„Zakouříš si?“ nabídl a podal muži balíček voňavého tabáku.
Strážný si jej vzal, nacpal si vlastní dýmku a zapálil ji. Oba muži bafali v přátelském tichu a sledovali, jak měsíc klesá k mořské hladině.
„Už jsem měl města dost,“ poznamenal Ibn. „Chlap potřebuje mít moře po ruce.“
„Jo,“ souhlasil strážný.
„V těch smradlavých hospodách a na rovných postelích se nedá spát. Jsi námořník. Vsadím se, že pořád spíš v houpací síti.“
„Jo“
„Moje je na támdletý lodi, a tam bych si rád lehl na noc. Vím, že je to trochu proti předpisům. Řek bych, že mě to bude něco stát.“
Strážný zvedl prázdnou dýmku, aby naznačil, čím bude třeba platit. Ibn si sáhl do kabátu a vytáhl několik balíčků tabáku. Stařík si je chvíli prohlížel a pak zvedl tři prsty.
„Slušná cena za dobrý spánek,“ přikývl Ibn. Zboží změnilo majitele a pirát se tiše vydal k lodi.
Došel až do lodní kuchyně, ramenem zatlačil do průchodu těsně nad mořskou hladinou a otevřel jej. Pod ním stála dřevěná truhla. Ibn odklopil víko a vytáhl flašinet, podivný nástroj, který vypadal jako loutna, ale hrálo se na něj tak, že se otáčelo klikou, čímž se rozechvívaly struny, a mačkáním kláves, aby vznikl tón. Strčil nástroj do vody a začal chrčivě hrát počáteční takty „Bujaré holky Lolindy“. Melodii doprovázelo podivné klapání a skřípění, jemuž Ibn nedokázal porozumět.
Využívat písňové melodie a rytmy jako signály byl Hrolfův nápad. Veselý pirát měl zálibu v dobře zazpívaných písních. Jeho vlastní zpěv však působil téměř takovou bolest jako jeho meč. Při té vzpomínce se na Ibnově tváři objevil zřídkakdy vídaný úsměv.
Pak se vodní hladina zavlnila a vedle něj se vynořila až příliš známá tvář. Ibn zahodil flašinet a sáhl pro dýmku.
Xzorsh si člověka ohromeně prohlížel. Ibn nikdy předtím přivolávači píseň nepoužil, nikdy se nechtěl setkat s někým z mořského lidu. Co nejlépe zmatek zakryl a zdvořile čekal, až kapitán řekne, co má na srdci.
Ibn k otvoru vyfoukl kroužek kouře. „Přišel jsem kvůli té drowí holce,“ řekl nakonec.
Mořský elf přikývl a vyčkával, až bude námořník pokračovat. Ibn vypadal neklidně a znepokojeně. Xzorsh to přičítal mužovu nepřátelství vůči elfům a jeho nechuti prokázat jim službu.
„Tady,“ řekl Ibn nakonec a strčil Xzorshovi do rukou s blánami stříbrný medailon. „Jde o toho učitele. Tohle tě odnese, kam je třeba. Už se mě na nic neptej,“ ukončil řeč hádavě. „Co vím, to jsem řekl.“
Mořský elf mu poděkoval a pověsil si medailon kolem krku.
Známý chlad moře okamžitě zmizel a nahradily jej kamenné stěny a až příliš suchý vzduch. V loužích na podlaze stála voda, ale působila mamě a nezdravě. Xzorsh se zvědavě sklonil a ponořil prsty do mělké kaluže. Ochutnal ji a v radostném poznání rozevřel oči.
„Sladká voda!“ vykřikl, užaslý, že něco takového skutečně existuje.
„To sotva,“ ozval se za ním pobavený melodický hlas.
Xzorsh se rychle narovnal, obrátil se a spatřil dva drowí muže.
Nejprve pudově pocítil strach a ruka mu vylétla k pásu se zbraněmi. Zarazil se dřív, než tasil, a v duchu se pokáral za svou bezděčnou omezenou reakci. Samozřejmě že jsou to učitelé, které mu Liriel slíbila. Nečekal drowy, ale jaké jiné kouzelníky by mohla znát?
Oba muži jej sledovali přicházet a jejich matné chladné oči mu připomínaly žraloka. Xzorshův úsměv se vytratil a elf zůstal stát několik kroků od nich.
„Drahokamy,“ řekl jeden z nich.
Xzorsh vytáhl váček ze síťoviny, který dostal jako zástavu, a podal jim ho. „Tohle patří Liriel. Protože o nich víte, předpokládám, že vám je nabídla jako odměnu za to, že mě budete učit. Ačkoli je to od ní laskavé, raději bych zaplatil sám. Vrátíte jí ty drahokamy a přijmete mé slovo, že vám za ně při první příležitosti dám stejnou hodnotu v mincích a perlách?“
Drow s krátkými vlasy odpověděl nepatrným úsměvem. „Dostane, co jí náleží. To ti můžu slíbit.“
Nebylo pochyb o tom, co má drow na mysli. Nebo – když teď o tom Xzorsh přemýšlel – o jeho charakteru. Zlo se z něj šířilo jako inkoust z chobotnice a naplňovalo řídký vzduch téměř hmatatelnou nákazou.
Xzorsh si příliš pozdě uvědomil, že se dopustil strašlivé chyby. Zahlédl v drowově černé ruce nůž, všiml si zručného hodu a rolující letící zbraně. Zadunění při dopadu znělo spíše jako úder pěsti. Zíral na jílec, který mu trčel mezi žebry.
Hasnoucíma očima vyhledal tváře drowů. „Je to pravda, to, co se o vás říká.“
„A nejen to,“ zasyčel drow s krátkými vlasy. Došel k němu, sevřel jílec a začal jím otáčet.
Druhý drow přistoupil k nim a chytil druha za ruku. Podíval se Xzorshovi do obličeje a mořskému elfovi připadalo, že v jeho mírném úsměvu vidí účast a možná i vřelost.
„Domnívám se, že jsi několik nepříjemných věcí slyšel i o ní,“ řekl překrásným melodickým hlasem.
Xzorsh přikývl a čekal, až laskavý drow pomluvy popře a sejme z Lirieliných ramenou nezasloužený plášť zla.
Brindlor se na umírajícího elfa něžně usmál. „Ty strašlivé věci, co jsi slyšel? Jsou naprosto pravdivé.“
Pěvec smrti s potěšením sledoval, jak se oči mořského elfa naplnily zoufalstvím a pak se z nich vše vytratilo. Podíval se na Gorlista a mrkl.
„Existuje víc než jeden způsob,“ oznámil, „jak zakroutit nožem.“
Sharlarra seskočila z „vypůjčeného“ koně a vzala otěže do ruky. Znala les tak dobře, že věřila víc svým nohám než koňským.
Kráčela podél řeky, zatímco se měsíc zvedal nad les a vrhal listnatým závojem koketní pohledy. Lahodná vůně pečeného králíka ji dovedla až k tábořišti, které leželo kousek od pramene.
Liriel seděla u táborového ohně a ve světle tančících plamenů studovala malou knihu. Když zaslechla elfčin příchod, zvedla hlavu. V očích jí náhle vzplál temný plamen a opět rychle uhasl. Sharlarra to chápala. Než se setkala s Qiluéinou partou, měla stejné pocity ohledně drowů.
„Kde je tvůj přítel?“ zeptala se Sharlarra, když vešla do kruhu světla.
„Loví. Podniká průzkum. Staví tábor.“ Drowka odbyla záhady, o nichž věděla jen málo, pokrčením ramen.
Sharlarra si od ní vzala knihu a očima přejela složité znaky. Rychle ji vrátila zpět, neboť měla dost rozumu, než aby příliš dlouho hleděla na kouzelné runy. „To kouzlo neznám.“
„To doufám! Je drowí.“
„Písmo se trochu podobá magickému písmu, používanému v Thayi,“ poznamenala.
Přes Lirielinu tvář přelétl stín, ale rychle zmizel. „Řekni mi o Rudých mázích.“
„No, jsou plešatí…“
Drowí dívka obrátila oči v sloup. „Ty nejsi zrovna velká vypravěčka, co?“
„Něco mi říká, že máš vlastní příběh,“ prohlásila Sharlarra.
Po chvíli mlčení Liriel přikývla. Začala vyprávět o prvním setkání s lidským kouzelníkem. Byl to otrok z řad zajatců, kořist, kterou měla vystopovat tunely Temných říší a zabít ocelí či kouzlem. Nakonec to byl vlastně její učitel, kdo s člověkem bojoval a zabil ho. Liriel příběh ukončila bezstarostným pokrčením ramen, jako by nic z toho nemělo žádný význam. Sharlarra měla zřetelný pocit, že dívka vynechala mnohem větší část příběhu, než pověděla.
„Je to obřad dospělosti,“ uzavřela Liriel. „Máte v Hlubině něco takového?“
„Svým způsobem ano. Mladí muži ve skupinách po třech a čtyřech chodí po oblíbených hospodách, strašně se opijou a čůrají do veřejných kašen. Musím říct, že váš obřad je celkem vzato mnohem důstojnější.“