Spálena na popel – a přesto stála zde. Quenthel byla nepochybně naživu. Nebylo možné popírat jasné znamení přízně Lloth. Rodu Baenre byla navrácena mocná kněžka!
Vskutku znamení Llothiny přízně, přemítala Triel. Jedna kněžka z rodu Baenre navrácena z mrtvých, z další se stala Zedriniset, Vyvolená bohyně!
S tak mocnými spojenci by Triel nikdy neměla nouzi o nepřátele. A co Shakti, již sama bohyně tak poctila a svěřila jí takové informace?
Matrona rodu Baenre na sobě nedala tyto myšlenky znát a rázným mávnutím ruky stráž propustila. Pak se obrátila k oběma kněžkám, které ji ostražitě sledovaly, a její pohled sklouzl z jedné spiklenkyně k druhé – neboť to nepochybně byly spiklenkyně.
„Jak jste se dostaly ven z Propasti?“
Vzkříšená drowí kněžka na Triel dlouhou chvíli nehybně zírala.
„Já… já nevím,“ přiznala a zapotácela se, jako by se chystala omdlít. Čirou silou vůle se napřímila. Na tváři se jí objevilo něco z nadutého chování, které si Triel pamatovala.
Triel se podařilo usmát a řekla to jediné, co říci mohla.
„Vítejte doma, sestry.“
Té noci se Brindlor, pomocí kouzel přestrojený za lidského přístavního dělníka, prodral do přecpané smradlavé krčmy v přístavní čtvrti Hlubiny. Pozorně si prohlížel dav a pátral po opáleném Seveřanovi se zrzavým vousem a tvrdýma nedůvěřivýma očima.
Našel toho muže, jak sedí sám u malého stolu poblíž dveří do kuchyně, nohy má položené na jediné další židli a divokým pohledem vyzývá každého poblíž, ať si na ni zkusí dělat nárok.
Brindlor se prodral ke kapitánovi. Opřel se o zeď a sebral korbel piva z tácu, který jedno z děvčat neslo kolem – obratná krádež, za kterou si od rudovousého piráta vysloužil obdivné přikývnutí.
„Rušná noc,“ poznamenal Brindlor hrubým jazykem známým jako obecná řeč, který okořenil drsným přízvukem mrazivých Severních zemí. Kývl ke kuchyni poblíž. „Řek bych, že příliš rušná, když nechaj mořský kapitány sedět tak blízko latríny.“
Kapitánovou tváří se mihla jiskřička pobavení. „Zdá se, žes tu někdy jedl rybí polívku.“
„Zkusil jsem to. Nedokázal jsem tu břečku spolknout.“ Brindlor se poplácal po uměle zvětšeném břiše. „No nic. Todle nebude poprvý, co se najím piva. A mám pořádnej hlad!“ Zacinkal měšcem a zazubil se. „Když budu mít židli, platím.“
Pirát nakoukl do vlastního džbánku a sundal nohy z druhé židle. Očividně pro něj nabídka piva zadarmo měla větší cenu než soukromí.
„Víš, že jsem kapitán,“ poznamenal. „Co dalšího ještě víš?“
„Moc ne,“ odpověděl Brindlor nenucené, „dneska ráno jsem dělal v docích a pomáhal vykládat Narvala. Viděl jsem tě se správcem doků a slyšel, že ti ríkaj Ibn. Já jsem Wolfrich,“ řekl a natáhl k němu mohutnou tlapu.
Ibn na Seveřanovo jméno reagoval spokojeným přikývnutím a potřásl si s ním rukou. Oba muži zachovávali mlčení, dokud nevypili další rundu piva a pak ještě jednu.
Ve skutečnosti toho Brindlor o Ibnovi věděl hodně. Pocházel z Ruathymu, dobrý námořník, který byl velice pyšný na své dědictví a stejně silně nenáviděl elfy. Byl proslulý zamlklostí a nikdy nepronesl tři slova tam, kde stačilo jedno. Tento zvyk měl jedinou výjimku – kdykoli se Ibn dostal na břeh, dopřál si několik korbelů. A čím víc pil, tím víc mluvil.
„Potkal jsem jednoho z tvejch hochů,“ promluvil Brindlor. „Leigaara. Vyprávěl mi dobrou historku.“
Ibn, zrudlý působením piva, se zamračil a vrhl po Brindlorovi podezřívavý pohled. „Co za historky vykládá?“
Maskovaný drow pokrčil rameny. „Nic, co bych bral zrovna jako nezvratnou pravdu, ale bylo to pěkný a zajímavý vyprávění. Něco o tapiserii duší a o mořským elfím strážci.“
Ibn se zatvářil kysele. „Bohužel musím říct, že je to čistočistá pravda.“
„Opravdu?“ Brindlor se dlouze a zamyšleně napil piva. „Ty toho mořského elfa znáš?“
„Jestli ho znám? Až moc dobře, proklatě. Jmenuje se Xzorsh. Od chvíle, kdy jsem začal pracovat pro Hrolfa Nezkrotného, se ten elf na nás lepil jako mokrý podvlíkačky. Vzal si do hlavy, že budou chránit loď, on a elfové, kterým velí. Hrolf leží pod vlnama i se svojí lodí, ale ten zatracenej elf si našel jiný důvod, proč mě sledovat. Drowí holka, to je, co?“
„Skutečně.“ Brindlor mávnutím přivolal děvče s dalším džbánem a nalil jim oběma další pivo. „Co by chtěl mořský elf od drowí holky?“
„Kouzla,“ odpověděl námořník stručně. „Představuje si, že se z něho stane kouzelník s plovacíma blánama, to je, co? Ta drowka slíbila, že mu najde učitele.“
Brindlor se opřel a pohladil si bradu, porostlou žlutými vousy. Chvíli mlčky přemýšlel a pak se na Ibna po očku podíval. „Ten Xzorsh je někde poblíž?“
„Co bys kamenem dohodil, teda pokud máš dobrou ruku. Naposled jsem slyšel, že plave v přístavu spolu s ostatníma mořskýma lidma.“
„Hmmm. Velí hodně elfům?“
„Nemůžu říct přesně kolika, ale bylo jich dost, aby víc než jednou otočili boj na moři v náš prospěch,“ řekl Ibn zdráhavě.
„Teda, opravdu chápu tvůj problém.“
Ibn se poctivě pokusil zaostřit rozmazaný zrak. „Vážně?“
„Dát drowí holce jakoukoli zbraň je risk,“ poznamenal Brindlor. „Měl jsem co do činění s temnýma elfama. Všichni jsou hrozní, to ti povídám, ale ženské jsou z nich nejhorší. Neudělají nic bezúčelně. Je možné, že pro tohohle Xzorshe a jeho mořské elfí kamarády plánuje nějaké využití.“
Ibn na něj dál zíral nechápavýma očima. Drow potlačil povzdech. Možná byl s tím pivem až příliš štědrý.
„Jestli chtějí kořist, tak žádný pirát mezi Hlubinou a Lantanem nedokáže s mořskýma elfama, co ovládají kouzla, soupeřit,“ vysvětlil, „a žádný poctivý námořník proti nim nedokáže vyhrát námořní bitvu, kdyby k ní došlo.“
Ibn nad tím dlouho uvažoval.
„Samozřejmě chápu, že bys chtěl toho mořského elfa chránit, když je to tvůj přítel.“
Ibn byl náhle zcela střízlivý. „Není to můj přítel. Mám povinnosti k lodi a chlapům na palubě.“
„A Xzorsh tvoji loď zná,“ uzavřel významně Brindlor.
Kapitán jej pozoroval očima, jež byly náhle jasné a bystré. „Jsi nějaký ochotný, dokonce i na chlapa, co má v sobě půl soudku vína. Máš na tom nějaký zájem?“
„Rád bych.“ Brindlor se důvěrně předklonil. „Hledám loď, která by odvezla náklad k severní Měsíčnině. Oba na tom pěkně vyděláme, teda pokud loď dopluje bez otázek. Bylo by chytrý omezit riziko, co to půjde, jestli mi rozumíš.“
Ibn do sebe obrátil zbytek piva a založil si ruce. „Dokud platíš, poslouchám.“
Zvony z Ilmaterova chrámu odbily dvě hodiny po půlnoci a propustily kajícníky z úmorných modliteb. Vypotáceli se do noci, nerozeznatelní od opilců, kteří nejistě vrávorali domů z jedné z mnoha přístavních krčem. Tiché zvonění se neslo doky Hlubiny a na moře, kde se mísilo se šepotem neviditelných vln.
Ibn se potuloval přístavem, s rukama spojenýma za zády v záměrně nedbalé pozici. Kývl na strážného, postaršího námořníka téměř tak nemluvného jako on sám. Zastavil se několik kroků od něj, obrátil se k moři a vytáhl dýmku.