Chodby byly přehrazeny vrstvami a vrstvami pavučin. V nich číhaly pavoučí děti, které už nyní byly velké jako havrani a rychle rostly dál.
Liriel na okamžik pevně zavřela oči. Jednou rukou tasila meč a v druhé vyčarovala ohnivou střelu.
Fjodor ji chytil za zápěstí dřív, než mohla planoucí zbraň vrhnout vpřed. „Podívej se na ty sítě. Vidíš, jak se třpytí?“
Zamyslela se nad jeho slovy. Pavučiny, dokonce i ty přirozené, byly neobyčejně silné a odolné. Toto nebyli obyčejní pavouci a sítě budou jistě nepřirozeně pevné. Oheň dost silný na to, aby nově utkané sítě zničil, by nejspíš spotřeboval všechen vzduch v chodbě.
Menší ohnivé kouzlo by možná nadělalo nějakou škodu, ale smrtelně nebezpečné děti měly hbité nohy. Většina z nich by před malým ohněm rychle utekla a vyčkala na vhodnou příležitost. Liriel zalétla pohledem k Fjodorovi a zvažovala, jakou mají proti stovkám číhajících stvůr naději.
Rty se jí zkroutily ve slabém, zlověstném úsměvu, když ji napadlo řešení. „Vylez na ty balvany,“ řekla Fjodorovi a kývla k hromadě kamení, která se zvedala vysoko nad vlhkou podlahu. „Ať se stane cokoli, nesahej na stěnu.“
Prudce zastrčila meč zpátky do pochvy a nechala ohnivou střelu spadnout na zem. Ta zasyčela a zhasla v louži, pokryté špinavou pěnou, zcela nepovšimnuta temnou elfkou, která ji vyvolala.
Liriel znovu přivolala schopnost levitace. Vznášela se ve vzduchu a začala zarikávat. Vlhký páchnoucí vzduch se zavlnil a temnotou si našel cestu tenký rozeklaný paprsek světla. Dívka ho sevřela a vrhla po lesklých pavučinách jako oštěp.
Vzplál modrý oheň a se syčením si propaloval cestu od jedné pavučiny k druhé. Drowka odvrátila hlavu stranou, pevně zavřela oči před ničivou září a jednou rukou si zacpala nos, aby zmírnila zápach spálených pavouků.
Uplynuly hodiny, nebo snad jen několik vteřin. Cítila, jak se jí kolem kotníku sevřela Fjodorova ruka a stáhla ji dolů. Vykroutila se mu z utěšujícího objetí a vyrazila vpřed, aniž sežehlým tělům věnovala jediný pohled. Fjodor ji beze slova následoval, jako by chápal, že porušení celoživotního tabu ji zanechalo v tak křehkém rozpoložení, že by se její vyrovnanost mohla zhroutit dokonce i pod jeho dotykem.
Zbytek cesty uběhl bez vážných potíží. Netrvalo to ani hodinu a našli komín, který jim popsal služebník Qilué, a podařilo se jim po jeho zrádných hladkých stěnách vyšplhat.
Liriel sevřela poslední úchyt a zaklepala na dřevěný strop. Poklop se odsunul. Do otvoru se vysunula krásná elfí tvář, lemovaná zlatorudými vlasy a osvětlená pečlivě zacloněným světlem svíčky.
Sharlarra drowí dívku přivítala přátelským úsměvem. Chytila Liriel za zápěstí a s překvapivou lehkostí ji vytáhla nahoru.
Liriel se rozhlédla kolem. Nacházeli se v malé místnosti s podlahou a stěnami z tmavého dřeva. Vzduch prostupoval kvasnicový pach piva. Nejspíš krčma. Další člověk, statný muž s ustupujícími vlasy, který měl na těle válečníka oblečenou zástěru hostinského, pomohl Fjodorovi nahoru k nim.
Liriel si odhrnula z obličeje vlasy špinavé od sazí. „Jak jsi nás našla?“
Elfka jí ukázala velký vybroušený drahokam. „Tohle je z tvého podílu na dračím pokladu. S jeho pomocí jsem tě dokázala vystopovat na loď a pak sledovat vaši stopu až sem do hospody U Zející brány.“
Dívčiny oči se rozzářily zájmem. „To kouzlo bych se ráda naučila.“
„Někdy jindy,“ zamumlala Sharlarra a vrhla pohled po starším muži. „Naší první povinností je dostat vás dva z města. Přinesla jsem rukavice, kterými si zakryješ ruce, a módní pláště s kápí. Znám kouzlo, které změní tvůj vzhled tak, abys vypadala jako lidská dáma, a Durham – náš laskavý hostitel a majitel tohohle skvělého podniku – má dva koně, kteří na vás čekají ve stájích za hostincem, osedlaní a se zásobami.“
„Koně,“ řekla znechuceně Liriel.
„No, myslela jsem si, že velcí ještěři by mohli být trochu nápadní,“ zazubila se Sharlarra. „Cesta, která vede od Východní brány, protíná říčku. Za mostem se stočte na sever a jeďte podél vody až k jejímu prameni na kopci v malém lese. Tam se s vámi setkám a vyprovodím vás na další část cesty.“
Fjodor se postavil vedle Liriel a napřáhl ruku. „Pojď do Rašemenu,“ řekl tiše. „Jestli hledáš dobrodružství a přátelství, není lepší místo, kde hledat.“
Elfka vypadala podivně dojatě a uchopila jeho ruku do svých. „Šťastnou cestu,“ popřála jim.
Dvojice kývla Durhamovi na pozdrav a tiše vyklouzla zadními dveřmi. Hostinský upřel na elfku zasmušilý pohled.
„Tvému pánovi arcimágovi se to nebude líbit.“
Věnovala Durhamovi úsměv plný naděje. „Musí o tom vědět?“
„Zdá se, že to vždycky ví.“
Sharlarra si povzdechla. „Správná připomínka. V tom případě bych raději měla změnit podmínky závěti dřív, než začnu balit. Neboj se, budu v ní na tebe pamatovat.“
Muž se zasmál a otcovsky ji poplácal po tváři. „Už běž.“
Počkal, až Sharlarra odejde, a pak spustil těžký dřevěný poklop zpátky na místo a pečlivě do štěrbiny nasypal prášek z váčku na opasku.
Vypadalo to, jako by se látka vsákla do dřeva a zakryla tak všechny stopy po tajném vchodu. Byl to dar od arcimága Hlubiny, dlouholetého přítele, který nikdy zcela neschvaloval Durhamovu úlohu samozvaného strážce bran Podhůří. Khelbenu Arunsunovi by se zaručeně nelíbilo, že si jeho učednice vzala patronát nad tou hezkou malou drowkou a jejím rašemenským společníkem.
Durham tomu nutkání ovšem dokonale rozuměl. Za dřívějších dnů by býval udělal totéž.
Když o tom tak uvažoval, den pro něj ještě zdaleka neskončil.
Možná, přemítal Durham, by jeho starý přítel Khelben mohl ještě chvíli počkat, než se o dnešním nočním dobrodružství dozví.
7.
Návrat domů
Ubrány sídla rodu Hunzrin se Shakti zastavila. Zahalená v piwafwi a ukrytá v jím propůjčené neviditelnosti upřeně hleděla na dům, v němž prožila dětství a který byl jejím dědictvím.
Rodinné sídlo leželo v okrajové části Menzoberranzanu, blízko k polím a pastvinám, péče o něž byla úkolem rodu Hunzrin. Stavba nebyla tak velká jako mnoho jiných sídel ve městě a zahrnovala pouze tři velké stalaktity, několik spojovacích můstků a řadu poněkud zchátralých hospodářských stavení.
Přesto Shakti cítila pýchu. Nebyla to velkolepá usedlost, ale je její, nebo alespoň brzy bude. Podle osobních standart, které halily jeden z můstků, její starší sestra konečně podlehla záhadné zhoubné chorobě. Prapor s jejím znakem – směšně vypadající věc v podobě siluety rothe v kruhu, jenž měl symbolizovat kolo sýra – už nevisel jako druhý v pořadí. Na jeho místě visel prapor zdobený Shaktiným znakem, vidlemi plnými magické energie. Nyní byla dědičkou své matky a nejvyšší kněžkou, těšící se ničím nezkalené přízni Lloth. V mnoha směrech vypadala její budoucnost nádherně temně.
Nejprve se však musela vypořádat se záhadným tajemstvím, které jí bylo svěřeno. Bylo by do nebe volající bláznovství ukázat se v sídle rodu Hunzrin dřív, než budou tyto záležitosti vyřešeny. Měla mladší sestru, která by neváhala využít slabinu, již představoval Shaktin nejistý status.
Shakti, stále zahalená neviditelností, kráčela městem k sídlu rodu Baenre. Když se přiblížila k vnější zdi, rozevřela plášť a ukázala se strážím. Magické ochrany dům obklopovaly jako vodní příkop a bylo rozumnější přijít nezakrytě než být chycena při tom, jak se pokouší dovnitř vplížit tajně.