytáhla Sofii na nohy. „To si nech pro Tuigany, Sofie.“
Zaostřila na tvář stárnoucího huhronga a pak zalétla pohledem k bledému mladíkovi, který stál o krok stranou a o dva za ním. Znovu se zadívala huhrongovi do obličeje.
„Vyhráli jsme další bitvu, Hyarmone Hussilthare. Možná bychom se všichni měli napít.“
„Ještě nenastal čas oslav,“ řekl huhrong chladně. „Mladý Fjodor porušil útvar a podle toho by s ním mělo být naloženo.“
Sofie se posměšně zasmála. „Porušil útvar? Už ti tak ochabl zrak, Hyarmone, že sis naše berserkry spletl s cormyrskými Purpurovými draky? Muži z Rašemenu nepochodují do bitvy jako mravenci.“
Starému muži vyskočily na tváři skvrny. „I vlci útočí s větší kázní a řádem!“
„A s menší zuřivostí,“ odsekla. Kývla k Fjodorovi. „Tenhle mladý válečník zvrátil průběh bitvy. Dobře to víš.“
„Tenhle mladý válečník je nebezpečný, a to víš ty. Není svým vlastním pánem. Který člověk, co má všech pět pohromadě, by se dotkl čarodějného biče?“
Železný lord sáhl dozadu a z bandalíru na zádech vytáhl dlouhou tmavou zbraň a hodil ji na zem. S hlasitým zvonivým zařinčením dopadla na kamennou podlahu a znělo to jako hluboký válečníkův umíráček.
„Nepopírám, že mladý Fjodor splnil povinnost,“ řekl huhrong mírnějším hlasem. „Já teď musím vykonat svou, a ty také.“
Takové byly zákony země, zrozené z nutnosti, a Sofie neměla proti jeho požadavku co namítnout. Stroze přikývla na znamení souhlasu a propustila jej. Železný lord sklonil hlavu a vyšel z místnosti.
Sehnula se pro zbraň. Oběma rukama ji uchopila na vzdálenost paže a pečlivě si čepel prohlédla. Byla rovná a spolehlivá, stejně dobře zpracovaná jako kterákoli jiná zbraň v Rašemenu. Také byla těžká – dokonce i v plné síle mládí by ji tak dokázala držet jen chvíli. Podobnými meči bylo téměř nemožné vládnout v bitvě, leda ve stavu bojového šílenství. Neměla ostří. Byl to kyj, a ne sečná zbraň. Berserkr, jehož zuřivost se vymkla kontrole, byl nebezpečný sobě i ostatním, a zemřít vlastní rukou či mečem byla pro každého Rašemence ta největší potupa.
Obrátila se k mladíkovi a v jeho očích spatřila zachmuřené přijetí vlastního osudu. Než mohla promluvit, na opačné straně místnosti se zatřpytil temný oblak magie, který na sebe vzápětí vzal mlčenlivou hmotnou podobu. Těla tří rašemenských Čarodějnic – žen, jejichž smrt málem znamenala i Sofiinu – se vrátila do nejbližší pevnosti.
Sofie upustila černý meč a pospíšila si k padlým sestrám. Její mysl odmítla spočítat všechna jejich zranění a jen vzala na vědomí, že se jim dostalo strašlivé smrti. Dvě z nich stále měly černé masky, které Čarodějnice nosily na cestách, a když vyvolávaly kouzla. Třetí Čarodějnice měla masku zavěšenou na opasku. Její tváře se násilná smrt nedotkla a vypadala mladě, krásně a velice povědomě. Byla to tvář, již Sofie jako dívka vídala, když se podívala do průzračné tůně nebo postříbřeného skla.
Sofii pukalo srdce, když padla na kolena a odvázala masku. Ženina tvář se změnila do letité tváře Žany, jejího dvojčete. Sofie jemně shrnula stranou pramen šedých vlasů a zašeptala modlitbu, aby sestřině duši urychlila cestu.
Celý život strávený plněním povinností tuto novou bolest odsunul stranou. Pevnými prsty si Sofie přivázala masku k vlastnímu opasku. Později k sobě přivolá Fraeni, masku jí dá a pošle ji bránit Strážní věž. Žana byla jednou z nejmocnějších Čarodějnic v zemi a strážila mnoho pokladů. Kromě Masky Danigaru jí byla svěřena ebenová hůl přání a úkol vypátrat prastarou moc ukrytou v Poutníkově amuletu.
Sofii naplnila silná neblahá předtucha, Čarodějnice vsunula jednu ruku pod vysoký límec sestřina roucha a prsty pátrala po řetízku. Byl pryč – ukradli ho kouzelníci, kteří zabili její sestru.
Stejně tak zmizel sestřin sen. Podle starých příběhů měl Poutník moc svazovat a lámat, uzdravovat a ničit. Žana si byla jistá, že má hrát roli v obnovení rašemenské magie.
Břemeno žalu bylo náhle pro Sofii příliš těžké. Místnost ve věži se zatočila a rozmazala a Sofiina duše se napjala na vlákně života, jak toužila následovat své dvojče.
„Babičko?“
Váhavá otázka, pronesená hlubokým zvučným basem, Sofií otřásla a vrátila ji do přítomnosti. Jediným plynulým pohybem vstala, nasadila masku klidné vznešenosti a obrátila se k Fjodorovi.
Mladý válečník byl bledý, vyčerpaný a potácel se. Byl zázrak, že vůbec dokázal stát. Nevolnost, která se rašemenských válečníků po procitnutí z bojového šílenství zmocňovala, dokázala být svým způsobem stejně zničující jako vražedná zuřivost.
V srdci staré Čarodějnice se mísila pýcha a žal, když se naposledy zahleděla na příbuzného. Fjodor byl syn svého otce – silný muž a dobrý válečník. Přestože byl tak mladý, mluvilo se o tom, že z něj udělají velitele vlastního tesáku. S těžkým srdcem zvedla tupý černý meč a podržela jej tak, aby jí ležel na rukou.
„Přinesl jsi Rašemenu čest,“ řekla Čarodějnice tiše. Žasla nad tím, že se jí podařilo slova rituálu pronést, aniž se jí třásl hlas. Přesto musela ztěžka polknout, než dokázala pronést i poslední slova. „Se ctí jdi do své poslední bitvy.“