Přízračný drak se rozplynul ve tmě, jako by odlétl pátrat po kamenech. Za chvíli se znovu rozzářil tak rychle, že to na okamžik vypadalo, jako by měl hmotné tělo.
„Diamanty z Nssidry,“ přemítal. „Dvacet diamantů, uchycených ve stříbrném filigránu. Lemují kámen, který hledáš. Vidím, jak zdobí elfskou ženu, rudozlatou pochodeň, planoucí za zdmi z černého kamene.“
„Černý kámen,“ zabručel Brindlor, který nevypadal ani trochu překvapeně a už vůbec ne šťastně. „Řekni mi toto: označuje černý kámen hrobku prastarého draka?“
Dračí duch se podíval na pěvce smrti a přízračné zuby se zableskly v úsměvu. „Odpověď na tuto otázku už znáš, pěvce smrti, jinak bys ji nepoložil. Sbohem. Zazpívej náš příběh dobře.“
S těmito slovy se duch rozplynul. Poloviční drak se také vrátil zpět do jeskyně. Jeho nesouvislé blábolení se utišilo a změnilo na podivný strohý žalozpěv v jazyce, který Gorlist nikdy neslyšel.
S tváří rozpálenou vzteky se prudce obrátil k pěvci smrti. „Jen čtyři otázky, a ty jednu z nich vyplýtváš na něco, co už víš?“
„Možná jsem doufal, že se ukáže, že se mýlím,“ usmál se Brindlor křivě, „ale vezmu-li v úvahu, jakou kouzelnici hledáme, a stopy, jež nám prozradil Pharxův duch, je náš cíl děsivě jasný.“
Gorlistovi to vůbec jasné nebylo. Drow pěvci smrti na okamžik záviděl jeho znalost lidského světa i schopnost brát na sebe podobu jiných ras a vmísit se mezi cizí lidi na cizích místech. Takové umění vám poskytlo znalosti a znalosti dávaly výhodu.
Gorlist byl však válečník, ne pěvec smrti. Bude bojovat, ne stát stranou a skládat písně o činech, které vykonal lepší drow!
„Dračí poklad si tě najal pro tvé znalosti Noci nad zemí,“ řekl stroze. „Ukaž, že si svůj plat zasloužíš, a mluv jasně.“
Brindlor se poklonil. „Jak přikazuješ. Legendy praví, že město Hlubina kdysi bývalo dračí pevností. Bardové mnoha ras zpívají písně, v nichž se o tomto městě mluví jako o hrobce prastarého draka. Takže to vypadá, že máme namířeno do Hlubiny, kde oblehneme věž Černou hůl a uneseme zrzavou elfku, která žije uvnitř. Tento čin, až bude dokonán, by měl ospravedlnit peníze, které dostávám.“
Věž Černá hůl, zopakoval si Gorlist v duchu. Nebyl odborník na život v Hlubině, ale dokonce i on slyšel o této věži a o mágovi, který jí vládne.
Ospravedlní to jeho honorář? Jestli se Brindlorovi podaří najít způsob, jak vykonat tento zázrak, bude možné za spravedlivou odměnu považovat všechno bohatství, které bývalo součástí dračího pokladu!
Nedaleko jeskyně, kde byly Pharxovy kosti bez lebky uloženy k odpočinku, se Liriel s Fjodorem brodili tunelem plným krys a opatrně kráčeli na vysokých dřevěných chůdách. Opěrky byly téměř tři stopy nad zemí a dřevo bylo natřené kolomazí, aby to krysám zabránilo ve šplhání. Dokonce i přesto se hladoví škůdci divoce rojili kolem a ve zběsilé snaze dostat se k živému masu, nacházejícímu se těsně mimo jejich dosah, po sobě vzájemně šplhali.
Liriel opatrně našlapovala a přitom se šklebila. „Začíná se mi stýskat po stokách. Kdybych se nad tím trochu zamyslela, určitě bych dokázala najít zajímavý způsob, jak se téhle havěti zbavit.“
Její společník zavrávoral a rukou se přidržel nízkého kamenného stropu, aby získal rovnováhu. „Žádná magie,“ připomněl jí. „Je to rozkaz paní Qilué.“
„Rozkaz?“ zopakovala Liriel. „Proč si myslíš, že je naší povinností poslouchat její rozkazy?“
„Tohle je její území,“ upozornil. „Její služebník nám řekl, co máme v téhle chodbě očekávat, a dal nám vše, co budeme potřebovat, abychom prošli.“
Drowí dívka odkopla obzvlášť neodbytného hlodavce. „A za to máme být vděční? A kromě toho, čemu by to uškodilo? Je nebetyčný rozdíl mezi kněžskými kouzly a magií kouzelníků.“
„Nevím, čemu by to mohlo uškodit,“ přiznal Fjodor, „ale v této záležitosti se spokojím s tím, že zůstanu v nevědomosti.“
Liriel dál nenaléhala. Qilueino nevhodně použité teleportační kouzlo a následné vniknutí kruté drowí bohyně do Eilistraeeiny pevnosti, to vše bylo příliš čerstvé a znepokojivé.
Krysy se náhle s vyděšeným pištěním rozprchly. Fjodor seskočil na kamennou podlahu a tasil meč. Rovněž Liriel odhodila chůdy, ale přivolala vrozenou drowí magii, která ji udržela ve vzduchu. Z tajných pouzder vytáhla dva nože a vyčkávala.
Ozval se šustivý zvuk a na Fjodora se řítil pavouk velikosti loveckého psa.
Liriel ztuhla uprostřed hodu. Dlouhý okamžik stála polapená v noční můře nehybnosti, zatímco se v ní svářily zákaz útočení na pavouky a touha ochránit přítele.
Fjodor naštěstí takové zábrany neměl. Máchl černým mečem a smetl na bok proud jedu, který po něm stvůra plivla. Vrhl se stranou, pak změnil směr a převalil se zpět, takže ležel přímo pod pavoukovýma předníma nohama.
Hlava s protáhlými čelistmi se prudce sklonila. Fjodor vrazil meč do ústního otvoru a přetočil se stranou. Pavouk se převalil na chlupatá záda. Osm nohou zuřivě tlouklo do vzduchu, jak se tvor pokoušel převrátit.
Rašemenec vyskočil na nohy a s mečem stále v ruce se předklonil. Jedna pavoučí noha se zkroutila kolem zbraně, zatímco další omotala Fjodorovo zápěstí. Jediné mocné trhnutí mu vyrvalo meč z ruky a odhodilo zbraň pryč.
K pavoukovi se mihla stříbřitá šmouha a jeden z Lirieliných nožů se zabořil až po zdobený jílec. Stvoření zasyčelo, ale dál se zmítalo a snažilo dostat na nohy. Nůž minul životně důležité orgány.
Liriel se kousla do rtu. Do elfského mistra šermu měla daleko, ale s vrhacími zbraněmi měla stejně dobrou mušku jako kterýkoli drow, jakého znala. Naposledy minula cíl někdy před vlastním obřadem dospělosti!
Nebyla si jistá, co ji znepokojuje víc – vědomí, že selhala, nebo podezření, že ve skutečnosti vůbec neminula.
Fjodor zbraň, již mu poslala, dobře využil. Sevřel dýku oběma rukama a divoce jí trhl přes chlupaté tělo. Zmítající se údy znehybněly a zakulacené tělo splasklo jako protržený měch na víno. Od mrtvoly se na všechny strany rozběhly stovky maličkých pavoučků, dětí, které osvobodila matčina smrt.
Válečník vstal a otřel si tvář. Podíval se na Liriel. K vlastnímu překvapení nespatřila v jeho tváři žádné obvinění nebo zklamanou důvěru.
„V mé zemi žije spousta obtížných a škodlivých tvorů,“ řekl tiše. „Rašemencům by bez nich možná bylo líp, ale žádný z nás by proti nim nepozvedl zbraň. My to tak neděláme.“
Na okamžik na něj upírala pohled a pohnutím nebyla schopna slova. Od chvíle, kdy opustila rodnou zemi, viděla mnoho zázraků, ale žádný nebyl tak podivuhodný jako schopnost tohoto muže nahlédnout do jejího srdce. Krátce poté, co se setkali, jí věnoval šperk nevyčíslitelné ceny, prastarého pavouka uvězněného v jantaru. Třebaže ji ujišťoval, že takové věci jsou v jeho zemi běžné a vůbec ne drahé, Liriel věděla, že by jí přívěsek záviděly všechny kněžky v Menzoberranzanu. Jak to mohl vědět? Jak mohl rozumět věcem, které nikdy neviděl?
Drowka mu kývnutím poděkovala a snesla se dolů k němu. Zalétla pohledem do tunelu vpředu a rozevřela zlaté oči. „Nikdy jsem nezabila pavouka, ale možná nebudu mít na výběr,“ zašeptala. „Podívej.“
Luskla prsty a objevila se malá koule modrého světla. Pohybem ruky vyslala kouzlo dál kamennou chodbou.
V azurovém světle zářily tisíce jemných vláken. Fjodor zatajil dech a vychrlil rašemenskou kletbu.